Jakub Hron, označovaný jako "Libomudrun" Hron, byl významnou a zároveň podivínskou postavou české historie. Narodil se v Metánově na Českomoravské vysočině a působil jako profesor matematiky a fyziky v Hradci Králové, ale proslul hlavně svými originálními myšlenkami a vynálezy.

Hron byl jedinečný svým netradičním přístupem k vědě, jazyku i vynálezům. Měl zvláštní způsob hovoru a byl známý svými originálními slovy a vynálezy, jako byl "buňát nepřekotitelný" (dvanáctistěnný kalamář), který se nemohl převrhnout, nebo "hronoid" (zašpičatělý klobouk s ventilem).

Hron tvořil nová slova, aby nahradil cizí výrazy v češtině. Například používal termín "bažák" pro studenta (odvozeno od bažení po vědění) a "zpyták" pro učitele (od zpytování). Jeho slova často vycházela z českých kořenů a byla plná hříček a slovních hraček.

Hronovy inovace v jazyce měly hluboký význam pro český jazyk, přestože mnoho z jeho slov nebylo široce přijata. Jeho snaha o čistotu českého jazyka a nahrazení cizích slov domácími termíny představovala část širšího národního hnutí v té době.

Hronovy netradiční názory a inovativní přístup k jazyku mohly vyvolávat polemiky ohledně jejich kompatibility s tehdejším elektrotechnickým názvoslovím. Přestože jeho jazykové inovace byly často považovány za bizarní a nebyly široce přijaty, představují zajímavý příklad kreativity a originality v oblasti lingvistiky. Jeho přístup k elektřině, kterou nazýval "mluno", a jeho pokusy o vytvoření vlastních technických řešení, jako například návrh přenášet elektřinu vakuumem místo kovem, ukazují jeho originální, avšak ne vždy praktické myšlení.

Zde je několik z jeho výrazů s vysvětlením jejich významů:

• Buňát: název pro Hronův dvanáctistěnný kalamář, který se nemohl převrhnout
• Hronoid: specifický typ klobouku, který vynalezl Hron; byl zašpičatělý s ventilem
• Bažák: slovo používané Hronem pro studenta, odvozené od slova "bažit", což znamená toužit, v tomto případě touha po vědění
• Zpyták: termín pro učitele, odvozený od slova "zpytovat", tedy někdo, kdo se ptá a zkoumá
• Tazuto: vynález Hrona, přístroj určený k výstupu na vysoké stromy
• Bubínek nezkazitelný: vynález Hrona, skleněný kalendář v podobě pětiúhelníkového dvanáctistěnu s postranním otvorem, který se nedal převrhnouti
• Mluno: Hronův termín pro elektřinu, naznačující jeho pokusy o alternativní přístupy k elektřině a jejímu přenosu
• Libomudrun: přezdívka Hrona, která odráží jeho originální, ale někdy bizarní myšlenky.

Tato slova ukazují Hronovu kreativitu a jeho snahu o vytváření nových českých termínů, které by nahradily cizí výrazy. Jeho výrazy a názory měly unikátní charakter a reflektovaly jeho osobitý pohled na svět.

Jak by to asi vypadalo, pokud by každý označoval věci po svém?
Typickou ukázkou je pokud někdo hláskuje například konkrétní název pomocí jmen osob. Podobně jako existuje zmiňovaná mezinárodní hláskovací abeceda (alfa, bravo, charlie ...), existuje i česká verze (adam, božena, cyril, david, emil  ...). Občas samozřejmě slyšíme lidovou tvořivost (např. Aleš, Bohunka, Cukrák, Dunaj ...). Nic proti, ale v technice raději ne. Pak se tu objevují přepěťové jističe, zařízení pod proudem, kapličky a antoníčci.  

Pro představu mějme firmu "ElektroBezpečí s.r.o.", která se specializuje na výrobu a provoz elektrických zařízení. Tato firma je známá svou pečlivostí a odborností v oblasti elektrické bezpečnosti. Její pověst byla postavena na základech správně používaného elektrotechnického názvosloví, což se ukázalo být klíčové pro její úspěch.

Situace:
Když byla zavedena nová norma EN 50 110-1 ed.3, tak ElektroBezpečí s.r.o. zpřesnila své užívané názvosloví tak, aby odpovídalo novým standardům. Vedoucí týmu zdůraznil, že správné názvosloví je nezbytné pro jednotné posuzování a bezpečný provoz elektrických zařízení. Rozhodli se tedy využít kombinaci starého názvosloví a nových definic. Všechny své klíčové materiály, slovníky a databáze tomu upravili. Věnovali tomu časově dlouhé úsilí.

Problém:
Ve stejném městě byla další firma "ElektroRiziko a.s.", která také provozovala elektrická zařízení, ale nevěnovala pozornost aktualizaci svého názvosloví. Tato firma čelila četným problémům, jako byla nedorozumění mezi pracovníky, nejednotné postupy, návody, projekty, soupisky materiáů a nakonec i nebezpečné situace v důsledku špatného posuzování rizik.

Rozdíl:
Zatímco ElektroBezpečí s.r.o. zažívala plynulý provoz a bezpečnostní rekord bez nehod, ElektroRiziko a.s. se potýkala s vysokými náklady na opravy a kompenzacemi způsobené chybami v komunikaci a nesprávným posuzováním situací.

Tím jsem chtěl ukázat, jak zásadní roli hraje správné a konzistentní elektrotechnické názvosloví v bezpečném a efektivním provozu elektrických zařízení. ElektroBezpečí s.r.o. byla schopna přizpůsobit se změnám a udržet vysoký standard bezpečnosti a efektivity, zatímco ElektroRiziko a.s. zaplatila vysokou cenu za ignorování těchto zásad.

Na druhou stranu je možná dobře, že všichni neznají ta správná názvosloví! Protože pak snadno rozeznáme, kdo je jak dalece oboru znalý! :-)

Libomudrun" Hron.Letos je tomu teď, co se v Meťánově na Českomoravské vysočině narodil profesor matematiky a fyziky v Hradci Králové, spisovatel, hlavně však „libomudrun” Jakub Hron. Je to postava opředená bezpočtem anekdot. Jeho podivínské promlouvání získá vzájem ze šleho řeči. Stačí vy jmenovat několik jeho knížek, abychom poznali, jak Jakub Hron si vytvářel svoji češtinu, aby tlumočil svoje názory věru původní: 

• Čujba i jsoucno prostoru
• Přítaž i odpad hvězd
• Libomudrovna čili pout mysletby ze Stagyry do Meťánova
• Důležitost kořenů slovních v řeči lidské
• Nová určba odlehu oběžnicových
• Přípona tvorebná „ba” atd. 

Už tato jména Hronových knih dosvědčují, jak svým původním myšlením chtěl proniknouti do nejrůznějších oborů astronomie a filosofie, fyziky i fitologie. Hron byl také vynálezcem. Už před lety na výstavě v Praze měl stánek, v němž vystavoval své vynálezy. Hlavně to byl „bubínek nezkazitelný”; to byl skleněný kalendář, který se nedal převrhnouti, v podobě pětiúhelníkového dvanáctistěnu s postranním otvorem. Ale Hron vynalezl také „tazuto”. To byl přístroj, který měl umožnit výstup na vysoké stromy. Hron udělal i řadu modelů různých krystalů. Zasáhl také do vzduchoplavby. Vlastnoručně si sešil velký balón, který měl podobu štónu, ale výstup tohoto balónu v Hradci Králové nebyl nejslavnější. Tento neúspěch však neodradil Hrona od různých pokusů aviatiky. Byl to čilý člověk, roztěkaný do nejrůznějších oborů vědních, původní ve svých názorech a původní hlavně svým hovorem. Když už byl pensistou, „výstužníkem”, jak říkali, studoval lékařství, ale studia zanechal. Zemřel v r. 1921 v Meťánově, ale dotud žije ve vzpomínkách svých žáků i profesorů, kteří vzpomínají na tohoto zvláštního podivína.

---

Několik tomu dní, co denní listy oznámily úmrtí profesora Jakuba Hrona, zemřelého v rodišti Meťánově (tuším v hejtmanství pelhřimovském). Jím odešla ze života zajímavá postava, osobním zjevem známá velikému počtu lidí, jménem svým známá téměř po celých Čechách. Této pověstnosti nabyl zesmulý Hron nespočetnými zvláštnostmi svými v oboru jazykovém a v oboru svých „průmyslových" vynálezů. Jeho kalamář „buňát" na př. někdy před pětadvaceti nebo třiceti lety budil již pouhým názvem svým pozornost i veselost, třeba že ho na vlastní oči málokdo spatřil. Taky jsem jej kdysi měl, inkoust jsem do něho nalil, ale když jsem jej pak otáčel na všechny strany v marných pokusech, abych nějak péro namočil, rozbil se mi a zátopa inkoustu zalila mi psací stůl. Neměl jsem příslušného návodu k namáčení. 

Hronem odešla význačná postava z řady lidí zvláštních, podivínů. Avšak na rozdíl od podivínů jiných, a taky téhož příbuzného povolání, řekněme ihned, že on byl podivínem dobromyslným, nikomu neubližujícím. Pražská veřejnost znala před lety muže, který byl podivínem velmi zlomyslným, který týral lidi, koho s kým jen se v životě setkal, který svým skutečným nebo jen domnělým odpůrcům „prokazoval” hrubství na potkání. Tomuto muži naprosto byl nepodoben prof. Hron. Hovořil tiše, mírně a vzbuzoval dojem člověka velmi rozšafného. Ale za chvíli padlo slovo, dvě, tři, a tu jste poznali, že u něho přece není všechno v pravém pořádku. Vymýšlel zbytečné, prapodivné a někdy fraškovité názvy věci a pojmy, které měly dávno názvy ustálené, správné a srozumitelné.

Proslavil svou „čujbou”. Zvláštním tvarem vynikal jeho klobouk, jeho rohaté a snad jiné součástky jeho oděvu, ale již si na všechny nepamatuji. Tyto všechny jeho zvláštnosti byly známy. Méně známo bylo, že Jakub Hron taky veršoval. O tom věděli jen v Hradci Králové, kde byl profesorem na gymnasiu. Z Hradce taky byla mi na jaře 1893 poslána báseň, kterou jsem uveřejnil v květnovém sešitě „Švandy dudáka” toho roku, a teprv později jsem se dověděl, že to není nějaká parodie, ale že jest vážně míněna. 

Žáby na faře. 

Rourou, rourou, rourou, rourou! 

Jdou, jdou, jdou, jdou, jdou koně Apollonovy, 

cvakají jim podkovy. 

Rara, rara, rara, rara, 

stará rará, rará, stará: 

Vezou jaro na voze po nebeské obloze. 

Apollo jede velkou výší, 

nikdo rachot kol neslyší: 

ale vidí lesk, 

všude oheň, 

ranný blesk. 

Jede nebem, 

všude tiše, 

jako když myšlenku píše: 

on jen dává koňům směr, 

žáby lezou z jam a děr. 

Jedna škrábe, 

druhá škrouká, 

Jiná křičí nebo brouká, 

jiná zase račolí v louce nebo na poli. 

Jedna: rara, 

druhá: včera, 

třetí: rourou, 

čtvrtá: kera, 

všechny žáby ...

Kiry, kery, kara, kora, kary, kury, zdola, shora: 

ze všech všudy krajů stran, 

kde kaluže, žabský stan. 

Krákorají, derhnou, škrabou, jak nohama vodu dlabou: 

západ nebes v rudotě, doly v mraku, v hlukotě. 

Atd. Ještě dvě podobné básně se pak objevily ve Švandovi dudáku. Všecky vzbudily ve čtenářích domnění, že jsou míněny humoristicky, způsobily veselost a tak přece jen vykonaly své poslání. Již nepamatuji, zdali sám odešel na odpo činek nebo na odpočinek byl dán, ježto prý se způsob jeho vyučování nesrovnával s požadavky vyučovacího řádu, s důstojností učitelského povolání. Ale v profesoru Hronovi, ač byl věku dosti pokročilého, bylo ještě mnoho životní energie a vzácné, příkladné vytrvalosti. Jako pensista se přestěhoval do Prahy, dal se zapsat na lékařskou fakultu a pilně studoval medicinu. Tak pilně a neúnavně, že mohl býti vzorem mnoha mladším kolegům. Tak pilně a s prospěchem tak dobrým, že prý podstoupil se zdarem dvě rigorosa. K dalšímu však prý nebyl připuštěn z obavy, že by jako graduovaný lékař pomáhal nemocným podobrým způsobem, jako předtím pomáhal české jazykovědě. Českému jazyku jeho gravářské libůstky neublížily, jeho léčení však by nemocným bylo mohlo ublížit. A tak se profesor Hron doktorem lékařství nestal. 

Mezi jeho známými a přáteli koluje množství anekdot a výroků z jeho života. Bohužel, že všechny za čerstvé paměti nebyly zaznamenány. Nebyly všechny podivné, ba, některé jeho výroky, jeho odpovědi byly neobyčejně pohotové a mohly býti uznány i duchaplnými. Je třeba, aby byly zachovány doslova, jak vyšly z úst původcůvých, bez přídavků nefalšované.

Jak řečeno, působil dlouhá léta v Hradci Králové jako profesor. Tehdy byl zemským inspektorem profesor Kosina, známý autor „Olympských hovorů". I přišel jednou na inspekci do Hradce Králové, na slavnou inspekci, jaká prý bývala jednou za deset let. Tehdejší ředitel gymnasia Fišer předváděl mu sbor profesorský, seniorem počínaje. A když došlo na pány suplenty, tu Jakub Hron, který taky byl posud jen suplentem, a již mnoho let, nečekal, až jej ředitel panu inspektoru představí, nýbrž sám a velmi hrdinsky vykročil z řady a uváděl se Kosinovi: „Jakub Hron, nejstarší náměstník v království českém." Na pouhý mžik zarazil prý se pan zemský inspektor, ale hned potom řekl s úsměvem a zcela joviálně: „Měl jste tedy času a příležitosti dost, abyste se ke svému důležitému úřadu náležitě připravil.” A na to rázem odvětil Hron: „Ráčil jste, vysoce slovutný pane zemský pozorováku, na svůj neméně důležitý úřad taky tak dlouho se připravovati?" (Jakub Hron měl své rozdíly. Okresního inspektora nazýval dozorákem, zemského inspektora zemským pozorovákem.) 

Inspektor Kosina byl patrně již dříve na Hrona upozorněn. Avšak odpověď Hronova překvapila jej tak, že se obrátil k řediteli Fišerovi a řekl mu takřka v ucho: „On to není blázen, pane řediteli.” Než povím druhou anekdotu, naprosto prověřenou a zaručenou, prosím snažně nynějšího pana policejního presidenta Bienerta, aby mne nedal zavřít za to, že vypravuji, co mi v důvěrném hovoru pověděl. Profesor Hron bydlil tuším na Královských Vinohradech. A tehdy byl nynější přednosta bezpečnostního úřadu policejním komisářem, a taky na komisařství vinohradském. Řekněm již, s jakou věcí přišel na komisařství prof. Hron, zda s domovským nebo konkript.

...

Vstoupil do úřadovny, ve které seděl pan Bienert zcela sám, a oslovil ho: „Dobré jitro, pane souchňapáku.” Mladý koncipista překvapen pohlédl na neznámého. „Co jste to řekl?” „Dobré jitro, pane souchňapáku,” opakoval Hron. „Tento muž nemá v hlavě všechno v pořádku,” pomyslil si koncipista, a když milý profesor Hron, muž vysoké, mohutné postavy, v těžkých rohatých botách svých se blížil pádnými kroky k úředníkovu psacímu stolu, tu pan koncipista, nemoha věděti, k jakým dalším rozkladům mezi ním a záhadným cizincem s podivnou řečí dojde, posunul nenápadně pravici stranou a stiskl knoflík elektrického zvonku do přízemní strážnice. 

Jednou, dvakrát. Než uplynuly dvě minuty, rozletěly se dveře a do úřadovny vstoupili dva strážníci. A když zaujali postoj v příslušné vzdálenosti, otázal se koncipista muže, kterého dnes poprvé viděl: „Prosím vás, pane, jak mi to říkáte?” „No, docela správně po česku. Vy jste koncipista, koncipient. Víte dojista, co znamená předpona „con”, že je to „s, so u”, a capere jest chytati. Tedy, hovoře po česku, pravím: Dobré jitro, pane souchňapáku.” Strážníci arci nerozuměli, ale pan koncipista rozuměl, a když prohlédl papíry neznamého, viděl, s kým jest mu jednati. 

Bylo mnoho takových anekdot ze života důmyslného profesora Jakuba Hrona, za nímž po zprávě o jeho skonu doufáme letělo mnoho přátelských vzpomínek, a stály by za to, aby zčas byly jeho vrstevníky a pamětníky sebrány. Němci mají svého Jana Jiřího Augusta Galettiho (1750-1828), proslulého, přezdívaného se „zamyšlence”. Zdá se mi, že zjev našeho českého Jakuba Hrona je neméně význačný a pozoruhodný. Budiž jeho duši věčný klid a jeho jménu přátelská a vlídnější paměť.