Příběh ranžírovacího ježku a KRONE pásku pro mě začal v roce 1986. Nevěřil jsem, že po více než dvaceti letech bude tento pojem ještě někomu neznámý. Proto jsem se rozhodl popsat technologii podrobněji. Pokud se zaměříme na úzké spektrum elektrotechniky, pak musíme dříve či později uznat, že jde o základní fragment oboru. Už heslo spojařů "bez spojení není velení" vypovídá o důležitosti samo.

Byť jsem silnoproudař, před revolucí jsem strávil kus života jako spojař mezi ježky a fantomy (1987). Tedy přesně řečeno v rebešovickém bunkru PVOS jako divizní "mechanik KOPA". Tehdejší doba používala morseovku a dálnopis, ale současně se u nás v protějších dveřích ALMAZu (AVS automatizovaný systém velení) už objevilo i první ZX Spectrum s magnetopáskovou pamětí magnetogonu B116. Tehdy bylo naším úkolem udržet velitelské linky asi dvě minuty než nás zasáhla raketa obávaných imperialistů.

V té době asi nikdo netušil, jakých změn se v oblasti telekomunikací dočkáme. A tak dnes máme nač zavzpomínat. I když v oblasti silnoproudu je také hodně změn, majoritu přisuzuji spíše slaboproudu. Stručně bych to popsal tak, že se setřela kdysi pevně stanovená hranice mezi slabo a silnoproudařem. MaR se nenápadně prolnula do instalační elektrotechniky.

Telekomunikační vedení bylo podobné dnešnímu SYKFY a JYSTY. Telekomunikační kabely byly různých provedení (TCEKY, TCEKE, ...). Podrobnosti do tohoto příběhu však nepatří. Důležité je nyní pro nás způsob zakončování vodičů o průměru 0,5, či 0,8mm. Tehdy jsem registroval tři způsoby. Letováním, šroubováním nebo ranžírováním (ovíjením). Vlastně od ranžírování se říkalo telekomunikačním vodičům ranžíry. Ale to bylo pouze nářečí.


Vzpomínám si, že na KROZe byla po mé levé ruce stěna "ježků", na kterých končila různá kabelová vedení a ranžíry se propojily s jinými zařízeními. My jsme byli linkoví mechanici. To bylo sice více odbornosti, ovšem daleko větší legrace. O tehdejší legraci ovšem na jiném fóru. Propojovací ježek byl v mnoha provedeních. Správně připevnit vodič na jeho špičku nebyl tak velký problém. Po několika měsících praxe jsme to považovali za podobně složité jako zavázání tkaniček u kanad. Do Rebešovického bunkru vedly pouze dva dálkové kabely a počet hlídaných linek bylo cca 100. Ranžírování nebylo na pořadu každého dne. Operativní rozpojování nebo přepojování linky se odehrávalo pomocí kolíků a šňůr na panelu KROZu. Tím jsme ušetřili hodně času při hledání poruch a dočasných přepojení linek na náhradní.


Pět let po opuštění vojenské služby jsem se ocitl ve (dříve nepřátelském) Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem telefonní vedení připojoval do zářezové technologie KRONE (1992). Ale to jsem se pohyboval již zpět v silnoproudé instalační elektrotechnice a ranžírování mi následně zmizelo z obzoru zcela. Během té doby se zářezová technologie KRONE označovaná za LSA plus rozšířila patrně všude, kde se spojovaly telekomunikační průměry vodičů. Svou roli si zahrála určitě také společně s UTP kabely, které přišly v počítačových sítích až po analogových koaxiálech.

KRONE revoluční asi jako WAGO
alespoň tak to vnímám. Protože technologie KRONE byla označovaná jako LSA Plus. To je zkratka řešení

Lötfrei	bez pájení
Schraubfrei	bezšroubové
aBisolierfrei	bez odstraňování izolace
Preiswert	nízkonákladové
Leicht zu handhaben	snadné použití
Universell anwendbar	universální využití
Sicher und schnell	bezpečné a rychlé

V naší silnoproudé instalační branži bylo podobně revoluční právě WAGO. A také stejně jako WAGO, tak i KRONE, respektive LSA Plus má své "pochybovače". Ale ti byli u vzniku každé nové technologie a následně se rozplynuli svou pravidelnou přirozeností.


LSA Plus i v silnoproudu!
To mne opravdu překvapilo. Zářezová technika ve vodičích, resp. průřezech instalačních vedení se mi nezdála pravděpodobná, ovšem když přišel Phoenix Contact se systémem QPD, ten pro rychlé bezšroubové spojení nevyužil nic jiného než princip LSA Plus, jen ve větším měřítku.

I já mám doma svůj KRONE pásek!
Aniž bych nad tím hluboce přemýšlel, použili jsme je (2003) na propojení KNX sběrnice (JYSTY 2x2x0,8) v rozvaděčích.

Mezitím co se LSA Plus objevilo v silnoproudu, bezšroubová spojení se vylepšila o princip Push-In od Phoenix Contact. Což je ještě rychlejší připojení a odpojení vodičů než doposud.

Když nad tím přemýšlím, mizí mi nějak šroubové, svařované či pájené spoje. Nebo ještě jinak. Jako by se spolu s trvanlivostí technických norem vytratila i potřeba nekonečné trvanlivosti. S neustálým vývojem technologií se totiž zmenšuje i počet technických zařízení, u kterých nikomu nevadí, že jsou technicky zastaralá.

Značka Krone vznikla v Berlíně v 70. letech německou telekomunikační společností The Krone Group. V roce 2004 společnost Krone získala ADC Telecommunications, americká společnost. ADC byl později získán společností Tyco Electronics v roce 2010.

---

Víte, co je to KRONE pásek? Kde se vzal? A co bylo jeho předchůdcem? Podívejte se na krátký příběh jeho předchůdce ranžírovacího ježka. Na kameru nám odpověděli: Ján Tereštík - telekomunikační mechanik, pamětník, Miloš Dvořáček - telekomunikační elektromontáže, Vladimír Šimíček - ředitel telekomunikačního učiliště Brno Čichnova, Přemysl Brož - produktový specialista Phoenix Contact.


Textový přepis videoreportáže:
MM: Abychom lépe pochopili funkci KRONE pásku, podívejme se zpět, jak se v nedávné minulosti ukončovaly telekomunikační kabely. Zeptali jsme se dlouholetého specialisty v telekomunikacích Jána Tereštíka.
Ján Tereštík: Vedení přivedlo kabely a pomocí kabelových hlav se to ukončilo. V kabelových místnostech rozvoden se to táhlo už na stojany, kde byly umístěné ježky. Ty byly 2 nebo 3 špičkové. Potom z ježků ranžovacími dráty se to tahalo na jednotlivé stojany.

MM: Pokud je řeč o vyvazování a ranžírování, pak takové vodiče nekončily ve svorkovnicích.
Ján Tereštík: Používali se ježky tzv. špička/šroubek. Na jednu stranu byl přivedený drát a uchytával se pod šroubek. A druhá strana kontaktu byla vlastně špička, na které se namotával ranžžírovací drát a vedení šlo do dalších stojanů.

MM: A jak na ukončování datových kabelů vzpomíná Miloslav Dvořáček, který se profesně těmito rozvody zabývá celý svůj produktivní život?
Miloslav Dvořáček: Ukončovaly to kabelové hlavy, které byly mohutné, byly to šroubové spoje, takže kladly nápor na prostor a byla tam složitá montáž. Ta zabrala hodně času. Kdyby se to muselo vyvazovat, muselo se to zapojovat pod šroubky.

MM: Podívejme se jak toto zařízení popisuje Vladimír Šimíček, ředitel střední školy telekomunikací.
Vladimír Šimíček: Já držím v ruce rozvodný pásek, který se používá na telefonních automatických ústřednách a mezi rozvody. Mělo to stranu příchozí a odchozí. Je to na 3 vodiče, na A drát, B drát, C drát. Na jedné straně, když se pozorně podíváte, jsou taková zaoblení konce jednotlivých pájecích špiček. Na druhé straně je takové ostré. Tam, kde je zaoblení, je vázán kabel a napájen A drát, B drát, C drát a na druhé straně se navinul ranžír, když bylo potřeba i zapájel, a pak to spojení pokračovalo dál.

MM: Sám jako spojař na základní vojenské službě jsem vyranžíroval hodně ježků, ale nikdy jsem nepřišel na to, zda je správné špičku pouze ovinout nebo i následně zaletovat.
Ján Tereštík: My jsme se učili, že se to má namotat a zaletovat. Většinou se to tak dělalo v ústřednách, co byly třeba státní, podnikové apod. Že se to namotalo a zaletovalo. Ovšem to byly spoje, o kterých se předpokládalo, že se s tím už nebude hýbat. Něco jiného bylo potom, když jsme byli na vojně. Tam se to většinou jen namotalo, potáhlo se to a  tahem se utrhlo. Nedovedu posoudit, jestli to nebylo po technologické stránce špatně, ale fungovalo to a tím, že ten drát byl dokonale našponovaný a byl 2x-3x omotaný kolem špičky, tak spoje byly většinou kvalitní a neletovalo se to.

MM: Tady bych potvrdil slova spojařské legendy. Na bunkru jsme často potřebovali vedení operativně změnit a tak letování špiček přicházelo u neměnných páteřních vedení. A jaký je civilní pohled na letování?
Vladimír Šimíček: Letování je bezesporu dobrý spoj, tzv. studený spoj, vynikal těmi nejlepšími kolektami, jak pevnostně, tak i elektricky. Ale je náročný pájený pájkou. Poměrně drahým kovem. Vynaložíme na to energii pájedlem. Pájené spoje jsou drahé.

MM: V Armádě byla však situace odlišná. Spoje se často budovaly operativně, tedy rychle s dočasnou trvanlivostí.
Vladimír Šimíček: Tzv. ovíjený spoj, využívá toho, že montér drátek navíjí přes čtyřhranu pásku, tzv. nahazovacího pásku a je tam zářezový spoj. Spoj je minimálně ve 4 bodech, a tím, že je to namotané v závitu, spoj je dobrý. Všechny tyto spoje samozřejmě v délce času se tím, že se zařízení chvěje, vzniká oxidace, tak parametr, přechodový odpor určitě narůstá. Ale ovíjený spoj taky zespojuje. Pájený, zářezový spoj a ovíjený spoj. Pak je čtvrtý spoj, o kterém jste hovořil a to je pod šroubek.

MM: Opět potvrdím, že polovina ježků byla pouze ovíjená, nikoliv letovaná. A podle zručnosti takový spoj vydržel opravdu dlouho.
Ján Tereštík: Ježky byly různého provedení, nejenom dvoupólové, třeba byly trojpólové, nebo dokonce šestipólové.

Vladimír Šimíček: Tady máte druhý typ pásku, který je mnohopárový, kdyby to bylo párové, tak je to tady v jedné řadě jsou tři páry. Tento je kratší, jistě je také z nějakého rozvaděče na telefonní ústředně. Myslím rozvaděče, které se používaly ve sdělovací technice.

MM: Pokud někdo namítne, že jde o nepodstatnou část telekomunikačního rozvodu, pak vězte, že servisující linkový mechanik to vidí obráceně.
Ján Tereštík: Ty ježky byly rozpojovací ježky, do kterých se dalo pomocí vidliček napojit pomocí šňůry. Myslím, že se to používalo dokonce i v kasárnách. Do rozpojovacího ježku se dal pomocí vidličky připojit nějaký přístroj nebo propojit různé obvody, některé obvody vyřadit, jenom tou zásuvku a spojovací šňůrou.

MM: A tento typ ježku byl pro spojaře opravdu klíčový. Pomocí následující logiky se linka nejen servisovala, ale vytvářelo se bezpočet různých kombinací spojení.
Vladimír Šimíček: Tento pásek, který se také používá na rozvodech, ale umožňoval přes tento systém zaizolovat to vedení, tedy zrušit ho. Bohužel nemáme rozpojovací člen, který by do toho vsunul a rozpojil příchod ze strany odchozí. A nebo se do toho připojit speciální měřicí vidlici, přístroj. A měřil se stav na vedení. Na straně odchozí nebo příchozí. Takže jsme skutečně mohli měřit jeden směr, druhý směr. A také se zjišťovali poruchy na vedení zkraty, smyčky, svody.

MM: V telekomunikačním muzeu dnes najdeme dálnopis, polní telefon, vyzvaněč, krokový volič, rotační číselnici a s největší pravděpodobností i takový ježek.
Ján Tereštík: Z dnešního hlediska je to spíše technika pro zasmání, už je to dávno, ale tenkrát to splňovalo veškeré požadavky. Ty ježky byly kvalitní a rozpojovací kontakty byly také. Ty nesměly vnášet žádné přechodové odpory. Po technické stránce na tu dobu si myslím, že to bylo výborná věc.

MM: Co tedy nahradilo tyto ranžírovací, respektive letovací špičky?
Vladimír Šimíček: Dneska se používají pásky v daleko menších velikostech s větší kapacitou a je odstraněno pájení. Pájení je nadbytečná práce, dneska se na to používají nástroje a zářezovým spojem se zasune vodič do vidlice, zařízne se do materiálu vodiče a je trvale v pnutí bylo dosaženo malý přechodový odpor a odstranilo se pájení. Je to tzv. Krone pásek, podle výrobců dostávaly pásky názvy. Je to také rozvodný pásek, rozpojovací pásek.

MM: Jak popisuje použití zářezového pásku dlouholetý praktik?
Miloslav Dvořáček: Krone pásek je jednoduchý kabel se odblankuje, jednotlivé páry se nasadí do krone pásku a nástrojem se to zařízne. Na jedno stisknutí byl zapojený a ukončený.

MM: Žádné ovíjení, pájení nebo šroubování …
Vladimír Šimíček: Vodiče se tím nástrojem narážejí. Je tam efektivita a dobrý spoj.

MM: Kdo dnes pracuje s vodiči do průměru 1mm, tak bude asi mluvit hodně podobně.
Miloslav Dvořáček: Krone pásek používám 20 let v oblasti slaboproudu. Příklad, ukončení kabelů pro telefony. Zapojování telefonních kabelů je to většinou s nasazením ústředen a pokud se instalovaly nové, tak to vždycky bylo pole, kde se ukončovaly mnohožilové kabely SYKFY, po kterých se posílaly telefonní linky.

MM: Proč vlastně zastarala technologie spojování?
Vladimír Šimíček: Dneska se hledá univerzálnost, rychlost a jednoduchost. Takže dneska upřednostňují konektory, zářezové spoje.. Šroubky jsou použité tam, kde jsou nezbytně nutné, ale nedominují. Je to spíše ta poslední možnost připojit vodič pod šroubek.

MM: A je dnes tedy zářezová technologie monopolní řešení?
Miloslav Dvořáček: Myslím, že se nepoužívá nic jiného. Protože zářezová technika je pořád aktuální.

MM: Ovšem vývoj jde dál a na trhu se objevují další alternativy. Všimněte si, že tato varianta u některých zařízení generačně zcela přeskočila zářezovou techniku!
Přemysl Brož: Co se týče těchto ranžírových svorkovnic, tak je to u nás novinka. Je v Push-In technologii, protože tato technologie jde stále dopředu. Byla to prakticky náhrada klasických ježků, které se používají dodnes v elektrárnách. Technologii ovíjeného spoje, popřípadě pájeného v dnešní době nikdo nevyrábí, nesetkáváme se s takovými výrobci. Proto tu máme jako náhradu ranžírové pole, ranžírové svorkovnice. Buď jsou klasicky patrové, řadovky, nebo jsou stohovatelné a můžete si ji poskládat podle svých představ.

MM: I když je tato ranžírovací svorkovnice určená do jiného segmentu telekomunikačního průmyslu, je použitelná i pro všechny zmiňované prostředí.
Přemysl Brož: Můžete to použít jak na signály do energetiky, tak i do telekomunikace, kde těch signálů je docela hodně a je tam omezený prostor, kdy to můžete připojit.

MM: To byl rychlý příběh ranžírovacího ježku, který kdyby si uměl pamatovat to, co na jeho špičkách proběhlo za hovory, tak by určitě měl i co vyprávět!

---