V říjnu 2003 jsme vydali již třetí příručku pro zkoušky elektrotechniků, tentokrát Příručku pro zkoušky projektantů elektrických instalací (svazek 63). Ta navazuje na Příručku pro zkoušky elektrotechniků – požadavky na základní odbornou způsobilost, jejíž třetí – aktualizované vydání (svazek 70) je k dispozici od února 2004. Pro zkoušky vedoucích elektrotechniků jsme vydali Příručku pro zkoušky vedoucích elektrotechniků – všeobecná část (svazek 65). Tím je ukončena řada základních učebních textů pro zkoušky a přezkušování elektrotechniků podle stávající vyhlášky č. 50/1978 Sb. v platném znění.

K tomuto úvodu dvě poznámky:

• a) k úplnosti základních učebních textů schází zpracovat příručku pro zkoušky revizních techniků, které jsou v současné době v pravomoci organizace státního odborného dozoru – ITI,
• b) pod pojmem „základní učební texty“ si je nutno představit všeobecné požadavky kladené na odbornou způsobilost elektrotechniků bez ohledu na druh a napětí elektrických zařízení. Pro jednotlivé druhy a napětí elektrických zařízení, tak jak je v současné době navrženo jejich rozdělení (viz www.in-el.cz), buď další příručky z našeho vydavatelství již existují, nebo budou zpracovány.

Obsah stávajících příruček vychází ze znalostních standardů, které byly zpracovány komisí ESČ. Diskuse, která k novému, modulárnímu uspořádání odborné způsobilosti doposud proběhla, ukazuje, že tato koncepce je správná. To nakonec potvrzuje i platná evropská specifikace ES 59004. (Návrh převést tuto specifikaci na úroveň evropské normy – EN 50349 – nebyl některými členskými státy CENELECu v roce 2003 schválen.)

V současné době se diskutuje znalostní standard pro revizní techniky elektro. Nehledě na diskusi o úloze a postavení revizního technika, případně o jeho opodstatnění vůbec, je dle mého názoru třeba vycházet jednak z platných českých technických norem a českých legislativních předpisů, jednak z evropských směrnic i připravovaných evropských norem. Z toho, co v současné době v oblasti legislativy a technické normalizace existuje, je možno, dle mého názoru, učinit jediný závěr: revize a tudíž i revizní technici mají nezastupitelné místo především na poli bezpečnosti provozu elektrických zařízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by se v budoucnu mělo na tom něco měnit. Téměř bych si dovolil trochu spekulace, a to, že stávající úloha revizí a revizních techniků se v budoucnu rozšíří. S jedinou výhradou. Revize se totiž nemusí nutně nazývat revizemi a revizní technici revizními techniky. To proto, že v některých zemích EU existuje pro stejné pojmy rozdílné pojmenování.

Pro zpracování znalostního standardu revizního technika bude nezbytné jednoznačně určit, jaké jiné znalosti než elektrotechnik a vedoucí elektrotechnik by měl mít. Vycházím totiž z toho, že požadavky na znalosti elektrotechniků a vedoucích elektrotechniků jsou poměrně vysoké – viz příslušné znalostní standardy, resp. obsah v úvodu zmíněných příruček. Zdůrazňuji, že požadované znalosti jsou vysoké. Skutečné znalosti však již tak vysoké zřejmě být nemusí. Možná, že právě pro velký rozdíl mezi tím, co by měl pracovník s odbornou způsobilostí dle § 8 vyhlášky č. 50/1978 Sb. znát a co skutečně zná, je předmětem zkoušek revizních techniků (na ITI) i ověřování znalostí téměř triviálních, které by měl mít elektrotechnik s odbornou způsobilostí nejen dle uvedeného paragrafu (8), ale i paragrafu nižšího. Na druhou stranu se však obávám, že znalosti, které jsou nezbytné právě a pouze pro revizního technika, se u zkoušek neověřují. Jaké to tedy jsou, nebo lépe řečeno by měly být ty specifické znalosti revizního technika, kterými se odlišuje od ostatních elektrotechniků? Podle mého názoru mnohé naznačuje diskuse na téma měření. Měření, chyby při měření, výběr správného měřicího přístroje pro určité měření, správné používání těch správných, resp. relevantních výsledků měření, schopnost využít (správných) výsledků (správného) měření k objektivnímu posouzení míry bezpečnosti revidovaného zařízení a totéž (v „bleděmodrém“) v oblasti zkoušení elektrických zařízení, to je, dle mého názoru, oblast, ve které se revizní technik při své činnosti pohybuje a kterou by měl perfektně znát. Že tomu tak vždy není, vyplývá z různých dotazníků, anket a nakonec i z diskusí a dotazů, na které naše firma elektrotechnikům odpovídá.

To je však jen část toho, co by měl revizní technik znát a umět. Revizní technik, řekl bych v kontextu dále uvedeného, systémový technik, musí být i analytik. Při revizi konkrétního elektrického zařízení musí nejdříve získat, a to prohlídkou, měřením, případně zkoušením, velké množství informací. Jejich porovnáním s řadou dokumentů a podkladů (nejen písemných, resp. výkresových, ale např. i pohovorem s různými pracovníky provozovatele – u výchozích revizí dodavatele a projektanta) i se zněním technických norem a předpisů může teprve dojít k obhajitelnému závěru, že revidované elektrické zařízení je bezpečné, případně co je třeba udělat pro to, aby bezpečné bylo.
Tolik, pokud se jedná o všeobecné znalosti a schopnosti revizních techniků. Navíc k tomu nepochybně přistoupí znalosti potřebné pro revidování elektrických zařízení určitých druhů a napětí, jejichž potenciální bezpečnostní rizika jsou specifická a tedy i rozdílná. Tady si prozatím nejsem úplně jistý, zda by tyto znalosti měly být odlišné (hlavně v čem) od znalostí vedoucích elektrotechniků pro elektrická zařízení stejných druhů a napětí.

V kontextu s modulárním uspořádáním odborné způsobilosti elektrotechniků pak jde o to, jak objektivně zajistit ověřování požadovaných znalostí elektrotechniků pro jednotlivé stupně odborné způsobilosti. Současná praxe totiž nezaručuje objektivní a srovnatelné výsledky. Podle mého názoru je jedním z možných řešení certifikace pracovníků akreditovaným subjektem. Přičemž certifikace by se nemusela nutně vztahovat na nižší stupně odborné způsobilosti.

O způsobech a formách zajištění objektivity a srovnatelnosti ověřování znalostí elektrotechniků při zkouškách jejich odborné způsobilosti lze v současné době diskutovat. Ukazuje se však, že v některých případech bude certifikát již v nejbližší budoucnosti nezbytnou podmínkou. Např. zákon o veřejných zakázkách předpokládá, že jednou z podmínek účasti ve veřejné soutěži bude doložení certifikátu pracovníka odpovědného za činnost, o kterou se subjekt v soutěži uchází. Zákon o veřejných zakázkách je kompatibilní s právem EU. Zákon se sice vztahuje na zakázky financované z veřejných rozpočtů, lze však předpokládat, že jej budou uplatňovat i privátní investoři.

Příručka je již vyprodána!