Protínání silokřivek možno docliti i bez pohybu, neboť - jak jsme již poznali - utvoří se magnetické pole kol každého vodiče (A obr. 17.), prochází-li jím elektrický proud, které ihned zmizí, jakmile proud ve vodiči přerušíme.

V každém druhém vodiči (B obr. 17.), v dosahu tohoto magnetického, pole se nalezajícím, indukuje se tudíž elektrický proud jak v okamžiku, kdy v prvém vodiči proud zapneme, tak i v okamžiku, kdy proud opět přerušíme, neboť jak při povstání, tak i při zmizení magnetických silokřivek musí tyto druhý vodič protínati. Prochází-li pak prvým vodičem (A) střídavý proud, jest zřejmo, že ve vodiči druhém (B) musí povstati indukcí taktéž proud střídavý, a to o stejném počtu period, avšak opačného směru. Náleží-li vodiče A i B témuž proudovému kruhu, jak tomu jest ku př. u cívky na obr. 18., pak klade proud, který každý závit ve svých sousedních závitech indukuje a který hledí probíhati vodičem v opačném směru, tedy proti proudu indukujícímu, tomuto proudu jakýsi odpor.

Úkaz ten nazýváme samoindukcí, odpor pak jmenujeme zdánlivým. Kdežto tedy stejnosměrný proud, který svou sílu a směr nemění a tudíž proud v sousedních vodičích neindukuje (leda pří zapnutí a vypnutí proudu), cívkou takovouto snadno prochází, není tomu tak u proudu střídavého, pro který každá takováto cívka znamená značný odpor.
Cívky toho druhu nazýváme cívkami indukčními čili indukčními odpory.