Zkušenosti s provozem elektrických zařízení v organizacích dozorovaných státní báňskou správou (dva roky po nabytí účinnosti nových právních předpisů), jejich význam z hlediska bezpečnosti práce a provozu.

Z archivu SET Olomouc.

Ing.Dušan Havel, OBÚ Plzeň
Poslední desetiletí je z hlediska provozování elektrických zařízení poznamenáno zrušením nezávaznosti československých (českých) technických norem a dokonce i rušením některých technických norem, bez kterých si elektrotechnická veřejnost jen stěží dovede představit zajištění bezpečnosti práce a provozu těchto zařízení. Mám nyní na mysli především normu ČSN 33 1500 (Revize elektrických zařízení) a soubor norem ČSN 34 31xx. I když se nejedná o jejich zrušení v pravém slova smyslu, poněvadž jsou nahrazovány jinými technickými normami, přesto tento stav vyvolal poměrně velkou, přičemž ne vždy zrovna příznivou, odezvu u profesních pracovníků.

Je nyní proto namístě zhodnotit dvě možné cesty, které jsou charakteristické pro stanovení požadavků pro práce na elektrických (ale i strojních) zařízeních a požadavků na jejich provozování, vyhrazená elektrická zařízení nevyjímaje.
Tu první cestu asi všichni dobře známe. Takovou je spoléhání se na nekonečnou platnost nyní již přežitých norem, mnohdy poplatných době, kdy vznikaly. Tato cesta je sice pohodlnější a v podstatě bezproblémová. Nicméně přináší s sebou riziko, že nastane situace podobná té dnešní, tedy že se vstupem naší republiky do Evropské unie se takové technické normy stanou nežádoucími.

Druhou cestou, kterou se vydal i Český báňský úřad, je stanovení podmínek pro práce na elektrických zařízení a jejich provoz obecně závaznými právními předpisy, především zákony, nařízeními vlády a vyhláškami. To přináší tu výhodu, že povinnost plnění požadavků takových předpisů je nepopíratelná a navíc do jejich změn či zrušení má co mluvit i vláda, příslušné ministerstvo nebo ústřední orgán, který je zpracoval a následně po splnění všech požadovaných legislativních pravidel a podmínek i vydal (vyhlásil). Dále je nutné zmínit další, neméně významnou výhodu právních předpisů, a sice to, že je jimi možné stanovit povinnosti v daleko větším významu, než je to například u technických norem.

Je nepochybné, že i tato cesta má své nevýhody, alespoň pokud se technických zařízení týče. Především se jedná o to, že právní předpis nemůže pojmenovat tak širokou technickou oblast, jako tomu je u velkého počtu všech platných technických norem. Tato skutečnost však nijak nebrání tomu, aby spíše jen obecnou formulací jednotlivých ustanovení takového předpisu bylo zajištěno bezpečné provozování elektrických nebo strojních zařízení. Další nespornou nevýhodou je to, že vzhledem k poměrně složitému procesu, který je nutný pro vydání právního nebo technického předpisu, případně jeho novely, dochází k tomu, že se v porovnání s technickými normami opožděně reaguje na změny jak v terminologii, tak mnohdy i v technických požadavcích na provoz technických zařízeních, a nebo dokonce například na požadavky na zařazování prostor a prostředí z hlediska nebezpečí výbuchu. A tak můžeme v některých předpisech státní báňské správy nalézt zařazení prostor s nebezpečím výbuchu metanu v dolech na SNM 0, 1, 2 a 3, i když už dávno neodpovídá požadavku platné technické normy ČSN EN 1127 2, kde je takové rozdělení provedeno na atmosférické podmínky 1 a 2. To platí například i pro doposud v předpisech „tolerovaný“ ochranný prostor, i když jej nikde v platných technických normách již nenaleznete. Pokud máme vyčerpávajícím způsobem pojmenovat všechny důsledky menší aktuálnosti právních a technických předpisů, potom nelze opomenout i odkazy pod čarou, které se mnohdy opírají o technické normy nebo dokonce právní předpisy, které již dnes nejsou platné. Ještě horší situace nastává, když byly v odkazech uvedené normy nebo předpisy zrušeny bez náhrady.

Pokud však pomyslně položíme na misku vah zmíněné klady a zápory právních a technických předpisů, potom není pochyb, že výhody převažují. Jestli se navíc najde u jejich zpracovatele kolektiv odborníků, který iniciativně eliminuje zmíněné nevýhody, je to z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu podle mého názoru to nejlepší, co může jak z pohledu orgánu státního odborného dozoru, tak i ze strany právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání (organizací), nastat.
Vraťme se však k důsledkům, které nastávají rušením zmíněných technických norem. Co se týče normy ČSN 33 1500, její zrušení se organizací dozorovaných státní báňskou správou nijak nedotkne. Požadavky této normy totiž byly zapracovány do vyhlášky Českého báňského úřadu č. 75/2002 Sb., o bezpečnosti provozu elektrických technických zařízení používaných při hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem.

Podobná situace nastane u těchto organizací zrušením souboru norem ČSN 34 31xx, jejichž požadavky byly stručně zapracovány do vyhlášky Českého báňského úřadu č. 202/1995 Sb., o požadavcích k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při obsluze a práci na elektrických zařízeních při hornické činnosti a při činnosti prováděné hornickým způsobem. To tedy znamená, že pro organizace dozorované orgány státní báňské správy bude i nadále platit povinnost vydávání příkazů „B“ za podmínek podobných, jak tomu je v normě ČSN 34 3100. Základní zásady, které neoddělitelně souvisejí s bezpečnou prací na elektrickém zařízení, tedy zůstávají u organizací dozorovaných státní báňskou správou i nadále zachovány.

Nyní bude zřejmě nejvhodnější zmínit se o zkušenostech s již citovanou vyhláškou č. 75/2002 Sb., která nabyla účinnosti 1. dubna 2002, tedy před téměř dvěma roky. Pro úplnost si připomeňme, že tato vyhláška vychází ze skutečnosti, že jednotlivá elektrická zařízení mohou různým způsobem ovlivnit bezpečnost a ochranu zdraví při práci a bezpečnost provozu. Z tohoto důvodu cit. vyhláška stanoví zařazení elektrických zařízení do tříd a skupin, pro které platí dále odlišné intervaly prohlídek, kontrol, revizí a zkoušek jako prostředky prevence před nebezpečím vzniku pracovních úrazů. To se promítá i do bližších podmínek kladených na tato zařízení, pokud jde o úroveň jejich bezpečnosti, umístění, montáž, opravy, průvodní a provozní dokumentaci, a do bližšího vymezení předpokladů kladených na odbornou způsobilost fyzických osob z hlediska předepsané kvalifikace a doby odborné praxe v oboru.
Vyhláška se svými ustanoveními pomyslně dělí v podstatě na dvě části, a to na část, kterou jsou organizacím provozujícím elektrická technická zařízení stanoveny požadavky na provozování těchto zařízení z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu, a na část, kterou jsou stanoveny požadavky k provádění prací na těchto zařízeních z hlediska elektrotechnické odbornosti.

Pokud to vezmeme popořádku, jako bezproblémové lze označit zařazení elektrických zařízení do tříd a skupin. Přitom právě takovéto rozdělení bylo veskrze novátorské, a proto se tak trochu s nervozitou očekávalo, co to způsobí v provozu. Připomeňme pro ty, kteří se s touto vyhláškou neměli možnost „setkat“, že se zde elektrické zařízení dělí do třídy A a do třídy B. Abychom mohli zjednodušeně říci, která elektrická zařízení spadají do třídy A, bude vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o drtivou většinu elektrických zařízení, srozumitelnější říct, která tam nespadají. Jsou to zjednodušeně řečeno jen elektrická zařízení třídy B, za která se podle této vyhlášky považují například elektrické ruční nářadí, elektrická zařízení přenosná a za určitých podmínek i nepřenosná a pohyblivé přívody a šňůrová vedení do maximálního průřezu fázového nebo krajního vodiče 6 mm2. Elektrické zařízení této třídy podléhá provádění kontrol pracovníkem alespoň znalým (§ 5 vyhlášky č. 50/1978 Sb.) ve dvouměsíčních až dvouletých lhůtách podle toho, do jaké skupiny je zařazeno a jakých izolací je u předmětného zařízení použito. Výsledek zapíše ten, kdo kontrolu provedl, do dokladu o kontrole, který musí mít požadované náležitosti.

Nyní, když už víme, jaká elektrická zařízení spadají do třídy A, je nutné upozornit na skutečnost, která ještě u některých organizací není brána jako samozřejmost, a sice, že podle této vyhlášky se za takové elektrické zařízení....

• a) v prostorech s nebezpečím výbuchu plynů a par,
• b) v prostorech s nebezpečím požáru a výbuchu prachů nebo výbušnin,
• c) v prostorech z hlediska nebezpečí úrazu elektrickým proudem zvlášť nebezpečných, nebo
• d) v plynujících dolech a uhelných dolech

....považuje zařízení jak silové, tak i sdělovací, řídicí a zvláštní. Vychází se ze skutečnosti, že příčinou požáru nebo výbuchu, popřípadě úrazu elektrickým proudem v takových podmínkách mohou být jakákoliv elektrická zařízení bez rozdílu provozovaného napětí nebo účelu používání. Za elektrické zařízení třídy A v ostatních prostorech a prostředích se rozumí zařízení silové a s tímto zařízením související spínací a řídicí zařízení (za spínací a řídicí zařízení se podle této vyhlášky považují i ovládací a bezpečnostní obvody). Nesmíme však zapomenout na to, že do třídy A spadá i ochrana před bleskem. Dále je do této třídy zahrnuta i ochrana před nebezpečnými účinky statické elektřiny v prostorech s nebezpečím výbuchu plynů, par, prachů nebo výbušnin. Pokud to můžu posoudit na základě inspekcí, které často v organizacích provádím, je možné konstatovat, že ani rozsah elektrického zařízení s ohledem na prostory a prostředí dnes již nečiní žádné problémy.

Elektrická zařízení třídy A podléhají revizím revizním technikem, a to výchozím nebo pravidelným v ročních, dvouletých, čtyřletých nebo pětiletých lhůtách podle toho, do jaké skupiny je toto zařízení zařazeno. O revizi zpracuje revizní technik zprávu o revizi, která musí mít náležitosti stanovené vyhláškou. Tuto zprávu revizní technik předá organizaci, která ji uchová po celou dobu provozování elektrického zařízení. Pokud by se tak nestalo a organizace by nedoložila zprávu o výchozí, pravidelné, popřípadě mimořádné revizi, potom je toto zařízení považováno za ohrožující bezpečnost práce a provozu, které je nutno (pokud to lze, popřípadě pokud to nezpůsobí ohrožení) neprodleně odpojit od napájecího zdroje a zajistit proti nežádoucímu připojení.

Tato vyhláška se u elektrického zařízení třídy B vyhnula pojmu revize, kterou je oprávněn provádět jen revizní technik. Ze stejného důvodu je pojem kontrola použit jen ve spojitosti s kontrolou elektrického zařízení třídy B. U elektrického zařízení třídy B se provádění revizí nevyžaduje, a to ani v případě, že by mohlo být (jen teoreticky) zařazeno současně i do třídy A.
Jak již bylo uvedeno, v provozních podmínkách nezpůsobilo „aplikování“ těch ustanovení vyhlášky, která se týkají zařazení elektrických zařízení do tříd a skupin nijak vážné problémy. Alespoň žádné takové nejsou signalizovány. Rovněž lhůty stanovené pro provádění revizí a zkoušek u elektrického zařízení třídy A a kontrol u elektrického zařízení třídy B jsou přiměřené pro zajištění jejich bezpečnosti práce a provozu.

Za správné lze považovat rozhodnutí zpracovatelů uvést ve vyhlášce takové změny na elektrickém zařízení, při nichž se nevyžaduje provedení výchozí revize (§ 7 odst. 5). Jedná se totiž o problematiku, která mezi zástupci dozorujících orgánů státní správy, popřípadě státních organizací, způsobovala nejvíce nejednotnosti a rozdílných postupů. Zatímco někteří inspektoři vyžadovali revizi při každé výměně kabelu, byť „stejného za stejný“, nebo jen odpojení elektromotoru NN, jiné nechávalo chladnými třeba i výměny celých elektrických zařízení VN rozdílného výkonu určených například k přeměně nebo i spotřebě elektrické energie, přičemž takové změny mnohdy vyžadovaly i změnu nastavení jisticích prvků. Je sice nutno přiznat, že tato oblast způsobila nejvíce diskusí zástupců elektrotechnické veřejnosti, zda-li by nebylo dobré „přitvrdit“ (to především ze strany zástupců inspektorů – ne však všech), nebo naopak být benevolentnější a umožnit více změn bez vyžadování revize (především ze strany organizací – taky však jen výjimečně). Na základě poznatků z provozu však lze jednoznačně dovodit, že vyhláškou je taková možnost povolena z hlediska bezpečnosti provozu elektrického zařízení v rozumné a přitom i únosné míře.

I když při provedení některých změn není nutné provádět výchozí revizi (přítomnost revizního technika není nutná), je pochopitelné, že je vyžadováno, aby provedením takových změn nabyla ohrožena bezpečnost práce a provozu jak zařízením, které bylo „změněno“, tak elektrickým zařízením navazujícím. Zároveň je vyhláškou stanoven zjednodušený náhradní postup, kterým se změna „zlegalizuje“. Tento postup představuje, aby takovou změnu odsouhlasil pracovník znalý s vyšší kvalifikací, a změny musí být ihned po jejich provedení zaznamenány do projektové dokumentace. Samozřejmě v případě, kde je to vyžadováno jinou vyhláškou, musí být tyto změny zaznamenány před jejich provedením. Dále musí být provedena prohlídka a „zkoušení a měření“ (zkoušku) předmětného zařízení odborně způsobilou osobou. Ta taky provede záznam o provedených změnách a o výsledku prohlídky a zkoušky do provozní knihy.

Pro úplnost je nutno dodat, že se výchozí revize nevyžaduje ani u výrobku uvedeného na trh podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Provede se jen prohlídka tohoto zařízení z pohledu splnění podmínek výrobce pro instalaci s ohledem na vnější vlivy prostředí podle průvodní dokumentace. Zároveň je však nutno upozornit, že to neplatí pro případ, kdy má být toto zařízení po opravě nebo přemístění znovu určeno k používání. Pravidelné revize však musejí být prováděny i u těchto elektrických zařízení.

Pokud se týče požadavků na opravu elektrického zařízení, i zde je nutné, aby bylo po opravě elektrického zařízení třídy A i B ověřeno, že oprava nemůže mít za následek ohrožení bezpečného stavu jak opraveného, tak i navazujícího elektrického zařízení. U elektrického zařízení třídy A platí i stejné požadavky na zápis do provozní knihy, jako u změn. Oprava elektrického zařízení třídy B se zaznamená do dokladu o kontrole.

Samozřejmě, že i záznamy v provozní knize a v dokladu o kontrole mají svá pravidla stanovená vyhláškou (§ 7 odst. 7). Protože není žádoucí v tomto článku opisovat jednotlivá ustanovení, je povinností každého, kdo takovou změnu nebo opravu provedl, aby se se stanovenými podmínkami seznámil.

Novou povinností organizací, podle dřívějších právních předpisů striktně nevyžadovanou, je požadavek, aby byl pro provoz elektrického zařízení třídy A vydán řád prohlídek, údržby a revizí, kterým se určí nejen lhůty pravidelných revizí, ale také jednotlivé úkony prohlídek, zkoušek a údržby včetně preventivní údržby, lhůty pravidelného provádění těchto úkonů atd., ale hlavně, aby bylo ze strany organizace zajištěno jeho dodržování. Záměrem tohoto ustanovení bylo zajistit dostatečnou úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnost provozu všech provozovaných zařízení, ale také to, aby vedení organizace umožnilo profesním zaměstnancům s elektrotechnickou odborností získat k těmto pracím požadovaný časový prostor. Dalším záměrem bylo, aby se vytvořila možnost neprodleně zjistit případné nedodržování lhůt prohlídek, zkoušek a revizí, což je možno považovat za stav ohrožující bezpečnost práce nebo provozu.

Nové je i ustanovení, kterým je organizacím nekompromisně uloženo, aby práce na elektrickém zařízení prováděl jen odborně způsobilý zaměstnanec vybavený potřebnými osobními ochrannými pracovními prostředky, pracovními pomůckami a měřicími přístroji, který byl s jejich zacházením předem a opakovaně ve lhůtách ne delších než 3 roky prokazatelně seznámen. U některých osobních ochranných pracovních prostředků a pracovních pomůcek je požadováno, aby u nich byly provedeny prohlídky a zkoušky ve stanovených lhůtách, přičemž po provedené zkoušce se u těchto prostředků a pomůcek provede označení (plombou nebo čitelným razítkem).

V dalších ustanoveních vyhlášky je možné rovněž zjistit, jaká je požadovaná elektrotechnická odbornost pro určité práce na elektrických technických zařízeních a jaké požadavky jsou kladeny na revizního technika. Dále je nutné upozornit na skutečnost, že každá organizace musí pověřit řízením montáže, provozu a údržby elektrických zařízení jen osobu s odpovídající elektrotechnickou odborností (§ 8 odst. 1 nebo 2 vyhlášky č. 50/1978 Sb.), která má k této činnosti platné osvědčení vydané obvodním báňským úřadem na základě úspěšně vykonané zkoušky.

Určité změny doznaly i požadavky na odbornou způsobilost revizního technika elektrických zařízení. I když zůstala povinnost, aby revize a zkoušky prováděl jen revizní technik, který má navíc k této činnosti platné osvědčení požadovaného rozsahu vydané obvodním báňským úřadem na základě úspěšně vykonané písemné a ústní zkoušky před komisí OBÚ, odlišnosti lze spatřit především v tom, že:

• a) osvědčení revizního technika pozbývá platnost, pokud jeho držitel neuspěl při periodickém ověření znalostí nebo se periodickému ověření znalostí ve stanovené lhůtě nepodrobil,
• b) neúspěšná zkouška může být opakována nejvýše dvakrát v termínu stanoveném zkušební komisí, ne však dříve než za šest měsíců od předcházející zkoušky,
• c) orgán státní báňské správy může v případě zjištění závažného porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce a provozu držitele osvědčení přezkoušet i mimo termín periodického přezkoušení nebo mu osvědčení odejmout nebo omezit.

Nová je doba platnosti osvědčení revizního technika, která se posunula z tříleté na pětiletou, pokud byla vydána obvodním báňským úřadem podle této vyhlášky. Zároveň se oproti předcházející právní úpravě změnily i rozsahy osvědčení k revizní činnosti. Obzvlášť je nutné zmínit nově zavedený rozsah pro revizního technika elektrických zařízení u těžních zařízení pro svislou dopravu (tzv. C 9).

Další právní předpis, o kterém je žádoucí se ve stručnosti zmínit, je vyhláška Českého báňského úřadu č. 74/2002 Sb., o vyhrazených elektrických zařízeních, která navazuje na vyhlášku Českého báňského úřadu č. 75/2002 Sb., a to především z hlediska bližšího vymezení předpokladů kladených na odbornou způsobilost fyzických osob vzhledem k předepsané kvalifikaci a době odborné praxe v oboru. Proto se vyhláška u těchto požadavků odvolává na příslušná ustanovení vyhlášky č. 75/2002 Sb.

Tato vyhláška nahradila u organizací dozorovaných SBS vyhlášku ČÚBP a ČBÚ č. 20/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená elektrická zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů.

Oproti původní právní úpravě, kdy okruh vyhrazených elektrických zařízení nebyl stanoven s ohledem na míru ohrožení zdraví a bezpečnosti osob a majetku, ale obsahoval všechna elektrická zařízení určená pro výrobu, přeměnu, rozvod a odběr elektrické energie, stanovuje vyhláška č. 74/2002 Sb. jednoznačně, která z elektrických zařízení se považují za vyhrazená elektrická zařízení. Tím, že vyhláška zmíněnou jednoznačností jasně vymezuje zařízení se zvýšenou mírou ohrožení zdraví a bezpečnosti osob a majetku, vytváří oproti stávající právní úpravě předpoklad k cílené činnosti orgánů státní báňské správy.

Dále je nutno upozornit na skutečnost, že na rozdíl od původního právního předpisu se nyní všechna ustanovení této vyhlášky vztahují bez rozdílu jak na organizace, které provádějí hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem a současně provozují vyhrazená elektrická zařízení, tak i na organizace, které zajišťují práce na vyhrazených elektrických zařízeních dodavatelským způsobem. Provádět montáž, opravu, revize a zkoušky na vyhrazených elektrických zařízení je tedy možné pouze v případě, že organizace vlastní platné oprávnění požadovaného rozsahu vydané obvodním báňským úřadem.

V provoze se velmi osvědčilo to, že organizacím zanikají povinnosti, které již nová vyhláška neukládá, a sice:

• - nepožaduje se jakékoliv oznamování ukončení montáže jako celku obvodnímu báňskému úřadu,
• - montážní organizace nepotřebuje k odevzdání zařízení odběrateli souhlas obvodního báňského úřadu.

Z tohoto hlediska se organizacím nekladou ze strany orgánu dozoru žádné překážky při provádění montážních prací na vyhrazených elektrických zařízeních a při jejich předávání odběrateli, avšak veškerou zodpovědnost za bezpečnost provedené montáže na sebe přebírají právě tyto organizace, přičemž jen smlouvou o díle lze konkretizovat, v jakém rozsahu montážní a v jakém odběratelská.

Závěrem lze konstatovat, že jak vyhláška č. 74/2002 Sb., tak i vyhláška č. 75/2002 Sb. není určena jen pracovníkům s elektrotechnickou odborností, ale i odpovědným zástupcům organizací a všem, v jejichž pracovní náplni je dozor nad bezpečností práce a bezpečnosti provozu technických zařízení, tedy i elektrických zařízení. I když lze důvodně předpokládat, že za plnění jednotlivých ustanovení vyhlášek budou organizacemi pověřeni profesní pracovníci s elektrotechnickou odborností, nezanedbatelná část požadavků spočívajících například v poskytnutí potřebného času k pracím na elektrických zařízeních, v zajištění nutných ochranných a pracovních pomůcek a měřicích přístrojů, a především v zajištění požadovaného počtu zaměstnanců s odpovídající elektrotechnickou odborností, a to nejen z hlediska splnění podmínek pro vydání oprávnění k činnosti obvodním báňským úřadem, ale i z hlediska zajištění bezpečné práce zaměstnanců organizace na těchto zařízeních, spadá do kompetence a zodpovědnosti závodních dolů, závodních lomů, popřípadě vedoucích pracovníků organizací. Jedná se tedy o povinnosti, které lze ztěží ukládat v technických normách. I proto je význam těchto vyhlášek z hlediska bezpečnosti práce a bezpečnosti provozu v kladném slova smyslu naprosto nezpochybnitelný.

Zvlášť je nutno zmínit tu skutečnost, že vyhláška č. 75/2002 Sb. mimo jiné významně posiluje úlohu revizního technika a nekompromisně vyžaduje provádění revizí elektrických zařízení.

Z archivu SET Olomouc.