Velice diskutovaným problémem poslední doby jsou revize elektrického ručního nářadí a elektrických spotřebičů, pro které by měl mít pracovník kvalifikaci revizního technika „alespoň“ E4. Zde se nabízí celá řada otázek a značné množství odpovědí, které jsou i protichůdné.

První mojí myšlenkou bylo, kde to vše začalo. Asi nebudu daleko od pravdy, když si myslím, že v době závaznosti technických norem podle bývalého zákona č. 96/1964 Sb., o technické normalizaci. Tak se mohla stát součástí normy na revize a kontroly elektrického ručního nářadí ČSN 33 1600 Příloha A – Oprávnění k provádění revizí a kontrol nářadí. Tou bylo povoleno provádění revizí a kontrol pracovníkům i mimo kvalifikaci revizní technik podle § 9 vyhlášky č. 50/1978 Sb.

Následně vstupuje do děje ČSN 33 1610 (1999) Revize a kontroly elektrických spotřebičů během jejich používání s Přílohou D. Příloha D – Provádění revizí a kontrol spotřebičů se odvolává na ČSN 33 1600. Pokud mám vyslovit svůj názor, potom vznik normy na spotřebiče bych označil za vítězství administrativy nad elektrotechnikou s komerčním podtextem.

K tomuto závěru mě vede z velké části zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění. Obsah obou výše zmíněných norem se prakticky vztahuje na výrobky. Zde se změnila minimální záruční doba na dva roky. Po tuto dobu ručí za výrobek výrobce, případně prodejce nebo dovozce. Jaký je důvod v této době provádět revize, když by se v důsledku této činnosti mohla snadno přenést záruční odpovědnost na toho, kdo revizi provedl? Navíc trochu poznatek z praxe a ne od stolu nebo počítače. Jaký bude technický stav nářadí na stavbě po dvouletém provozu a kolik stojí oprava při současné hodinové sazbě za práci řemeslníka plus náhradní díly? Shrnutí je v dotazu, jak jsou smysluplné revize a opravy v tomto případě. Najdou se i argumenty pro jiná zařízení, jako jsou počítače a další. Na doplnění: ani samotná revize není zadarmo, snad jen v rámci charitativní činnosti.
ČSN 33 1610 byla revidována a novela z března 2005 upravila Přílohu D s požadavkem na revidujícího pracovníka s kvalifikací podle § 5 vyhlášky č. 50/1978 Sb. a doplnění požadavků pro provádění revizí dodavatelským způsobem. To vše za platnosti zákoníku práce č. 65/1965 Sb.

Do děje vstoupil zákon o inspekci práce č. 251/2005 Sb., ze dne 3. května, který byl vrácen prezidentem republiky, ale sněmovna Usnesením č. 252/2005 Sb., ze dne 14. června 2005, setrvala na zákonu, který byl rozeslán ve Sbírce zákonů 29. června 2005, s účinností od 1. července 2005. Co podstatného zákon obsahuje pro problematiku související s revizemi nářadí a spotřebičů, je možno přiblížit citací ze dvou paragrafů.

§ 20 Přestupky na úseku vyhrazených technických zařízení -
v odst. 1 písm. b) obsahuje ustanovení, že fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku bezpečnosti vyhrazených technických zařízení tím, že bez oprávnění nebo osvědčení na provádění prohlídek, revizí či zkoušek provádí ve stanovených termínech tuto činnost. Za přestupek je v odstavci 2 možno uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.

§ 33 Správní delikty právnických osob na úseku vyhrazených technických zařízení –
v odst. 1 písm. b) uvádí, že právnická osoba se dopustí správního deliktu na úseku vyhrazených technických zařízení tím, že bez oprávnění nebo osvědčení na provádění prohlídek, revizí nebo zkoušek provádí ve stanovených případech tuto činnost. I zde je v odst. 2 možno uložit pokutu do výše 2 mil. Kč.
Tady se tedy dostalo do rozporu ustanovení technické nezávazné normy se zákonem. Proto bylo nutno provést řešení, kterým normalizace zrušila přílohy obou výše citovaných norem a upravila stav předpisu vyšší právní síly – zákonu. Bez ohledu na souhlas či nesouhlas subjektů, kterých se věc dotýká, šlo o upravení rozporu v předpisech, kterému nelze nic vytknout.

V celé věci vystupuje ještě novela zákoníku práce – zákon č. 262/2006 Sb., a zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Jedná se o ustanovení, kdy zaměstnavatel je povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí musí být pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.
Pro tuto činnost bylo navrženo zřízení nové kategorie s označením E4 Revizní technik elektrických spotřebičů a nářadí. Kategorie E4 je v praxi zavedena s náplní stroje a přístroje. Nejde tedy o vytvoření nové kategorie E4, elektrické spotřebiče jsou obsaženy již ve stávající kategorii E4 s obsahovou náplní stroje, přístroje. Zde snad jen doplnění, že číselné označení kategorií E vychází z vnitřního předpisu (patrně z dob ČÚBP) a jejich dohledání s přesným stanovením rozsahu není snadnou věcí. Právě přesné stanovení rozsahu je na počátku probíhajících kvalifikací E4 s omezením na spotřebiče a ruční nářadí.

Vzhledem k „obyčejným“ revizním technikům mám pocit, že zde vzniká něco jako odborník druhé kategorie, a to na základě splnění administrativních požadavků. Samotným požadavkům ze zákona nelze rozhodně nic vytknout, pouze přístup mi připadá stejný jako při zrodu ČSN 33 1610, který jsem zmínil výše.

Poslední kapitolou v této problematice je písemné sdělení Státního úřadu bezpečnosti práce ze září 2007. V odpovědi Elektrotechnickému svazu českému sděluje, že z jeho pohledu platí i nadále ustanovení příloh ČSN 33 1600 a ČSN 33 1610. V dopise je zcela výstižně uvedeno, že se tak děje v rámci snížení finanční zátěže podnikatelů vysíláním zaměstnanců do kurzů. S tím plně souhlasím, ale zůstává cosi nezodpovězeného. Tak si kladu otázku, zda je vhodné, aby státní instituce takto „změkčovala“ zákon, a jaký bude výsledek a dopad v případě konfliktu, případně soudně řešeného sporu.

JUDr. Zdeněk Urban