Tzv. technická veřejnost nemá mnoho času neustále studovat změny v oblasti ekonomické a právní, což způsobuje nebezpečí její větší „zranitelnosti“. Tématem tohoto zamyšlení je především oblast tzv. vyhrazených technických zařízení. Jelikož jde zejména o jakési neustálé znásilňování technických problémů silou práva, chci připomenout několik všeobecně známých, publikovaných a respektovaných principů.

Právní stát – jedná se o velice lákavou výzvu období po roce 1989, která se ovšem stále více přesouvá, možná záměrně, do oblasti pouhých nedosažitelných ideálů či snů, vzniklých v době poblouznění a euforie společnosti. Myslím si, že tomu tak není a že se s tím nelze nikdy smiřovat a že v mnoha případech se jedná o přečiny proti základům demokratického uspořádání společnosti.

Stát musí nejen garantovat, aby právo bylo aplikováno na každého člena společnosti stejně, ale musí sám být podřízen právu.

Princip právního státu je jedním ze základních pilířů západní teorie státu a práva.
V praxi se jedná o základní pilíř stabilního demokratického systému. Občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco státním institucím je zakázáno vše, co jim právem není výslovně dovoleno nebo co jim není výslovně přikázáno.

Občan si musí být jist, že s ním bude vždy zacházeno v souladu s právem. Stát se též vždy musí řídit právem. Jinými slovy: aktivity všech státních institucí musí mít právní základ. Každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním vztahem. Tento princip je založen na tezi, že v právním státu je občan nadřazen státu, nikoliv naopak.

Snaha chod společnosti příliš regulovat zákony a nařízeními je též často viděna jako narušení právního státu. Občanům demokratického státu nestačí pouze vědomí, že jejich životní úroveň roste o tolik a tolik procent. Jejich důvěru v demokratický systém dokonce nemusí ihned podlomit ani to, že jejich životní úroveň stagnuje nebo klesá. Potřebují mít jistotu, že se mohou dovolat svých práv a že ti, kteří právo porušují, budou voláni k odpovědnosti a potrestáni.

Převážil názor, že trh si sám vytvoří pravidla. Zdá se, že někteří politici ne zcela docenili, že při našich historických tradicích pozitivního práva není možné spoléhat na nepsané etické normy, které hrají velkou roli v anglosaském světě. Pro českého občana, stejně jako například pro Němce, je dovoleno vše, co není právem zakázáno. Děravé právo znamenalo - a ještě stále znamená - vytvoření celé jedné sociální skupiny, která si založila svou existenci na využívání špatného právního rámce.

Jako nenaplnění principů právního státu bývají uváděny zejména tyto skutečnosti:

• orgány veřejné moci postupují vůči občanům svévolně a mimozákonně, přičemž nejsou dostatečně kontrolovány a proti jejich zvůli neexistuje v důsledku profesní solidarity účinná a rychlá obrana
• značná míra korupce
• zastoupení některých veřejných funkcí agenty komunistické Státní bezpečnosti osobami, které nemají platné lustrační osvědčení či jej zfalšovali
• neefektivita, pomalost a nespolehlivost soudního systému ztěžuje nebo znemožňuje obranu proti jednání dalších státních orgánů i ochranu jiných práv, bývá zmiňována i korupce a propojenost mnoha soudců s bývalým komunistickým režimem
• neprůhlednost, nepřehlednost a neuspořádanost právního systému, záměrně neúplný a nekvalitní způsob poskytování právních informací státem
• existuje mnoho zákonů, které nejsou v souladu s ústavou, a mnoho prováděcích předpisů a podzákonných norem, které nemají odpovídající zákonné zmocnění nebo jej překračují

Od obecných proklamací se přenesme ke konkrétnímu stavu, který panuje v uvedené oblasti vyhrazených technických zařízení a k působení státních institucí, které si různým způsobem vykládají své pravomoci.

Asi je potřeba ještě uvést i několik citací z platné ústavy ČR, aby byl čtenář, jak se říká, v obraze.

Čl.2
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl.69
(2) Slib člena vlády zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.".

Čl.78
K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení.

Čl.79
(3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.
Současné Ministerstvo průmyslu a obchodu se velmi holedbalo tím, jak mimo jiné účinně snížilo byrokracii v podnikání i tím, že přeřazením vázaných živností do kategorie živností řemeslných došlo k zániku některých neopodstatněných, a v EÚ nezvyklých, překážek. Opak je pravdou u živností zahrnujících činnosti na vyhrazených technických zařízení, kde požadavek na získání dalšího oprávnění, mimo oprávnění živnostenského, dále přetrvává. Takže vlastně pro podnikatele žádná změna, nadále je prováděno jakési jednorázové prověření státní organizací, které stejně nemůže naprosto ovlivnit odbornou úroveň zamýšlené podnikatelské činnosti.

Zákonnost takto prováděného prověřování je zpochybněna především tím, že není naplněna litera zákona č. 174/68 Sb. a to tak, že není stanoveno, co zákon stanovit ukládá a konání je značně odvislé od libovůle úředníků státní organizace, viz. uvedené paragrafové znění:

§ 6a
(1) Organizace státního odborného dozoru podle § 1 při provádění dozoru nad bezpečností vyhrazených technických zařízení c) ve stanovených případech prověřují odbornou způsobilost organizací a podnikajících fyzických osob k výrobě, montáži, opravám, revizím, zkouškám vyhrazených technických zařízení a k plnění nádob plyny a vydávají jim k tomu oprávnění

§ 6b
(1) Vyhrazenými technickými zařízeními jsou zařízení se zvýšenou mírou ohrožení zdraví a bezpečnosti osob a majetku, která podléhají dozoru podle tohoto zákona.
(2) Podle stupně nebezpečnosti se vyhrazená technická zařízení zařazují do tříd, popřípadě skupin a stanoví se způsob prověřování odborné způsobilosti organizací, podnikajících fyzických osob a fyzických osob k činnostem na těchto zařízeních.

§ 7b
(1) Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou
a) stanoví, která technická zařízení v působnosti orgánů a organizací státního odborného dozoru (§ 3) se považují za vyhrazená, a zároveň určí jejich zařazení do tříd, popřípadě skupin,
b) stanoví bližší podmínky kladené na vyhrazená technická zařízení, pokud jde o úroveň jejich bezpečnosti, umístění, montáž, opravy, provoz, prohlídky, revize, zkoušky a provozní dokumentaci,
c) blíže vymezí předpoklady kladené na odbornou způsobilost organizací a podnikajících fyzických osob z hlediska potřebného technického vybavení a odborné způsobilosti jejich pracovníků a stanoví způsob prověřování jejich odborné způsobilosti,
d) blíže vymezí předpoklady kladené na odbornou způsobilost fyzických osob z hlediska předepsané kvalifikace a doby odborné praxe v oboru a stanoví způsob prověřování jejich odborné způsobilosti.

Mimo tzv. oprávnění je stejným logickým postupem zpochybněno i ověřování odborné způsobilosti fyzických osob, především revizních techniků, kde rovněž nejsou podmínky a požadavky stanoveny požadovanou podzákonnou normou.

O tom, že odborná příprava a ověřování znalostí by mělo být přesunuto co nejvíce směrem k odborné veřejnosti, pohybující se v každodenní praxi svědčí i některé otázky v předkládaných testech. Jsou buď spíše pro bezpečáky, což revizní technik zdaleka není (otázka prevence rizik, povinnosti zaměstnavatelů vzhledem k zaměstnancům, pracovní úrazy), nebo jsou i zavádějící a vynucující (požadavky vyhlášek, které již nemají oporu v zákoně tj. vyhl. č.50/78 Sb., vyhl. č. 20/79 Sb.).

Je až neuvěřitelné, jak se stále opakují upozornění, spojená i s dotazy na oprávněnost takového postupu, ve spojitosti s vynucováním provádění revizí spotřebičů a elektrického ručního nářadí pouze revizními techniky s osvědčením od státní organizace a dále dotazy na povinnost oznamovat dokončení montáže ve smyslu vyhl. č. 20/79 Sb. a uvádět předmětné instalace do provozu pouze se souhlasem orgánu dozoru. Z výše uvedeného textu jednoznačně vyplývá, že tyto povinnosti již dlouho neexistují. Ti, kdo mají kompetenci, se k tomuto z nějakých důvodů jasně nevyjadřují a asi záměrně mlčí, jinak by taková nejistota nemohla stále panovat, určitě někomu tato nejednoznačnost docela vyhovuje. O peníze přece jde až na prvním místě.

Pokud by existovaly jednoznačné informace, nemohlo by docházet k tak absurdnímu a v právním státě nepředpokládanému jednání, že jeden z vedoucích pracovníků ITI Praha obchází stavební úřady s vlastnoručně sepsaným oznámením o přechodu kompetencí ze zrušeného ČÚBP na ITI Praha a o nutnosti objednávat v budoucnosti všechna stanoviska k vyhrazeným technickým zařízením povinně pouze u ITI Praha.

Dokonce i nově přijatý zákon č. 251/2005 Sb. (o inspekci práce ) v části o možných sankcích hovoří o určitých stanovených případech:

Fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku bezpečnosti vyhrazených technických zařízení tím, že:
a) v rozsahu oprávnění nebo osvědčení vydaného organizací státního odborného dozoru na provádění prohlídek, revizí nebo zkoušek při provozování vyhrazených technických zařízení nezajistí provedení prohlídek, revizí nebo zkoušek ve stanoveném rozsahu,
b) bez oprávnění nebo osvědčení vydaného organizací státního odborného dozoru na provádění prohlídek, revizí nebo zkoušek při provozování vyhrazených technických zařízení provádí ve stanovených případech prohlídky, revize nebo zkoušky.

I v tomto případě je ovšem prvotní požadavek zák. č. 174/68 Sb. a a nenaplnění tohoto požadavku legislativním postupem, což v praxi znamená, že všechny postupy při prověřování, šetření a vydávání dokumentů státní organizací mohou být zpochybněny.
Kdo za to může?

autor: Ing.Pavel Trhlík