SOLID: Problémová ustanovení předpisů a norem (II) - stanoviska

U právních závazných předpisů z hlediska jejich výkladu fakticky rozhoduje zpracovatel prováděcího předpisu (např.ministerstvo) nebo orgán veřejné moci (např. soud) interpretující právní normu. V případě technických nezávazných norem výklad rovněž dává převážně soud v případě soudního řízení ke konkrétnímu sporu mezi subjekty, kteří figurují v soudní kauze. V případě mimosoudního řízení to však bývá často (v jednoduchých případech) přímo zpracovatel resp. autor normy. Obdobně jako v minulém příspěvku, i tentokrát nejsou dále uvedená stanoviska k problémovým ustanovením vždy podložena výkladem soudu nebo autorem předpisu, ale jedná se o logickou skládanku argumentů vedoucích k objasnění konkrétní problematiky anebo o praktické zkušenosti z víceleté dozorčí činnosti u OIP a z konfrontace názorů s revizními techniky.

Dnes jsem si vybral ustanovení předpisů, která vyvolávají diskusi u odborné veřejnosti, a to nejen u elektrotechniků, ale tentokrát i u pracovníků působících v oblasti bezpečnosti práce a osob způsobilých k vyhledávání rizik, kteří v rámci své činnosti musí řešit i záležitosti týkající se činností u elektrických zařízení.  Jedná se o problematiku, která končí těmito dotazy, na něž odpovědi i odborníků nejsou vždy jednoznačné a vyvolávají spory:

• 1. Jaký je rozdíl mezi osobu odpovědnou za řízení provozu podle vyhl.č. 50/1978 Sb. a osobu odpovědnou za el. zařízení podle ČSN EN 50110-1 ed. 2?
• 2. Kdo má provádět revize el. přenosných spotřebičů?
• 3. Jak nejvíce stará může být lékařská prohlídka pro účely složení zkoušky podle vyhlášky č. 50/78 Sb.?

Omlouvám se, že odpovědi na tyto otázky budou možná pro někoho zpracovány moc rozvláčně. Nechtěl jsem se omezovat počtem stran, poněvadž jsem si umínil, že musím odpovědi zdůvodnit ze všech možných hledisek s využitím všech dostupných informací k určité problematice tak, aby stanovisko znělo dostatečně přesvědčivě a aby měli oponenti co nejmenší prostor pro jiný názor.

Osoba zodpovědná za el.zařízení a za činnost na nich

Jak bylo uvedeno, nejčastěji se diskuze soustřeďuje kolem těchto otázek:

• 1. Je třeba rozlišovat osobu odpovědnou za řízení provozu podle vyhl.č. 50/1978 Sb. a osobu odpovědnou za el. zařízení?
• 2. Kdy už musí být v organizaci pracovník pro řízení provozu § 8 vyhl.č.50/1978 Sb? .
• 3. Je vůbec určení osoby odpovědné za el. zařízení podloženo právním předpisem?

Odpovědi:
Na konferenci v březnu roku 2009 jsme se již problémem pověření osoby odpovědné za elektrická zařízení zabývali. Je zřejmé, že dotazy v této problematice pokračují a směřují k oprávněnosti tohoto požadavku a k realizaci tohoto požadavku v praxi.

V organizacích provozujících el. zařízení často probíhá diskuse kolem rozdílu mezi osobou odpovědnou za el. zařízení, vyplývající z normy ČSN EN 50110-1 ed. 2. - Obsluha a práce na el. zařízeních (7/2005) a pracovníkem pro řízení provozu určeném podle vyhl.č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice. Přitom v prvém případě můžeme podle normy touto odpovědností pověřit i osobu s nejnižší odbornou způsobilostí v elektrotechnice, ve druhém případě naopak osobu s dostatečnou odbornou praxí a s nejvyšší odbornou způsobilostí v kategorii pracovníků znalých s vyšší kvalifikací v oboru elektro.

Proč je třeba rozlišovat osobu odpovědnou za řízení činností z hlediska oprav a údržby el. zařízení podle vyhl.č. 50/1978 Sb. a osobu odpovědnou za stav a provoz el. zařízení určenou podle ČSN EN 50110-1 ed. 2 a uvedenou i v nařízení vlády č.101/2005 Sb.

Řízení činností na el. zařízení a náplň funkce pověřeného pracovníka.

Podle vyhl.č.50/1978 Sb. organizace smí pověřovat činností, řízením činnosti, samostatným projektováním nebo řízením projektování a prováděním revizí jen pracovníky, kteří mají odpovídající kvalifikaci ve smyslu této vyhlášky.

Z hlediska organizačního uspořádání elektroúdržby platí známá zásada, že má-li organizace pouze 1 nebo 2 pracovníky s kvalifikací pracovníků alespoň znalých, stačí aby aspoň jeden měl kvalifikaci pro samostatnou činnost tj. podle § 6 (lépe však s kvalifikací pro řízení činnosti podle § 7). Pokud pověřuje více než dva pracovníky činností vyžadující kvalifikaci nejméně podle § 5, musí zajistit, aby alespoň jeden z nich měl kvalifikaci podle § 7. Obdobné zásady platí i pro organizování činnosti pracovníků v pracovních skupinách při konkrétní práci na el. zařízeních.

Pro vedení všech pracovníků s kvalifikací nejméně podle § 5, je organizace povinna ustanovit vedoucího všech pracovníků popř. jeho zástupce s kvalifikací podle § 8 vyhl.č. 50/1978 Sb., pro řízení provozu. Vzhledem k požadavku předpisu na poměrně dlouhou odbornou praxi, kterou musí mít tento pracovník pro absolvování zkoušky podle § 8, se v současnosti obvykle uplatňuje takové opatření, že určení pracovníka s touto způsobilostí se vyžaduje pokud v organizaci pracuje více než tři pracovníci s kvalifikací nejméně podle § 5, což v podstatě odpovídá i stanovisku zpracovatele vyhlášky (Ing. Sajner- ČÚBP).

Ve vyhlášce ani v dalším závazném předpise není přesně stanovena náplň činnosti tohoto pracovníka nebo pracovníků a každá organizace zvolila obvykle počet těchto pracovníků podle organizačního uspořádání a začlenění údržby zařízení, druhu vykonávané činnosti, druhu zařízení a rozsahu napětí. Při absenci uvedení povinností těchto pracovníků v závazných předpisech a normách, musí být jejich povinnosti zapracovány do místních provozních a bezpečnostních předpisů organizace, ve kterých budou i dispozice, jak v jednotlivých případech bude činnost na el. zařízení organizována.

Poněvadž pracovník znalý s vyšší kvalifikací pro řízení provozu (§ 8) zodpovídá za vedení všech jemu podřízených pracovníků znalých či znalých s vyšší kvalifikací, pak jeho povinností je obvykle sladit způsoby vykonávané činnosti pracovních skupin na el. zařízeních podle se zásad bezpečné práce a za předpokladu vyhodnocení elektrického rizika. V jeho povinnostech obvykle bývá:

• zařazování pracovníků podle kvalifikačních stupňů, rozsahu kvalifikace a okruhů činností do jednotlivých pracovních skupin,
• stanovit systém školení a doškolování pracovníků podle druhu činnosti,
• stanovit, které činnosti lze vykonávat bez písemných dokladů a které pracovní postupy musí být prováděny podle podrobných písemných instrukcí,
• zajišťovat zpracování místních provozních bezpečnostních předpisů pro činnost elektroúdržby a určité opakující se činnosti,
• stanovit druh ochranných a pracovních pomůcek, který bude při různé činnosti používán,
• koordinovat seznamování pracovníků s riziky při činnosti, s bezpečnostními předpisy,
• další povinnosti vyplývající ze základních principů bezpečné práce uvedených v ČSN EN 50110-1 ed. 2

Osoby zodpovědné za el. zařízení a náplň jejich funkce
K odpovědnosti za bezpečný stav zařízení je nutno uvést, že v rámci harmonizace norem v EU byla přijata norma ČSN EN 50110-1, která požaduje z hlediska zajištění bezpečnosti el. zařízení stanovit osobu odpovědnou za tento druh nebezpečného zařízení s cílem přispět ke snížení rizika od el. proudu na přijatelnou úroveň. Podle čl. 4.3 ČSN EN 50110-1 ed.2 musí být proto pro každé el. zařízení určena osoba odpovědná za el. zařízení, tzn. s konečnou odpovědností za stav a provoz zařízení. Z toho vplývá, že tato osoba odpovídá jednak za to, že el. zařízení je udržováno a provozováno podle platných předpisů a norem a že je kontrolováno a revidováno ve stanovených termínech. Jeho další povinnosti, spočívající ve spolupráci s vedoucím pracovní skupiny, provádějící činnost na el. zařízení, jsou dány jednotlivými články normy ČSN EN 50 110 -1 ed. 2 Obsluha a práce na elektrických zařízeních) nebo vyplývají z doporučující informace ÚNMZ – TNI 34 3100 (10/2005) jako komentáře k uvedené normě. Pokud je to vyžadováno (např. podle rozsahu a složitosti el. zařízení), mohou být některé odpovědnosti přeneseny na jiné osoby. Pokud jsou dvě nebo více zařízení umístěna společně, je k zajištění bezpečnosti podstatné, aby byla prokazatelně stanovena opatření k zajištění spolupráce a konzultací mezi odpovědnými osobami za každé z těchto zařízení.
Z hlediska elektrotechnické kvalifikace může být tato osoba odpovědná za provoz el. zařízení v podstatě i jen osobou seznámenou ve smyslu vyhl. č. 50/1978 Sb.

Požadavek na určení osob odpovědných za el. zařízení vyplývající z nezávazné normy ČSN EN 50 110 -1 ed. 2 zřejmě není samoúčelný poněvadž ho lze obhájit požadavky "předpisu vyšší právní síly" resp. povinnostmi vyplývajících organizacím ze zákona č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Mimochodem tento předpis, stejně jako související nařízení vlády a další právní předpisy je rovněž uveden v ČSN EN 50110-2 ed. 2, který uvádí národní dodatky k ČSN EN 50110-1 ed. 2. Obsluha a práce na el. zařízeních. U ostatních VTZ se rovněž vyskytuje požadavek na určení kompetentní osoby pro zajištění bezpečnosti provozu těchto zařízení. Ze kterých ustanovení předpisu to vyplývá?

Podle § 4 zákona č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je totiž zaměstnavatel povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Proto musí být všechna vyjmenovaná zařízení mimo jiné pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.

Podle § 3 nařízení vlády č. 101/2005 Sb. o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí musí být pracoviště po dobu provozu udržována potřebnými technickými a organizačními opatřeními, splňujícími požadavky tohoto nařízení, ve stavu, který  neohrožuje bezpečnost a zdraví osob. Před uvedením pracoviště do provozu a používání je proto mimo jiné nutné:

• zajistit určení osob, k jejichž povinnostem patří zajišťovat bezpečný provoz, používání, údržbu, úklid, čištění a opravy pracoviště.
• stanovení obsahu a způsobu vedení provozní dokumentace a záznamů o vybavení pracoviště a určení osoby odpovědné za jejich vedení
• zajistí stanovení termínů, lhůt a rozsahu kontrol, zkoušek, revizí, termínů údržby, oprav a rekonstrukce technického vybavení pracoviště, včetně pracovních a výrobních prostředků a zařízení, s ohledem na jejich provedení, doporučení výrobce a způsob používání, požadavky na pracoviště, rizikové faktory způsobující zhoršení technického stavu pracovních a výrobních prostředků a zařízení a v souladu s výsledky předcházejících kontrol, zkoušek či revizí, po dobu provozu a používání pracoviště. Za účelem dodržování termínů a lhůt pro provádění uvedených činností určí osobu, jejíž povinností je zajistit jejich provádění.

Součinnost odpovědných osob za řízení činností a za el. zařízení

Pracovník znalý s vyšší kvalifikací pro řízení provozu (§8) se při své řídící činnosti nemůže vyhnout spoluúčasti při organizování prevence, údržby, kontrol a revizí elektrických zařízení s pracovníkem odpovědným za provoz elektrických zařízení a jeho bezpečný stav (stanoveno i normou ČSN EN 50 110-1 ed.2), spolupráci s pracovníkem odpovědným za vedení dokumentace el. zařízení a s pracovníkem odpovědným za zajišťování kontrol a revizí el. zařízení.

Podle základních principů bezpečné obsluhy a práce uvedených v citované normě za každou prováděnou činnost na zařízení musí odpovídat vedoucí práce (pracovník s kvalifikací podle vyhl.č. 50/1978 Sb.) Podle citované normy vedoucí práce a osoba odpovědná za el. zařízení může být tatáž osoba. V tom případě že bude tato osoba řídící přímo činnost pracovníků na el. zařízeních (montáž, opravu , údržbu, kontroly, revize) současně odpovídat za el. zařízení, pak musí splňovat jednak podmínky pro organizaci činností na el. zařízení podle § 12 vyhl.č. 50/1978 Sb. ale současně i odpovídat za stav a provoz el. zařízení tzn. mít k tomu pověření a veškerou pravomoc výše zmíněné požadavky vyplývající z předpisů dodržet.

V organizacích menšího charakteru s vlastní údržbou jsou obvykle všechny výše uvedené povinnosti související s el. zařízením organizačním pokynem určeny právě tomuto pracovníkovi s kvalifikací podle § 8 vyhlášky č. 50/1978 Sb., což je nejideálnější varianta. Pokud je to z hlediska organizačního členění nutné (více mezi sebou vzdálených pracovišť, jednotlivé závody, divize, různé druhy zařízení atd.), je pověřeno touto odpovědností i více pracovníků se stejnou způsobilostí. Toto řešení však není podmínkou a pracovník pro řízení činností na el. zařízeních nemusí být totožný s výše uvedenými odpovědnými pracovníky za provoz el. zařízení, za vedení el. dokumentace a její aktualizaci, příp.zajišťujících revize zařízení. Ve velkých organizacích to ani není obvykle možné.

Samozřejmě pokud organizace nemá vlastní elektrikáře a údržba, opravy atd. jsou zajišťovány třetí osobou, resp. externí údržbou, obvykle nedochází ke sloučení všech uvedených povinností na tuto osobu. Rovněž tak seznamování a poučování zaměstnanců z hlediska obsluhy zařízení může být prováděno externí osobou.

Odborná způsobilost osob pro provádění revizí přenosných spotřebičů

Otázka:
Mohou pracovníci s odbornou způsobilostí podle § 6 vyhlášky č. 50/1978 Sb. provádět revize nepřipevněných el.spotřebičů?

Odpověď:
Kdyby se jednalo o nicotný problém, tak by se o něm již dávno nemluvilo. Pravděpodobně jsou vám známy mnohé protichůdné názory na problematiku revizí přenosných spotřebičů a nářadí ze strany odborné veřejnosti a znalců, Státního úřadu inspekce práce v Opavě, Technické inspekce ČR, ESČ, různých "lobbistů" a třeba i zástupců odborného tisku (viz důkladný rozbor diskutované problematiky uvedený v článku šéfredaktora časopisu ELEKTRO č. 12/2007). Tato problematika nadále udržuje i napětí ve vztazích mezi některými jmenovanými institucemi.

Nedočkali jsme se ani žádného oficiálního výkladu oprávněné instituce i když se o to mnozí pokoušeli. SÚIP ve svém stanovisku upozorňuje na to, že není oprávněn vydávat závazná stanoviska k právním předpisům (přísluší to nadřízenému orgánu MPSV nebo soudu. Není jednoduché dát takový jednoznačný výklad, který by v rozumné míře zvážil všechny další okolnosti, které se na tento problém nabalují a které mohou mít dalekosáhlé bezpečnostní, organizační či ekonomické důsledky.

Není pravděpodobně třeba zdůrazňovat, že tedy ani my nejsme v postavení "výkladce předpisů" a uvedený názor nebude jediným výkladem ke způsobu plnění této povinnosti vyplývající obecně ze zákona č. 309/ 2006 Sb.

K vytvoření logického závěru, jak se v současnosti s tímto problémem vyrovnat, je třeba si uvědomit tato fakta:

• 1. Nová vyhláška o vyhrazených elektrických technických zařízeních č. 73/2010 Sb. nahrazující původně platnou (a se zmíněným problémem spojovanou a kritizovanou vyhlášku č. 20/1979 Sb.) nepřinesla do problematiky revizí přenosných spotřebičů a nářadí očekávané rozuzlení tohoto problému, poněvadž vyhláška se nevztahuje v otázce revizí na provoz zařízení ale pouze na jeho uvedení do provozu.
• 2. Vyhláška však udává povinnost mít oprávnění k činnosti pro fyzické podnikající osoby nebo právnické osoby, jejíž předmětem podnikatelské činnosti jsou montáže, opravy, revize a zkoušky zařízení (tedy prováděné dodavatelským způsobem).
• 3. Elektrické spotřebiče a nářadí až na výjimky zůstaly ve vyhlášce (na rozdíl od vyhlášek jiných technických odborných dozorů) vyhrazeným elektrickým technickým zařízením.
• 4. Vyhláška č. 50/1978 Sb. je doposud platná vyhláška o odborné způsobilosti osob, která ale odpovídá duchu jiné společnosti v minulém století, kdy byly nesrovnatelné podmínky pro provoz zařízení jak už z hlediska podnikatelsko-ekonomických vztahů, tak i úrovně elektrotechniky a vzdělanosti odborné i laické veřejnosti, rozsahu, složitosti a různorodosti používaných elektrických zařízení, v době kdy neplatila společná unijní hlediska na úroveň požadované bezpečnosti v rámci EU atd.
• 5. Nové poznatky v oblasti působení proudu na člověka byly promítnuty do přísnějších požadavků na bezpečnost zařízení v nových normách, a návazně na to rozsah měření u elektrických spotřebičů a nářadí (viz porovnání dřívějších norem ČSN 34 3880, 343881 s novou normou ČSN 331600 ed. 2 platnou pro revize elektrických spotřebičů a nářadí), vyvolal potřebu složitějších přístrojů pro identifikaci vyhovujících hodnot při měření na spotřebičích a vyšších nároků na znalost měřících metod, způsobu posuzování zařízení a odpovědnost osob provádějících tuto činnost.
• 6. Normy jsou nezávazné a v právních předpisech doposud nejsou stanoveny lhůty pro provádění revizí jednotlivých zařízení. Lhůty revizí uvedené v nezávazných technických normách jsou platné pouze ve sféře působnosti SÚIP Opava. Pro technická zařízení v působnosti odborných dozorů dopravy nebo báňské správy platí lhůty uvedené v jejich právních předpisech.
• 7. Z hlediska odborné způsobilosti osob jen ze "staré" vyhlášky č. 50/78 Sb. je zřejmé, že pracovník s odbornou způsobilostí podle § 9 citované vyhlášky je pracovník pro provádění revizí tedy revizní technik. Je třeba však připomenout, že v době po vydání této vyhlášky až do 1.7.2007, platilo v závazných a posléze i v nezávazných normách pro předmětná zařízení, že revize elektrických spotřebičů a nářadí mohly provádět i osoby s nižší odbornou způsobilostí.
• 8. Z hlediska Živnostenského zákona jsou revize elektrických zařízeních stejně jako montáže, opravy a zkoušky ve smyslu nařízení vlády č. 278/2008 Sb. o náplních živností, řemeslnou živností nevázanou na jiný doklad než doklad o vzdělání (ani na osvědčení podle vyhl.č. 50/1978 Sb. ani oprávnění podle vyhl.č. 73/2010 Sb.)a nejedná se tedy o živnost vázanou jak je to v případě montáže, oprav a revizí určených technických zařízení dozorovaných drážní inspekcí nebo vyhrazených technických zařízení v působnosti dozoru báňské správy.
• 9. Je známo stanovisko SÚIP z 20.2.2008 (uvedené nejen v odborném tisku, ale i na internetových stránkách), protože kontrola této činnosti je v jeho působnosti, k provádění revizí přenosného nářadí a spotřebičů osobami s odbornou způsobilostí nevázanou na odbornou způsobilost revizního technika. Stanovisko bylo vysloveno v době, kdy už platil zákon č. 251/2005 Sb. o inspekci práce a kdy byl ze strany různých institucí vyjádřen názor, že v případě provádění revizí el. zařízení jiným pracovníkem než  revizním technikem, se vystavuje organizace sankcím ze strany OIP, což jim vyplynulo ze "sazebníku pokut" uvedeným v citovaném zákoně. Vycházeli z domněnky, že podle § 20 a § 33 citovaného zákona se totiž dopustí přestupku nebo správního deliktu ten, kdo "bez oprávnění nebo osvědčení vydaného organizací státního odborného dozoru na provádění prohlídek, revizí nebo zkoušek při provozování vyhrazených technických zařízení provádí ve stanovených případech prohlídky, revize nebo zkoušky". Na to reagoval SÚIP zmíněným stanoviskem, aby vyvrátil tyto domněnky, a v něm je uvedeno že, cituji: "zajištění bezpečnosti elektrického ručního nářadí a spotřebičů na pracovišti osobou s jinou kvalifikací než uvádí § 9, vyhl. č. 50/1978Sb. nepovažuje SÚIP za naplnění skutkové podstaty přestupku a správního deliktu podle § 20 a 33 zákona č. 251/2005 Sb. na úseku vyhrazených technických zařízení. Zdůrazňovat v této souvislosti uvedená ustanovení a uložení možné sankce SÚIP do výše 2 mil. Kč není na místě. SÚIP se neztotožňuje s návrhy, které bez dostatečného právního důvodu, pouze výkladovými postupy stávajících předpisů, mohou vést ke zvýšení administrativní a finanční zátěže zaměstnavatelů. Změna právně nezávazné technické normy nemůže měnit povinnosti zaměstnavatelů, nebo provozovatelů VTZ. Takovéto povinnosti lze měnit nebo ukládat pouze právním předpisem. Systému inspekce práce jde při kontrolách v praxi zejména o to, aby zaměstnavatelé (provozovatelé) šňůrových elektrických spotřebičů a ručního elektrického nářadí zajistili jejich bezpečný provoz. Na základě hodnocení rizik souvisejících s četností používání a prostředím, ve kterém jsou tato zařízení provozována, sami si stanovili termíny, ve kterých považují za nezbytné provedení revizí těchto spotřebičů revizním technikem s kvalifikací podle § 9 vyhlášky ČÚBP č. 50/1978 Sb. Tento přístup, vzhledem k tomu, že termíny provádění revizí revizním technikem nejsou žádným obecně závazným právním předpisem napevno stanoveny, není v rozporu se závaznými předpisy v oblasti bezpečnosti práce." Současný názor SÚIP, jež byl zaslán některým žadatelům o stanovisko, vychází z uvedeného stanoviska s tím dodatkem, že ani vydání nové vyhlášky MPSV č. 73/2010 Sb. nepřineslo v oblasti provádění revizí elektrických spotřebičů konkrétní vyřešení problematiky, jelikož nová vyhláška řeší pouze uvedení zařízení do provozu, a nikoliv jeho provoz samotný.
• 10. V oblastech působnosti báňského úřadu nebo dráhy není pro revize přenosných spotřebičů kladen požadavek na to, aby osoby provádějící tuto činnost měly zásadně odbornou způsobilost revizního technika. Český báňský úřad přejmenoval revize spotřebičů na kontroly spotřebičů právním předpisem a tudíž nepožaduje revizního technika pro provádění této činnosti.
• 11. V současné době je zřejmá absence nového právního předpisu pro technická zařízení, která představují zvýšenou míru ohrožení života a zdraví zaměstnanců, která byla již dříve avizována a měla řešit komplexně problematiku zvláštního režimu vyhrazených technických zařízení včetně činnosti na nich. Nevyšlo doposud ani nařízení vlády o akreditaci fyzické nebo právnické osoby k provádění zkoušek zvláštní odborné způsobilosti, tak jak bylo uvedeno v § 21 zákona č. 309/2006 Sb.
• 12. V rámci EU není jednotný náhled na provádění revizí přenosných spotřebičů a nářadí a tedy ani na odbornou způsobilost osob je provádějících.
• 13. Obecně revize zařízení jsou pouze jedním z prostředků k zajištění preventivních prohlídek zařízení, které však nemohou nahradit v současné době stanovená technická opatření pro zajištění bezpečnosti elektrického zařízení před úrazem. Těmito opatřeními je provedení zařízení vč. instalace a jeho ochrany před úrazem prostředky stanovenými technickými norami, které často nezávisle na vůli obsluhy resp. i četnosti kontrol, zajistí jejich bezpečnost na přijatelné úrovni (zde patří např. provedení ochrany neživých částí spotřebičů určených k obsluze z izolantu, zajištění vypnutí nevyhovujících zařízení nebo zařízení v poruše ochranným prvkem dříve než by mohlo dojít k ohrožení obsluhy atd.
  viz ustanovení norem vycházejících např. z ČSN EN 61140).

Při zvážení všech výše uvedených okolností, po konzultacích s revizními techniky a dalšími odborníky, dá se tedy usoudit, že:

• a) V organizacích se zavedeným způsobem provádění revizí přenosného nářadí a spotřebičů osobami např. znalými není třeba nic na tomto způsobu měnit, poněvadž zmíněné ustanovení zákona č. 251/2005 Sb. se týká ve smyslu použitého termínu ustanovení "ve stanovených případech"- výchozích a pravidelných revizí vyhrazených technických zařízení (jak bylo uvedeno i v dřívějším stanovisku SÚIP z roku 2007). V organizacích s vlastní údržbou prováděnou zaměstnanci může být po zhodnocení organizační a ekonomické situace přijato opatření, že revize přenosných spotřebičů bude provádět pracovník s kvalifikací nižší než je revizní technik, pokud bude zaručeno, že je vybaven jak vhodnými měřícími přístroji tak i odbornou zdatností k provádění kontrol a zkoušek různých spotřebičů tak, aby správně vyhodnotil případné nedostatky u zařízení a posoudil správně jeho bezpečný stav pro další používání. Pokud není dán přímo výrobcem spotřebiče další pokyn k provádění této činnosti, nebo není-li znám jiný lepší způsob jak revize provádět, pak aby při revizi byly dodržovány postupy podle normy ČSN 33 1600 ed. 2. Ve zmíněných společnostech a organizacích pak kontroluje a obvykle i zastřešuje práci těchto pověřených osob znalých revizní technik v rámci pravidelných revizí elektroinstalací či zařízení anebo podle místního provozního předpisu.
• b) Pokud však budou prováděny revize přenosných spotřebičů a nářadí dodavatelským způsobem pro jiné subjekty ať jako OSVČ nebo prostřednictvím dodavatelské firmy, pak se přikláním k názoru, že je vhodné aby revize zajišťoval revizní technik, poněvadž není vhodné se spoléhat na nějaký systém, který by v organizacích bez řádné údržby zařízení vč. přenosných spotřebičů, panoval. Nelze spoléhat ani na možnou" vrtkavost názoru" institucí, znalců a posléze i soudu v případech šetřených mimořádných událostí způsobených spotřebiči. Kromě toho ve smyslu vyhl. č 73/2010 Sb. musí být obecně revize prováděny na základě oprávnění k činnosti vydaného organizací dozoru – Technickou inspekcí ČR. Tato organizace bude určitě klást jako hlavní podmínku k získání oprávnění, aby jakoukoliv revizní činnost prováděl pouze revizní technik s příslušným osvědčením vydaným rovněž TIČR, přičemž přichází v úvahu i omezená odborná způsobilost revizního technika pouze se zaměřením na revize přenosných spotřebičů a nářadí (E4). Povinnost držení oprávnění u dodavatelského způsobu činnosti je plně v souladu se stanoviskem TIČR k této činnosti.

K výše uvedenému závěru jsem dospěl z několika důvodu. V současné době se může stávat, že ověřování odborné způsobilosti osob znalých a znalých s vyšší kvalifikací (kromě revizních techniků) je prováděno živelně vytvořenými komisemi (které nejsou složeny z osob důkladně prověřených z hlediska odborné způsobilosti např. revizních techniků), takže takové komise negarantují skutečně důkladné prověření zkoušených osob z hlediska znalostí zásad jimi prováděných činností a takové zkoušky pak nabývají pouze formální charakter. Tyto informace mi mohou potvrdit mnozí revizní technici i inspektoři OIP. Této situaci nahrává i ta skutečnost, že jak bylo uvedeno, uvedená činnost na el. zařízeních tj. montáž, opravy a revize el. zařízení (mám na mysli technická zařízení v působnosti kontrolního orgánu SÚIP) jsou živností řemeslnou, nevázanou na doklad jakým je osvědčení o odborné způsobilosti podle vyhl.č. 50/1978 Sb. U osob prověřených akreditovanou organizací (což jsou v současné době hlavně revizní technici) je přece jenom větší záruka, že zkoušky osob budou provedeny důsledně se zaměřením na jejich činnost, poněvadž v opačném případě by akreditace organizaci byla odebrána.

V případě vlastních zaměstnanců organizace, kteří budou provádět zmíněnou činnost, je věcí organizace, zda revize přenosných spotřebičů budou provádět revizní technici nebo jiní pracovníci z kategorie znalých, kteří jsou zaměstnanci organizace. Organizace si musí být vědoma toho, že má zodpovědnost jak za bezpečné provozování spotřebičů tak i za odbornou úroveň související prevence u těchto zařízení. Není v tomto případě žádná "třetí osoba", na kterou by se mohla spolehnout a alibisticky teoreticky na ni převést odpovědnost za provádění revizí. Je tedy na organizaci, jak si nechá a na jaké úrovni ověřit odbornou zdatnost tohoto pracovníka znalého, zda bude spoléhat na úroveň externí (většinou však pro ni anonymní zkušební komise), anebo si spolehne na komisi u akreditované instituce nebo společnosti.

Ze stanoviska SÚIP (tedy i OIP) k této problematice je zřejmé, že tím neprovádí výklad předpisů a norem a nepolemizuje ani s jednoznačnou "právní čistotou" stanoviska, ale vyjadřuje svůj názor pouze k tomu, že při kontrole plnění povinností  provozovatelů nebude považovat za přestupek nebo správní delikt podle citovaného zákona č. 251/2005 Sb.to, když revize přenosných spotřebičů a nářadí ve lhůtách podle ČSN 331600 ed. 2 bude prováděna podle zavedeného způsobu osobou s jinou kvalifikací než je revizní technik. Na tento názor SÚIP právo má. Jedná se tedy hlavně o problém osvědčení potažmo oprávnění k činnosti a možnost postihu. Mimochodem celý "sazebník" v zákoně je postaven na principu, že "lze uložit pokutu až do výše…" a ne že se vždy při zjištění porušení předpisu pokuta automaticky ukládá. To, že kontrolní orgán nebude provádění revizí uvedených zařízení osobami s jinou odbornou způsobilostí postihovat je vstřícným gestem ze strany kontrolního orgánu, nezakládá však provozovatelům zařízení právo na to, aby revize prováděli nedbalým nebo chaotickým způsobem. Doporučuje se přijatá opatření a celý systém revizní činnosti uvést ve vlastním revizním řádu organizace zpracovaném ve smyslu ČSN 33 1500 Revize elektrických zařízení.

Jak už jsem zmínil, současnou situaci může zásadně změnit slibovaný zákon o technických zařízeních nebo jiné nové závazné právní předpisy, k obsluze, revizím či např. k akreditaci subjektů provádějících zkoušky zvláštní odborné způsobilosti. Jak jsou povinnosti provozovatelů elektrických zařízení plněny v oblasti bezpečnosti práce a technických zařízení, to kontrolují ve smyslu zákona č. 251/2005 Sb. orgány SÚIP a OIP v jednotlivých regionech a ty mohou, jak vím z vlastní dlouholeté praxe u tohoto kontrolního orgánu, usměrnit Vaše přesvědčení o nejvhodnějším způsobu určení osob zodpovědných za elektrická zařízení a provádění zmíněných revizí s ohledem na jejich praktické zkušenosti v této záležitosti (ovlivněné např. vznikem pracovních úrazů při používání zmíněných elektrických zařízení), vývojem pracovní úrazovosti apod.

Platnost dokladu o zdravotní způsobilosti

Dotaz:
Zkušební komise sestavené podle vyhl.č. 50/1978 Sb. obvykle požadují kromě jiných dokladů ke zkoušce i platný doklad o zdravotní způsobilosti a někdy ne starší než 6 měsíců. Jak nejvíce stará může být lékařská prohlídka pro účely složení zkoušky vyhlášky 50/78Sb. a je tento doklad nutné vůbec předkládat komisi? Ve kterém zákoně či normě má tento požadavek oporu.

Odpověď:
Odpověď patří pravděpodobně spíše do kompetence orgánů ochrany veřejného zdraví v oblasti ochrany zdraví při práci. Na dotaz u této instituce jsem byl odkázán na dále uvedený předpis ministerstva zdravotnictví.

Pro posuzování zdravotní způsobilosti k práci platí Směrnice Ministerstva zdravotnictví (PP-265-20.11.67) ze dne 16. prosince 1967 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci ve znění směrnic ministerstva zdravotnictví ČSR č. 17/1970 Věstníku MZd. ČSR, o změnách v posuzování zdravotní způsobilosti k práci ze dne 21. května 1970, ve znění vyhlášky č. 487/1991 Sb., vyhlášky č. 31/1993 Sb. a zákona č. 61/2000 Sb.

Zdravotní způsobilost k práci se posuzuje na základě zjištění zdravotního stavu pracovníka při preventivní nebo jiné lékařské prohlídce a na základě znalostí požadavků, jež na něho klade práce, popřípadě jiná činnost.
Organizace je povinna vyžádat si posudek o zdravotní způsobilosti pracujících před jeho nástupem do práce nebo při změně práce resp. i při ukončení práce ze zdravotních důvodů.

Pro preventivní řadové prohlídky pracovníků je stanovena podle § 15 pětiletá lhůta. U pracovníků starších 50 let je stanovena prohlídka nejméně jednou za tři roky a u pracovníků, jejichž činnost může ohrozit zdraví spolupracovníků nebo obyvatelstva, kam patří také pracovníci, kteří obsluhují nebo opravují zařízení vysokého napětí, rovněž nejméně jednou za tři roky. V tomto předpise se neuvádí podrobnosti o nutnosti mít "čerstvý doklad" o zdravotní způsobilosti k datu "nějaké" odborné zkoušky pracovníka. Pouze v případě pracovníků, u nichž je vyžadována zvláštní zdravotní způsobilosti (např. členů důlní záchranné služby a protiplynových sborů a u požárníků) je prováděna mimořádná prohlídka i před zkouškou z odborné způsobilosti. V této kategorii však není uvedena obecně činnost na el. zařízeních.

Jiná situace je v případě vystavení dokladů a osvědčení, kde je přímo zvláštním předpisem stanovena podmínka předložení dokladu o zdravotní způsobilosti jako je to v případě řidičského průkazu nebo zbrojní pasu anebo stanovena i lhůta častější preventivní prohlídky v případě osob staršího věku. Přitom doklady podle zvláštního předpisu nesmí být starší než 2, 3 resp. 12 měsíců.

TIČR rovněž podle svých interních instrukcí požaduje v případě vydání osvědčení revizního technika potvrzení o zdravotní způsobilosti pro práci na elektrickém zařízení a ve výškách s požadavkem na doložení fotokopie dokladu ne staršího jednoho roku (pravděpodobně kvůli těm pracím ve výškách, kde to je stanoveno předpisem).

Je třeba si rovněž uvědomit, že v současné době již zdravotní prohlídky nejsou v režii státních zdravotních institucí, jak tomu bývalo dříve, tedy "bezplatnou záležitostí" pro žadatele.

Snad ještě připomenu, že přestože zákon č. 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stanovuje v § 11, že předpokladem zvláštní odborné způsobilosti pro činnost na technických zařízeních, která představují zvýšenou míru ohrožení, je mimo další požadavky jejich zdravotní způsobilost podle zvláštního právního předpisu, vláda prozatím nestanovila nařízením ve smyslu § 21 zákona obsah a způsob zkoušky zvláštní odborné způsobilosti, jejich organizaci, průběh, hodnocení a podmínky pro opravu těchto zkoušek, jakož i náležitosti dokladu o úspěšném vykonání uvedených zkoušek, vč. vedení dokumentace držitelem akreditace o vykonaných zkouškách odborné způsobilosti a zvláštní odborné způsobilosti.

Z uvedeného je zřejmé, že trvat na předložení dokladu o zdravotní způsobilosti k datu zkoušky podle vyhl. č. 50/1978 Sb. není ničím podloženo a pokud zkušební komise na tom dokladu trvá, musí se spokojit s dokladem o platné preventivní zdravotní prohlídce, provedené ve smyslu citované směrnice Ministerstva zdravotnictví. A to ani není důvod aby tímto dokladem zkušební komise podmiňovala připuštění uchazeče ke zkoušce, i když v případě OSVČ je zřejmé, že poslední nezávislý subjekt, který může zamezit, aby inkriminovanou činnost na el. zařízeních nevykonávaly osoby zdravotně nezpůsobilé je právě zkušební komise (a takový zájem by mohla mít i organizace, která bude tohoto pracovníka zaměstnávat).

Povinnost předložení dokladu o zdravotním stavu je tedy zásadně důležitá pro zaměstnavatele pracovníka před pověřením pracovníka činností na el. zařízení. Vyplývá to z těchto ustanovení právních předpisů:

• V dosud platné vyhlášce o odborné způsobilosti v elektrotechnice č. 50/1978 Sb. podle oddílu II – kvalifikace pracovníků je v podmínkách uveden pouze požadavek na vzdělání a praxi.
• V § 14 - Zkoušky a přezkoušení ani v § 15 - Osvědčení není výslovně uvedena podmínka předložení dokladu o zdravotní způsobilosti.
• V § 12 vyhlášky -Povinnosti organizace je však stanoveno, že podmínkou pověření pracovníků k provádění příslušných činností je odpovídající kvalifikace ve smyslu vyhlášky.
• V § 2 je kromě toho uvedeno obecně upozornění, že pracovníci (s jakoukoliv odbornou způsobilostí) musí být tělesně a duševně způsobilí a musí splňovat podmínky stanovené touto vyhláškou.
• V případě organizací je tedy evidentní, že pracovníka pověří činností nejen na základě
  osvědčení ale i na základě zdravotního posudku.

Poznámka:
V podstatě se však jedná o předložení dokladu vypsaném ošetřujícím lékařem pro konkrétní osobu - pacienta. Pravděpodobně doklad o zdravotní způsobilosti se dá lékařem vypsat i bez aktuální zdravotní prohlídky, na základě již dříve provedené prohlídky (preventivní např. pětileté prohlídky) a za předpokladu dlouhodobých zkušeností praktického lékaře s pacientem, ke kterému osoba chodí s běžnými zdravotními problémy. Jakýkoliv aktuální stav zdravotní způsobilosti člověka se může měnit ze dne na den a je možné spíše garantovat, jaký je zdravotní stav člověka za delší dobu pozorování, o čemž má závodní lékař či praktický lékař (obvoďák) dostatečné množství indicií pro vyplnění požadovaného dokladu bez další prohlídky. Hlavně u mladých lidí bez běžných civilizačních dlouhodobých nemocí typu vysoký tlak, diabetes apod. Pravděpodobně bude v tom budou hrát svoji roli i úhrada pro zdravotní personál za konkrétní provedené úkony nebo jen za vypsání dokladu.

Jsou i další otázky, na které hledají revizní technici jednoznačnou odpověď a zřídka kdy se v odpovědi shodnou. Někdy jiná odpověď je zvolena s úmyslem poškodit toho druhého, poněvadž mu vzal "kšeft". Ale takových případů nebývá mnoho, spíše se skutečně jedná o názorovou nejednotnost, poněvadž předpis to neuvádí dost přesně. Např. Pokud je v revizní zprávě uvedeno datum provedení příští pravidelné revize, je revizní zpráva platná i po uvedeném datu? Je pro provozovatele elektrických zařízení toto datum směrodatné, nebo může pravidelné revize provádět ve lhůtách stanovených v interním revizním řádu, i když tyto lhůty jsou delší, než lhůty uvedené v revizních zprávách? Jak je to se záznamem o školení seznámených pracovníků, které často provádí pracovník znalý?. Stačí uvést odkaz na novou normu ČSN EN 50110-1 nebo jen na vyhl. č. 50/1978 Sb?

František Grossmann

Přednášku Františka Grossmana můžete zhlédnout zde...