Základní vlastností povrchů z akustických hledisek je odrazivost, popř. pohltivost zvukové vlny. V praxi se odrážejí zvukové vlny vždy se zmenšenou energií, takže část zvukové energie je pohlcena.

Nejvíce zvukové energie odráží tvrdé a hladké povrchy, které nemohou kmitat, zatím co povrchy měkčí a pórovité zvuk pohlcují.

Materiál, hmota nebo látka tvořící povrch je buď přímo pevná konstrukce (omítka, beton) nebo může být na základní pevnou konstrukci připevněna dodatečná plocha pro zlepšení akustických vlastností.

Podle absorbce zvuku dělíme materiály na:

- Materiály kmitající.

- Materiály rezonanční.

- Materiály porésní.

.

.

.

.

Materiály kmitající

Dopadající zvukové vlny uvádějí tento materiál do ohybového kmitání, přičemž v důsledku vnitřního tření dochází k absorbci energie změněnou na teplo.

Druh hmoty nemá vliv na jejich funkci, neboť akustické vlastnosti jsou dány vahou, tuhostí desky a tlouśťkou zvukové mezery.

Materiály rezonanční

Dopadající zvukové vlny dostanou do kmitavého pohybu vzduchový objem hrdla rezonátoru. Jakmile se jeho kmitočet dostatečně přiblíží k resonančnímu kmitočtu, rozkmitá se i celý vzduchový objem a vytvoří se systém s určitým resonančním kmitočtem.

Část zvukové energie je tedy pohlcena v rezonátoru, zbytek je postupně vrácen do prostoru.

Materiály porésní

zvukové vlny dopadající na pórovité povrchy těchto materiálů vnikají do pórů a prostupují jimi. Vzduchové částice uvedené do pohybu zvukovou energií se třou o stěny pórů, čímž se značná část zvukové energie promění v energii tepelnou.

Pohltivost je tím větší, čím větší je pórovitost materiálu.

.

.

Na závěr přehledová tabulka:

*) Rozumí se oblast kmitočtů ve slyšitelném pásmu.