Moje začátky

Místo a čas - jedno nejmenované město léta páně 1970
Vše začalo kontrolou pořádku na šatnách čerstvě vyučeného tovaryšstva cechu elektrikářského. Krom obvyklého nepořádku byly tyto prostory vylepšeny dvěma nápisy vyvedenými prstem v prachu okna. Machů je piča a Louka je kokot. Prvně jmenovaný byl šéfem celkové údržby a druhý šéf elektroúdržby. I rozlítili se tito pánové převelice a některé svěřence své nevděčné z kumbálu elektroúdržby doslova vykopali. Odvetnou akcí, jenž následovala po tomto extempore, byla trestná výprava do skladu sazí. Chemicky čisté saze, to je panečku materiálek, kdo nezažil, neví. Ani hodina pod sprchou vás zcela nezbaví tohoto přítulného materiálu. Domů trolejbusem jsem jezdil voňavý a pěkně vymydlený, leč zbytky onoho sajrajtu okolo očí opravňovaly některé jedince k domněnce, že patřím do pětiprocentní menšiny s jinou sexuální orientací. I v přecpaném dopravním prostředku jsem pak míval kolem sebe dostatek místa.

Našim úkolem bylo vyměnit letité osvětlení v tomto černém pekle, kde se dlouhá léta usazoval jemný prach ze sazí. Tam jsem taky chytl asi největší pecku ve svém životě. Stojím takto na posledních dvou příčkách dvojáku asi 4m nad zemí a volám na kolegu, aby vypnul řadu. Něco z prořídlých světel zhaslo, což mě vedlo k mylnému závěru, že si svýma, uhlíkem sazí dobře zvodivělýma pazourama můžu hrábnout do vypálené krabice. Řada byla rozdělena na dva okruhy a druhý zůstal pod proudem. Jednou rukou lapím fázi a druhou nulák - bomba přímo excelentní, kupodivu jsem se pustil a dokonce ani nespadl ze žebříku. Spořádaně jsem slezl a pak se ještě půl hodiny třepal jak drahý pes.

Po této akci, kdy jsem prokázal svou mimořádnou odolnost, bylo shledáno, že již mohu vykonávat profesi plnohodnotného elektroúdržbáře a tak jsem byl přidělen na noční směnu ke dvěma ostříleným harcovníkům.

Strýc Makotů se strýcem Záhorníků byla dvojka k pohledání. Strýca Makotového nechtěli zkraja vrátní ani pustit do fabriky, bo sa mu nedařilo strefit sa do uličky s píchačkama. Než si na to zvykli, tož volávali na kumbál, co že s ním majů dělat. Tož ho pusťte, pravili jsme my a posila týmu mohla po několika pokusech trefit se do futer kumbálu rozšířit naše řady. Strýc Makotů ztěžka dosedli na seslu, zapálili startku a usnuli. No a když jim čvaňhák dohořel až k pysku, tož ho vypluli, zasakrovali a šli spat.

Strýc Záhorníků si brali enom noční směny. Úderem jedenácté hodiny večerní vytáhli zpoza skříně takovů široků pryčnu potaženů jakýmsi filcem, postavili dvě sesle proti sobě, umístnili prkno a ešče měli jednu nohu na zemi a už spali jak miminko.V pět ráno sa sami zbudili, aj bez budíka, uklidili improvizované lože a dobře vyspaní spokojeně očekávali konec šichty.

Pravdou ale je, že se tato idylka nedařila každou noc. Strýca Makotového nemělo smyslu budit ani v případě triviální poruchy či problému. Na co nestačil tovaryš, v tomto připadku já, toho se ujal strýc Záhorníků s obdivuhodnou bravurou. Půl druhé v noci - telefonát. Strýc Záhorníků zvedá telefon a já slyším: "Nám tady moc hlasitě hraje závodní rozhlas." "Tož ho přikryj hadrů," praví strýc Záhorníků a zavěsí. Opět hluboká noc, volá pochůzkář vrátný, "Záhorník," hlásí sa strýc do sluchátka. Vám tu ve skladě svítí zbytečně světlo, říká vrátný. Strýc sa hluboko zamyslí a ptá sa: "Máš pistol?" "Mám." "Tož ho rozstřel," a zavěsí.

S neskrývaným obdivem hledím na strýca a už dopředu tuším, že nadosmrti smrťoucí nemám šanci dosáhnout jeho bohorovnosti.
Dlužno je mi přidat ještě jednu historku z téhož období. Jsa povahy nepřizpůsobivé a zákonů či nařízení pramálo dbající, uzmul jsem jednoho krásného dne elektrickou ještěrku a ač oprávnění k řízení tohoto stroje nemajíce, vypravil jsem se s ním na nějakou opravu, abych nemusel pěšmo. Mí odporní vrstevníci to ovšem na mě práskli našemu předákovi a ten si pro mě se zlým pohledem v oku přišel. Mošnu s vercajkem jsem naložil na káru a on se ujal řízení. Vyrazili jsme v konfiguraci - ložná plocha dozadu a já na ní. Před křižovatkou, dbaje přednosti zprava, předák vyřadil rychlost a pečlivě se rozhlížel, zda-li něco nejede.

Nevím, co do mě vjelo, ale vytáhl jsem takový čudlík, kterým se zařazoval zpětný chod, aniž bych byl promyslel důsledky onoho činu. Předák zařadil opět za tři a rozjetá kárka vyrazila opačným směrem. Chudák předák nebyl s to se udržet na palubě a mocná setrvačná síla ho hnala v hlubokém předklonu přes celou křižovatku s bradou 10cm nad asfaltem. Jsa škodolibost sama, řval jsem smíchy, leč ne dlouho, neb jsem si uvědomil, že pokud rychle nezdrhnu, bude ze mě strašně škaredá mrtvola. Nějaký čas jsem pak byl nucen nevyhledávat společnost svého oblíbeného předáka, než se mu z očí vytratila myšlenka na bestiální vraždu.

Byl to čas hlubokého komunismu a normalizace, ale taky doba mého mládí, na kterou docela rád vzpomínám.

Že je to pravda pravdoucí, tak na svůj holý pupek přísahám.

Autor nesouhlasil se zveřejněním své identity!