Princip zhášecí komory pro stejnosměrný oblouk. Zhášecí komory jsou kovové a izolační. Kovové zhášecí komory se využívají především u střídavého proudu, protože zháší díky rozdělení oblouku pomocí kovových roštů na dílčí obloučky a jednotlivé úbytky napětí, proto nelze tento způsob zhášení použít pro stejnosměrný oblouk, kde při zhášení vzniká podstatně větší napětí mezi kontakty, což by vyžadovalo mnohem více roštů zhášecí komory. Pro stejnosměrný oblouk se tedy využívá izolační zhášecí komora. Skutečných provedení izolačních zhášecích komor je celá řada. V podstatě můžeme vymezit dvě principiální uspořádání, která lze různým způsobem realizovat, obměňovat a kombinovat. Označíme je jako komoru roštovou a komoru štěrbinovou. Provedení komory s izolačním roštem zachycuje obrázek. Vznikla z izolačního obalu obloukového prostoru vložením několika žeber napříč k ose oblouku. Vyfukovaný oblouk se na jejich čelních hranách zadrží a prodlouží do několika vln. Oblouk na čelních hranách setrvává poměrně dlouhou dobu. Při opakovaném vypínání větších proudů dochází k vypalování materiálu a k následnému opotřebení zhášecí komory, proto je třeba užívat vysoce tepelně odolné materiály např. keramiku, teflon, sklo atd. Pro vypínání stejnosměrného proudu hraje hlavní roli zvětšení odporu oblouku jeho velkým prodloužením. Vypínací výkon je omezen zahlcením komory ionizovaným prostředím. Obloukem ohřátý vzduch na vysokou teplotu uniká otevřeným stropem komory do okolí. Od určité velikosti proudu je tohoto horkého až ionizovaného plynu takové množství, že vyplní celou komoru včetně prostoru mezi kontakty, kde je doskoková vzdálenost nejkratší. Pak dochází vlivem zotavujícího se napětí ke znovuzápalu oblouku mezi kontakty, celý vyfukovací pochod se opakuje, ale oblouk zase opakovaně zapaluje. Více o zhášecích komorách čtěte zde!

Více informací zde.