Otázka 7. závěrečná
Nesupluje Vyhláška to, co říká Zákoník práce? Jinými slovy zda se „nevytlouká klín klínem“.

Podívejme se co chce Zákoník práce na zaměstnancích
• Podle § 73 odst. (1) písm. c) - dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni.

• Podle § 135 Práva a povinnosti zaměstnanců - dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance.

Zaměstnanec je zejména povinen:
a) účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podrobit se ověření jejich znalostí,
c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele.

• Péče o kvalifikaci zaměstnanců a její zvyšování - § 141a

Zaměstnanec je povinen prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě; prohlubováním kvalifikace se rozumí též její udržování a obnovování. Zaměstnavatel je oprávněn uložit zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace.

Má zkušenost jako lektora na těchto školeních je tristní. Z mého okruhu působnosti neznám případ, že by na školení byl zaměstnanec zaměstnavatelem vyslán, tedy bylo mu to uloženo jako povinnost. Vždy jde o případy, kdy zaměstnanec projevil osobní zájem a bylo mu to, mnohde „milostivě“, umožněno se jej účastnit.

Každý zaměstnanec by si měl být vědom, a zákoník práce to jasně pojmenovává, toho, že znalost elektrotechnických norem (norem majících bezprostřední vztah k jím vykonávané činnosti a to nejen těch jejich ustanovení, ve kterých jde, jak jsem uvedl výše, o otázky ochrany života a zdraví) – dnes se jim začíná říkat „pravidla pro elektrotechniku“, je nedílnou součástí jeho odborné kvalifikace. Kvalifikace, která musí nutně navazovat na to, co se naučil v učilišti nebo na odborné škole, kvalifikace se kterou vstupuje anebo se chce udržet na trhu práce.

Tím neříkám, že naše školství (na základě osobní zkušenosti, ani vysokoškolské) v tomto směru nemá co dohánět. Představa, že jeho nedostatky v tomto směru napraví Vyhláška, ať v jakkoliv změněné podobě, je představa nejen naivní, ale hlavně nesystémová.

Ministerstvo školství, i když není jediným subjektem zřizujícím vzdělávací instituce, by si rovněž mělo uvědomit svou úlohu v této oblasti. Aby mně bylo rozuměno, mohu položit další otázku. Jaká kritéria (mimo § 11 odst. (3) Vyhlášky) platí např. pro přijímání mistrů odborného výcviku na odborná učiliště. Jestli nějaká, tak rozhodně za ně nelze pokládat to, zda zájemce o takovéto místo má „padesátku“. Stačí se podívat kdo na odborných učilištích učí. Jsou mezi nimi i ti, co podnikání v oboru elektro z rozličných důvodů opustili a které na odborných seminářích pořádaných různými vzdělávacími subjekty nebylo někdy ani vidět, ale „padesátku“ měli!