Vladimír List - paměti (1/3)

ELEKTROTECHNICKÝ SVAZ ČESKOSLOVENSKÝ (ESČ)
Svým maximalistickým programem uveřejněným ještě na sklonku Rakouska - v Elektrotechnickém obzoru 12. 10. 1918 jsem se postavil do čela elektrotechniků a dokázal jsem, že rozumím době. Mojí touhou bylo přivést naši elektrotechniku na světovou úroveň. Přitom jsem neměl žádné hmotné úmysly, čistě jen lásku k elektrotechnice. "Slovem ke čtenáři" jsem dal jasně najevo, že chci být v čele a byl jsem přesvědčen, že mám k tomu vzdělání, světový rozhled i praktickou zkušenost, a proto jsem přivítal zvolení r. 1919 za předsedu ESČ, jako krok za svým ideálem a hned na první valné hromadě v Bratislavě roku 1919 jsem ukázal nejenom, že chci vést Elektrotechnický svaz, ale že dovedu i valné shromáždění řídit. Tehdejší poměry byly úplně rozhárané. Proto bylo skutečně mistrovským dílem, že se mi podařilo dosáhnout odhlasování jednotného napětí 220/380 V pro nízké a 22 kV a 100 kV pro vysoké napětí. Dnešní čtenář nemůže mít ani představu, s jakými argumenty se bojovalo pro 120 V, 15 000 V a podobné exotiky. Myslím, že tehdejší rozhodnutí bylo velmi štastné, že nám ušetřilo stamilióny korun za měď nebo hliník. Jak čas ukázal, tato napětí se prakticky osvědčila, přestože celá řada elektrotechniků varovala před 22 000 V, že je to příliš mnoho, že dovedeme jen 15 000 V a byli i poeti, kteří mluvili pro 120 V.

To ale nebylo všechno. Přišly návrhy na řadu normalizačních komisí pro předpisy zcela moderní, takže ze sjezdu všichni odcházeli s přesvědčením, že to dobře povedu. Musím říci, že to bylo mou hrdostí, bez ohledu na nějaké materiální výhody, povznést naši elektrotechniku. A této myšlence z roku 1919 jsem zůstal věren 28 let, když jsem byl v každé schůzi představenstva ESČ, kdy jsem ESČ prakticky vedl, což bylo později vyjádřeno právníky, že jsem úřadujícím členem představenstva nehonorovaným, ač předseda ESČ se volil každý rok nový. Popisovat podrobně tu práci, kterou jsem věnoval ESČ, by vedlo příliš daleko. Všechny práce jsem konal bezplatně, ani cestovné jsem nepožadoval.
Tato moje práce je popsána ve Vladimír List: Sborník k šedesátinám, Praha ESČ 1937. Dokázal jsem však velmi brzo, že jsem viděl správné budoucí možnosti odborných organizaci v průmyslu a že jsem v nich viděl budoucí formu veřejné správy a její jedinou možnou úpravu. V ESČ jsem neměl žádný vlastní orgán, poněvadž Elektrotechnický Obzor tenkrát vycházející byl majetkem Ing. Horkého. Proto jsem navrhl, získat tento časopis. Většina navrhovala začít vydávat vlastní časopis a donutit starý časopis k fúzi. Toto řešení jsem odmítl, poněvadž bychom ztratili řadu přátel starého časopisu a raději jsem začal jednat o jeho koupi, která se podařila v lednu 1923. Příští týden jsem přinesl do Svazu 30 000 Kč, který neznámý čtenář věnuje ESČ za to, že Svaz chce něco dělat. Tímto anonymem byl brněnský továrník Ing. Donát. Rozumí se, že tím nálada v ESČ stoupla a začali jsme naříkat na nedostatek místností a ohlížet se po vlastním domě.
Myšlenka se uskutečnila až roku I928, kdy se podařilo ve Vocelově ulici č. 3 koupit vhodný 3patrový dům za 860 000 Kč. ESČ tolik peněz neměl, ale na domu vázla hypotéka a já jsem prohlásil, že po dohodě s manželkou Svazu půjčím na hypotéku dalších 200 000 Kčs, což koupi umožnilo. Svaz moji hypotéku splatil asi v 7 letech.
Činnost ESČ se rozvíjela všemi směry. Krom časopisu začali jsme vydávat různé předpisy a knihy, mezi nimi velmi oblíbený kalendářík ESČ. Všechno to Svazu vynášelo.
Po cestě v USA jsem přemýšlel stále o tom, abychom jako tam začali značkovat materiál, odpovídajícím normám, což by bylo zárukou bezpečnosti. Roku 1926 podařilo se mně ESČ přimět k tomuto rozhodnutí, které ovšem vyžadovalo zkušebnu a personál. Prvním přednostou zkušebny se stal Ing. Ladislav Němec, který musel složit zkoušku civilního inženýra a složit předsedovi ESČ přísahu, že bude přesně dbát předpisů a jakosti materiálu. Byla to velmi zodpovědná funkce, protože jsme nesměli vyzrazovat výsledky zkoušení, zejména záporné, aby výrobce nebyl poškozen a hlavně abychom požívali naprostou důvěru při zkouškách, které nemusí být vždy příznivé. Ta věc byla tak přísně vedena, že ani já jsem se nikdy nedověděl výsledky zkoušek dříve, dokud výrobce k tomu nedal svolení.
Ani jsme nevěděli ze začátku, jak důležité bylo dodržování tajemství a jak jenom to vytvořilo důvěru dávat si zkoušet své zboží v ESČ. Značka ESČ byla novinkou, rychle se vžila, byla uznána úředně i mezinárodně a existuje dodnes a čte se "Elektrotechnický Standard Československý".
Problém zkušebny: jak na to? Najali jsme opuštěnou vodní elektrárnu u Těšnova a zřídili tam zkušebnu žárovek. Zkušebně jsem věnoval čestný dar 85 000 Kč, který mně byl udělen k 60tým narozeninám. Zkušebna se později přestěhovala z části také do Elektrických podniků v Partyzánské ulici. Roku 1945 jsem jako "penzista" navštívil tuto zkušebnu a spráskl jsem ruce nad nedostatkem místa, kterým i samo měření trpělo. Neskrblil jsem svou kritikou, ač jsem nebyl již aktivní a řekl, že to tak dál nejde a že vypisuji odměnu 5 000 Kčs tomu, kdo najde vhodný objekt pro zkušebnu. Přitom jsem upozornil na bývalý Pomologický ústav v Troji na pravém břehu Vltavy. Znal jsem jeho budovy i pozemky z návštěv v Troji a zdálo se mi, že by to bylo ideální místo pro zkušebnu, u řeky, s volnou vyhlídkou a na jižním svahu, přes který jde vedení vvn. Výsledek byl překvapující: během několika dní mi oznámili, že dva členové zkušebny sdělili. že Pomologický ústav je na prodej. Byl totiž již dávno zrušen a byla tam dílna na letecké měřicí přístroje. Státní dílny dělaly této dílně takové potíže, že majitel se rozhodl výroby zanechat a ústav prodat. Rozumí se, že jsem kul železo, dokud bylo žhavé a po 2hodinovém jednáni ESČ koupil bývalý Pomologický ústav i se zahradou a je to dnes Státní zkušebna elektrotechnických výrobků a uděluje značku ESČ. Tak se splnil i můj sen.
Elektrotechnický svaz, jak vidět, stal se velmi vážnou korporací průmyslovou, byl respektován vládou a byl zván do všech důležitých schůzí a porad. Také mezinárodně ESČ byl velmi respektován a spolupracoval s cizími odbornými úřady, zejména s německým, holandským, belgickým, francouzským a švýcarským. Výsledek byl pozoruhodný tím, že to bylo z vlastního přičinění, bez krejcaru státní subvence. Když ESČ se rozpouštěl roku 1947, tak měl 65 zaměstnanců a měl roční rozpočet na 16 miliónů Kčs. To je obraz samosprávy.

prof. Vladimír List Paměti, vydala pobočka ESČ Ostrava 1992