Těch zase není tolik a rozhodně jimi nejsou všechny ty, ze kterých bývají kladeny otázky zkoušeným.

Nevím jaké kdo má zkušenosti s náplní a průběhem zkoušek podle § 14. Moje zkušenost jako inspektora SOD nebyla zrovna radostná.
Ve věci § 14 odst. (1) písm. a) , tj. ověřování znalostí předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které souvisí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí by se dala shrnout do čtyř poznatků, které řadím co do úrovně sestupně:

1. Zkoušející (záměrně neříkám zkušební komise neboť doplňující členové do předepsaného počtu tvořili většinou stafáž a sama Vyhláška pro to vytvořila právní rámec) si tyto zkoušky pletli (byli jimi revizní technici) co do náročnosti se zkouškami revizních techniků.
2. Zkušební komise nerozlišovaly důsledně stupeň požadavků na zkoušeného podle §§ 6 – 8. V praxi to znamenalo, že na základě jedněch a týchž dopředu připravených otázek někdo „dostal“ § 6 a jiný třeba i § 8. Ve svém důsledku to na zkoušené působilo demotivačně a samotné zkoušky v jejich očích znevažovalo.
3. Stejnou příčinu měl třetí poznatek, pouze s tím rozdílem, že nebyly dopředu připravené žádné otázky a ty co byly kladeny, byly otázkami, jak se říká „od boku“.

Poznatky z průběhu „jako zkoušek“, takové o nichž se je možné dočíst na internetu, osobně nemám, zato nabízím čtvrtý konkrétní případ, kdy bylo předloženo osvědčení odborné způsobilosti vystavené a opatřené pouze razítkem revizního technika. O tom, jak takové „osvědčení“ vzniklo si lze učinit stejnou představu jako z případu pátého.

Ten se odehrál na inspektorátu bezpečnosti práce, kde jsem pracoval. Inspektorátu byl jiným IBP předán k provedení dozoru místně příslušný případ jisté podnikající fyzické osoby. Podnikatel nebyl schopen doložit vzdělání v oboru a přesto vlastnil osvědčení odborné způsobilosti podle § 8. Osvědčení vystavené a potvrzené tentokrát skutečně existující organizací z bývalého Severočeského kraje. Jak se později ale ukázalo, jmenovaný v této organizaci nejenže nikdy nepracoval, ale nikdy se v ní také žádné zkoušce ani přezkoušení nepodrobil.

S jistou dávkou optimismu (optimismu majícího za základ jen systém vzdělávání v našem školství) lze říci, že výuční list anebo maturitní vysvědčení v oboru elektrotechniky vydané v Aši lze klást na roveň témuž dokladu vydanému třeba v Ostravě. To ale v žádném případě nelze říci o osvědčení odborné způsobilosti podle § 15 Vyhlášky. Již z prostého důvodu, že Osvědčení podle Vyhlášky nemá, na rozdíl od vysvědčení ze školy nebo výučního listu charakter veřejné listiny.

Ve věci § 14 odst. (1) písm. b), tj. místní pracovní a technologické postupy, bezpečnostní pokyny, příkazy, směrnice a návody k obsluze, které souvisí s činností na elektrickém zařízení příslušného druhu a napětí, by se dala shrnout do dvou poznatků.
Když už byly otázky tohoto druhu kladeny, pak výlučně tam, kde se jednalo o velké organizace zajišťující si zkoušky anebo přezkoušení svých zaměstnanců, takříkajíc „doma“.

V žádném případě nebyly kladeny tam, kde pořadatelem zkoušek anebo přezkoušení byl jiný subjekt než vlastní zaměstnavatel zkoušených pracovníků.
Zásah IBP byl v takových situacích jediný a to, že se na osvědčeních začal objevovat text, přibližně tohoto znění: „předmětem zkoušky – přezkoušení nebylo ověření znalostí podle § 14 odst. (1) písm. b)“.

Ve věci § 14 odst. (1) písm. c), tj. teoretických a praktických znalosti o poskytování první pomoci, zejména při úrazech elektrickým proudem, by se dala shrnout rovněž do dvou základních poznatků.

Když už byly otázky tohoto druhu kladeny, pak směřovaly výlučně do oblasti teorie. Situace, kdy součástí zkoušek nebo přezkoušení bylo i ověření praktických znalosti (spíše by se mělo hovořit o dovednostech), by se daly spočítat na prstech jedné ruky a odborníka v dané věci v komisích vidět nebylo.

V žádném případě se ani takto neúplně nepostupovalo tam, kde pořadatelem zkoušek anebo přezkoušení byl jiný subjekt (zejména různé vzdělávací akademie apod.) než vlastní zaměstnavatel zkoušených pracovníků.
K otázce poskytování první pomoci, je třeba zmínit ustanovení § 132a odst. (6) Zákoníku práce, které říká:

To nemluvím o variantě, kdy se „sešli“ tři libovolní „odborníci“ a vystavili jakékoliv osvědčení. Osvědčení které nebylo a není prakticky možné jakkoliv ověřit ani zpochybnit, je-li správně podle vzoru v příloze 3 Vyhlášky napsáno.