EDITORIAL

Vážení čtenáři,

často je slyšet „zdola“ hlasy volající po sjednocení elektrotechnických cechů pod jeden ústřední svaz. Důvodem je nespokojenost elektrotechniků s názorovou roztříštěností jednotlivých oborových organizací. Ty tam jsou pionýrské doby prvních průkopníků české aplikované elektrotechniky. Byla to doba až vášnivě zapálených nadšenců, a to jak vysokoškolsky vzdělaných a zahraniční praxí zocelených „elektrikářů“, tak až neuvěřitelně plodných a vynalézavých samouků inspirovaných svými dobovými vzory. Všichni tito nadšenci elektrotechniky však jakoby měli cosi společného – spojovala je zvláštní láska k elektrotechnice, profesní soudržnost i touha uspět v tomto tehdy mladém oboru jak odborně, tak obchodně. Dovolil bych si zde citovat slova jedné písně, ve které Jan Werich zpívá: „Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.“ A naši předkové toho opravdu dokázali hodně. Ve dvacátých letech minulého století, kdy byla Československá republika ještě v dětském věku, prožívala česká elektrotechnika opravdový boom. Byl založen Elektrotechnický svaz československý, který sjednocoval elektrotechniky i elektrotechniku jako takovou. Tento prvorepublikový svaz velmi záhy položil pevné základy české normalizace, která byla nezbytná pro všeobecnou bezpečnost – odbornou i laickou. V současné době si již elektrotechniku bez norem ani nedovedeme představit – odrážejí poslední stav techniky, dávají profesní i právní jistotu jak dodavatelům, tak odběratelům. Normy tedy sjednocují elektrotechniku, kdo ale sjednocuje elektrotechniky? Přestože i v současné době má elektrotechnická obec zdravé profesní jádro, je navenek jako celek rozštěpená, rozháraná a nejednotná. Chybí zde stmelující prvek – zastřešující svaz zaměřený především na svazové a profesní zájmy svých členů, ale také výrazná vůdčí osobnost respektovaná všemi. Elektrotechnici obecně (opraváři, instalatéři, montéři, revizní technici a další elektrotechnická řemesla) volají po silném sjednocujícím svazu, který by je nejen organizoval, školil a kvalifikoval, ale také navenek ručil za jejich profesní způsobilost, chránil je a podporoval. Takový kdysi býval Elektrotechnický svaz československý, který požíval vážnost a důvěru jak u odborné, tak laické veřejnosti. Možná, že by pak smysluplné standardy a důležité legislativní dokumenty, jako je např. novela vyhl. 50/1978, byly přijímány, resp. novelizovány bez zbytečných průtahů a ke spokojenosti všech zainteresovaných. Takováto „cechová koncepce“, která by umožnila prosazovat společné profesní zájmy, je však zatím jen zbožným přáním. Situace na cechovním poli by se dala výstižně popsat parafrází výše uvedeného textu písně pana Wericha jako: „Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady neudělají nic“.

Milí čtenáři, přeji vám pokud možno hřejivé podzimní dny, které vám pomůže zpříjemnit toto listopadové číslo Elektra tematicky zaměřené především na rozvaděče a rozvaděčovou techniku.