Městská elektrárna Brno. Elektřina v Brně před 100 léty (6.závěr)

Předchozí článek ... (Klikni!)
V období 1918 - 1923 se úspěšně rozvíjela. Vykazovala-li elektrárna v roce 1918 na 2000 voltové síti úhrnný odběr světelného i motorického proudu pro malé živnosti 3 921 231 kWh, zaznamenala již koncem roku 1923 odběr 7 056 349 kWh. Na 6000-voltové síti, zásobující výhradně velkoprůmysl, vzrostl odběr z 8 841 543 kWh v roce 1918 na 14 488 922 kWh koncem roku 1923.

Vzrůst odběru proudu na 2kV síti lze vysvětlit tím, že soukromé plynové osvětlení ve starém brněnském obvodu bylo nahrazeno elektrickým osvětlením a že s čilým stavebním ruchem přibývalo hojně nových odběratelů. U jednotlivých spotřebitelů se odběr proudu celkově zvýšil. V neposlední řadě to byla ta okolnost, že síť brněnské elektrárny byla rozšířena i na mnoho dalších sloučených předměstských obcí. Z těchto bylo nejdříve připojeno Královo Pole (1921), Řečkovice s Morkou Horou, Medlánky, Nový Lískovec, Komín, Pisárky a k nim přilehlá část Jundrova (1922) a konečně Bohunice, Starý Lískovec, Kamenný mlýn a Jundrov (1923).
Ve starém brněnském obvodu byla rozvodná síť rozšířena do Úřednické čtvrti na Žlutém kopci, do Černých Polí, na Vyhlídku a na jižní svah Žlutého kopce.
Důvod, že odběr proudu pro pouliční dráhy nevzrostl takovou měrou jako ostatní odběr na 2000-voltové síti, lze vidět v tom, že v poválečných letech první světové války nebylo možno vybudovat nové tratě. Skutečný vzrůst zde lze přičíst přiváděním provozu dráhy do normálního stavu. 
V 6000-voltové síti sice odběr proudu koncem roku 1923 překročil odběr v roce 1917, ale nerozvinul se však v té míře, jako odběr na 2000-voltové síti. Západomoravské elektrárny v důsledku nedostatku uhlí omezovaly dodávku velkooodběratelům až do roku 1920. To, že odběr oproti roku 1917 v prvých poválečných letech klesl, bylo v prvé řadě také proto, že ve velkoprůmyslu byla stále ještě stagnace, vyvolaná poválečnými hospodářskými poměry.
V roce 1920, kdy správa podniku přešla do českých rukou, napájela městská síť pouze vnitřní město. Po vzniku Velkého Brna, nastala elektrárně povinnost zásobovat celé toto území o rozloze 12 380 ha elektrickou energií. Situace správy podniku nebyla tehdy záviděníhodná. Vždyť jen Západomoravským elektrárnám, které převzaly od společnosti OELAG centrálu v Oslavanech, dlužila městská elektrárna 12 mil. Kč za odebraný proud. Ke snaze zbavit se dluhů a zreorganizovat celý podnik přistoupila starost dát městu, které se přes noc stalo velkoměstem, to, co mu po stránce elektrizace přísluší. Z obcí, které připadly Velkému Brnu, měly svou vlastní elektrárnu Židenice již od roku 1911, která zásobovala proudem také Juliánov, Tuřany (jejich elektrorozvodná síť byla majetkem firmy Bartelmus a Donát a Slatinu, a mimo oblast Velkého Brna Šlapanice, Bedřichovice, Podolí, Jiříkovice a tzv. Slavkovský svaz obcí.

K výrobě střídavého proudu byly tehdy v této elektrárně instalovány dva Dieselovy naftové motory o 120 HP a 280 HP, spojené přímo s generátory o výrobním napětí 5000 V. Tímto napětím byl proveden též rozvod proudu do mimobrněnských obcí, a to volným vedením, rozvod proudu na sekundární straně byl proveden také pouze volným vedením o napětí 3 x 220/127 V. Husovická elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1911, o měsíc dříve nežli elektrárna v Židenicích. Zařízena byla na stejnosměrný proud o napětí 2 x 130 V pro motory a 130 V se středním vodičem pro světlo. Pro pohon 54 kWh dynama sloužil také Dieselův naftový motor o výkonu 80 HP. Pro vyrovnání napětí a pro dobu malého zatížení byla postavena akumulátorová baterie systému Tudor o výkonnosti 270/363Ah při 3 až 10 hodinovém vybíjení. Byla nabíjena zvláštním agregátem, sestávajícím z motoru a dynama o výkonu 13 kW. V Husovicích byla tamní městská elektrárna zrušena v roce 1922, neboť její zařízení nevyhovovalo, síť byla převzata brněnskou městskou elektrárnou a znovu byla vybudována a rozšířena. Soukromá elektrárna v Cacovicích zásobovala proudem Maloměřice, Západomoravské elektrárny zásobovaly obce Žabovřesky, Obřany, Černovice, Komárov, Horní a Dolní Heršpice, Brněnské Ivanovice a Přízřenice.
Úkoly byly po všech stránkách nemalé. Bylo třeba elektrifikovat obce dosud proudem nezásobené, vykoupit a rekonstruovat elektrorozvodné sítě v ostatních obcích Velkého Brna od ZME, Bartelmuse a Donáta a Cacovické elektrárny, převzít a zrušit technicky nevyhovující obecní elektrárny v Husovicích a Židenicích, a konečně rekonstruovat a dobudovat rozvodné sítě v městě samém. 

V některých obvodech bylo nutno zvyšovat stávající sekundární napětí 110 V na 380/220 V, aby se odlehčilo přetížení sítě. To se dělo zejména na periferii města.
V roce 1923 vedení podniku rozhodlo o zřízení nové městské primární sítě, a to o napětí 6000 V. V témže roce byla tedy přistavěna k budově dosavadní 2000 V rozvodny další budova, v jejímž I. patře byly umístěny 6000 V sběrnice, v přízemí pak byla instalována kobka napájecího 6000 V kabelu o průřezu 3 x 150 mm2 z transformační stanice v Černovicích a kobky kabelů, napájejících tuto nově zřízenou městskou 6000 voltovou síť. Odtud též vycházely kabely pro napájení zařízení pro přeměnu proudu, dodávaného pouličním brněnským drahám.
Podnik Městských elektráren Brno dodával elektrickou energii na území Velkého Brna do roku 1945. Z Oslavan bylo Brno napájeno do roku 1930, v témže roce, po vybudování teplárny došlo k připojení městské elektrárny čtyřmi kabely 3 x 120 mm2. Jistota městské kabelové sítě tak byla zmnohonásobena.
Samostatným problémem se stal rozvod a usměrňování střídavého proudu pro pouliční dráhy. Též souběžně s rozvojem elektrorozvodné sítě bylo budováno pouliční osvětlení. To má své počátky už v prvém roce tohoto stolení, kdy bylo osvětleno náměstí Svobody šesti elektrickými lampami. Rozmachu však doznalo až po roce 1918. Téhož roku měla městská elektrárna zabudováno 6 703 elektroměrů, spotřeba byla zčásti paušalizována. Ale už o dva roky později zásobovala elektrárna 13 911 konzumentů. Délka primární kabelové sítě pro obyvatelstvo činila 73 km, sekundární 62 km. Volné vedení neměla. Na síť bylo připojeno 625 transformátorů o výkonu 6 351 kVA. Délka průmyslové sítě činila 29 kilometrů s 97 transformátory o výkonu 12 MVA. V roce 1935 bylo již připojeno 72 512 odběratelů, kteří spotřebovali bezmála 25 milionů Kwh elektrické energie.
Městská elektrárna byla tou dobou vysoce prosperujícím podnikem. Nezabývala se jen dodávkou elektřiny, ale prodávala též elektrospotřebiče. Za zmínku stojí, že její cena za elektrickou energii byla levnější, než v ostatních elektrifikovaných městech republiky. Prosperita městské elektrárny měla příznivý vliv na rozvoj města a pochopitelně i na zaměstnanost a sociální postavení dělníků elektrárny. Stát se jejím stálým zaměstnancem nebylo snadné. Pracovník procházel tříletou zkušební lhůtou. S definitivou získal výhody, které v brněnské aglomeraci rozhodně nepatřily mezi běžné. 

Koncem třicátých let, kdy přišla do elektrárny německá správa, se osvětlení omezovalo, zařízení neudržovalo, nebyly potřebné suroviny. Temné období připomíná pamětní deska se jmény padlých zaměstnanců městské elektrárny. 
K 1.1.1946 dochází ke sloučení městské elektrárny se Západomoravskými elektrárnami. Historie elektrizace města Brna je pak neoddělitelně spojena s jihomoravským regionem a s Jihomoravskými energetickými závody a nyní s Jihomoravskou energetikou, a.s.