Právní úprava technické normalizace je stanovena zákonem č. 22/1997 Sb. ze dne 24. ledna 1997 o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1.9.1997 a nahrazuje dřívější zákon č. 142/1991 Sb., o československých technických normách, ve znění zákona č. 632/1992 Sb.Spolu se zákonem 22/1997 Sb. vstoupilo v platnost dvanáct nařízení vlády, které tento zákon doplňují ve stanovení technických požadavků na skupiny výrobků. Devět z dvanácti nařízení vlády má přímou předlohu ve směrnicích Evropské unie. Nařízení vlády určují podrobnosti pro posuzování shody s technickými předpisy a harmonizovanými normami, případně také určují konkrétní způsob (modul) pro posuzování shody u vyráběných a dovážených výrobků. [6]
Zákon č. 22/1997 Sb.
Tento zákon upravuje způsob stanovování technických požadavků na výrobky, které by mohli ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo přírodní prostředí , dále práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh nebo distribuují výrobky a práva a povinnosti osob pověřených k činnostem, které souvisí s tvorbou a uplatňováním českých technických norem nebo se státním zkušebnictvím.Technickými požadavky na výrobek se rozumí technická specifikace obsažená v právním předpisu nebo normě, která stanoví požadované charakteristiky výrobku, jakými jsou úroveň jakosti, užitné vlastnosti, bezpečnost a rozměry, včetně požadavků na jeho název, pod kterým je prodáván, úpravu názvosloví, symbolů, zkoušení výrobku a zkušebních metod, požadavky na balení, označování výrobku nebo opatřování štítkem, postupy posuzování shody výrobku s právními předpisy nebo s normami, výrobní metody a procesy mající vliv na charakteristiky výrobků a jiné požadavky nezbytné z důvodů bezpečnosti spotřebitele a ochrany zdraví, majetku nebo přírodního prostředí. [24]
Zákon č. 59/1998 Sb.
S problematikou normalizace úzce souvisí Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, který nabyl účinnosti od 1.6.1998. Vyšel ve Sbírce zákonů – částka 25 pod číslem 59/1998 Sb. a umožňuje občanům obrátit se na soud v případě poškození zdraví nebo majetku způsobeného vadným výrobkem a požadovat od výrobce nebo dovozce finanční náhradu.V zákoně je stanoveno, že za škodu odpovídá přímo výrobce a má objektivní odpovědnost za škodu způsobenou vadností jeho výrobku, ať už škodu zavinil či nikoliv. Poškozený pouze prokazuje vadnost výrobku. Výrobce se však může odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci některé ze zákonem taxativně stanovených zprošťovacích skutečností, např. že výrobek neuvedl do oběhu. [9]