Někdy se stává, že montážní firma nenainstaluje jímací soustavu tak, aby na střeše objektu byla chráněna zejména místa náchylná k úderu blesku - rohy a hrany střech.
Je-li jako jímač použit tyčový jímač, u kterého se využívá metody ochranného úhlu (jednoduché tvary budov), tak se v projektové dokumentaci, v mnoha případech, neřeší výška jímací tyče (H) a vzdálenost chráněného objektu od jímače (OC) tak, aby byl dodržen požadovaný ochranný úhel (dle třídy LPS). Revizní technici si při revizi tyto údaje také velmi málo kontrolují a neuvádějí je v revizních zprávách.

Je-li jako jímač použita mřížová soustava, tak lze konstatovat, že u této metody se vyskytuje nejméně problémů, jelikož velikost je jednoznačně dána podle třídy LPS a velikost ok podle těchto tříd se poměrně dobře vžila. Dokonce i ochrana rovinných bočních ploch u objektů vyšších než 60m, které mají být chráněny před bočními údery, se provádí (je-li to nutné) vcelku bez problémů.

Co se týká metody valící se koule, jako absolutně nové metody pro určování typu jímací soustavy, tak v tomto případě jsou praktické poznatky velmi sporadické, protože jsem se s ní osobně setkal snad pouze ve třech případech ve fázi návrhu a ve dvou případech jako praktické aplikace. Pravda je ta, že když už se tato metoda použije, je po projektové stránce zpracována bezchybně a i montáže a revize jsou provedeny bez větších problémů.

V normě došlo k podstatné změně z hlediska doporučených vzdálenosti pro uchycení vodičů jímacího vedení na podpěry, a to zejména ve svislé rovině, kdy se vzdálenost "skob" z původních 3m, změnila na 1m. O tomto bodu hovořím zejména proto, že z hlediska praktického využití lze vznést pochybnosti, zda je nutné tuto vzdálenost, například u nehořlavých podkladů striktně dodržovat. Nejedná se o připomínku z hlediska návrhu, montáže či revize, ale spíše z hlediska požadavku normy.

Pokud se zabýváme problematikou jímací soustavy, je nutné si uvědomit, že se v nové normě podstatně změnil náhled na ochranu televizních antén (STA), satelitů, směrových antén apod. před bleskem. Historicky byl náhled spíše ten, že vše je nutné pospojovat se vším, tedy přivést vše na společný potenciál, což samozřejmě v případě kovových vodivých částí stoprocentně platí i v současné době, ale v případě antén či jiných elektrických zařízení instalovaných na střeše či na obvodových stěnách objektu, toto pravidlo nelze zcela aplikovat. Důvod je zřejmý, při úderu blesku je sice velká část bleskového proudu svedena do země, ale je zde velké nebezpečí, že dojde k přeskoku a část proudu se naindukuje například přes koaxiální kabel, do rozvodu a proto je nutné aplikovat nějakou metodu jak tomuto předejít.

Jedním z těch jednodušších řešení, v mnoha případech, je využít metody ochranného úhlu, tedy skrýt chráněné zařízení pod ochranný úhel tyčového jímače. Tato metoda je z hlediska ekonomických a i z hlediska náročnosti montáže jednodušší než například ochrana pomocí instalace přepěťové ochrany. Bohužel mnoho "hromosvodářských" montérů ještě stále nepochopilo, že není obecně vhodné anténní konstrukce připojovat do systému pospojování.

U problematiky svodů došlo v normě k velké změně, a to zejména ve vzdálenosti jednotlivých svodů od sebe. Nejmarkantněji se to projevuje u objektů třídy I a II, kdy je typická vzdálenost svodů 10m. Zvýšená "hustota" svodů po obvodu objektu vede k tomu, že montéři mají leckdy problémy umístit svody v této vzdálenosti, protože je složité dodržet přeskokové vzdálenosti od oken, vchodů či balkonů. Upřímně řečeno, v případě bouřky není žádoucí, aby svod vedl v těsné blízkosti těchto inkriminovaných míst. Bohužel znění normy nedává moc možností, jak všechny její požadavky prakticky dodržet.

Tak jako v případě ČSN 34 1390 se poměrně málo projektantů, montérů a revizních techniků zabývá výpočtem, či kontrolou dostatečné "přeskokové" vzdálenosti "s" mezi jímací soustavou, nebo svody a kovovými částmi stavby.
Podle požadavků ČSN 34 1390 bylo nutné zkušební svorku svodu umístit 1,8 až 2m nad zemí. V nové normě není striktně žádná vzdálenost od země stanovena, takže pokud je zkušební svorka, v přeneseném slova smyslu, umístěna po okapem, nic se neděje, ale z praktického hlediska je zřejmé, že když se zkušební svorka zřídí, je to hlavně
pro potřeby údržby a měření, a proto je nutné svorku umístit v "rozumné" obslužné výšce nad zemí, tak aby se k ní montér čí revizní technik bez větších problémů dostal. Z tohoto důvodu je proto nejlepší umístit zkušební svorku mezi 1,5 až 2m od země.

Nová norma sice neřeší problematiku skrytých svodů. To však neznamená, že se s nimi v praxi nesetkáváme. Jelikož je v mnoha případech těžké se stavět proti rozhodnutí zákazníka (objednatele prací), jsou montážní firmy nuceny skryté svody řešit. Domnívám se, že při dodržení podmínek, které byly uvedeny v ČSN 34 1390, není narušena žádným způsobem bezpečnost ochrany objektu před bleskem. V praxi se však setkáváme i s určitou alternativou, která řeší problém z hlediska estetického pohledu a zároveň eliminuje variantu skrytých svodů. Jedná se o využití okapů, jako "držáků" svodů, tedy svod je pomocí speciálních objímek připevněn přímo na okap. Osobně se domnívám, že toto řešení je poměrně chytré a dá se v mnoha případech využít, zejména tam, kde se jedná o prostory situované do veřejných prostranství.

U uzemňovací soustavy se nevyskytuje z hlediska montáže mnoho nedostatků, pouze připomínám, že z hlediska normy existují uzemňovací soustavy typu "A" (samostatný zemnič) a "B" (např. základový zemnič). Tato specifikace by se měla objevovat zejména v projektové dokumentaci a v revizních zprávách. To že se hodnota zemního odporů z původních 15Ω změnila na hodnotu 10Ω, není z hlediska praxe žádný velký problém, protože ve více než 80%, se zřizují společné zemnící soustavy, a potom je hodnota zemního odporu 10Ω, značně naddimenzovaná. Ekvipotenciální pospojování, jak ve vnějším, tak i ve vnitřním prostoru, je zásadní z hlediska ochrany před bleskem a jejím základním úkolem je zabránit nebezpečnému jiskření uvnitř, ale i vně chráněné stavby. Tento požadavek normy je v podstatě dodržován a nejsou v tomto směru zjišťovány závažnější nedostatky.

Větší problémy jsou zjišťovány ve spojitosti s instalací svodičů bleskových proudů a svodičů přepětí (SPD). Problém vzniká zejména ve chvíli, kdy není typ a umístění SPD přesně specifikováno v projektové dokumentaci a nejsou také přesně určeny zóny ochrany před bleskem (LPZ). Potom montér osazuje instalaci i různými typy SPD (doporučuje se používat v jedné instalaci SPD od jednoho výrobce) a neumísťuje je na hranicích každé jednotlivé zóny, kde musí být zřízeny sběrnice pospojování (ekvipotenciální přípojnice) a stínící opatření. Pokud je zpracována projektová dokumentace, většinou nebývá problém s koordinací SPD

.Z hlediska měření při revizi se neobjevuje mnoho nedostatků, protože měření přechodových a zemních odporů je poměrně dlouhodobě zaužívaný revizní úkon. Zřejmě lehce kontraverzním, se jeví měření hodnoty napětí miliampérového bodu pro danou přepěťovou ochranu SPD. Touto metodou lze ověřit hodnotu napětí, při kterém je zajištěna ochrana. I když lze toto měření provádět také běžnými multifunkčními měřícími přístroji (zejména u SPD T2), není toto měření v žádném případě povinné a drtivá většina výrobců jej nevyžaduje. Základní kontrolou stavu SPD tedy zůstává vizuální kontrola tzv. "kontrolních" terčíků.

Otázka lhůty revizí LPS se z hlediska vývoje, jevila jako poměrně kolizní, protože u LPS (hromosvodů), které jsou již instalovány dle požadavků ČSN EN 62305-1 až 4 se doporučené termíny pravidelných revizí uvádí v ČSN EN 62305-3, příloha E, tabulka E.2.

U hromosvodů montovaných dle ČSN 34 1390, se lhůty stanoví dle ČSN 33 1500. To potvrzují i ustanovení uvedená v TNI 34 1390 a v ČSN 33 2130 ed. 2. Proč jsem tématiku "lhůty revizí" nazval kolizní? Bylo to proto, že se našlo pár revizních techniků, kteří zákazníky (objednatele revizí) vehementně přesvědčovali, že i u stávajících objektů musí provádět revize dle nové normy. Toto je naprosto mylný názor, protože pokud by tomu tak bylo, museli by se všechny objekty, na kterých je instalována stávající ochrana před bleskem (hromosvod), zařadit do některé z tříd LPS, protože bez tohoto úkonu nelze stanovit v jakém termínu má být pravidelná revize prováděna.

Jelikož se přednáška chýlí ke konci, zmíním se ještě krátce o problematice aktivních hromosvodů (ESE bleskosvodů). Jedná se o tématiku, lety probíranou, kritizovanou, ale přesto ponechávanou v tzv. "funkčním stavu". To znamená, že kdykoliv se někoho zeptáte jaký má názor na aktivní hromosvody, tak ve většině případů se setkáte s negativní odpovědí, ale přesto jsou aktivní hromosvody nadále montovány a slouží jako ochrana před bleskem. Bohužel se zatím nestalo, a zřejmě se ani nestane, že by někdo oficiálně jednoznačně používání těchto typů ochrany před bleskem zakázal. Nestalo se tak na mezinárodní a ani na evropské úrovni, takže se nedá s jiným vývojem počítat ani v naší republice. Problematika aktivních hromosvodů není řešena v souboru norem EN 62305 a zřejmě ani nikdy nebude. V podstatě existuje pro tento typu ochrany před bleskem francouzská národní norma NFC 17-102, která prošla v posledních 10ti letech mnoha úpravami. Jako pozitivum bych zmínil, že poslední modifikace této normy se snaží v mnoha případech aplikovat poznatky vyplývající i z norem řady EN 62305. Norma NFC 17-102, stále nebyla zrušena a "francouzi" se snaží i o to, aby mohla být i nadále jako národní norma používána. Co se týká používání této normy u nás, tak jí lze využít pouze ve smyslu certifikátu pro různé typy hlavic.

V České republice byly vydány na tyto aktivní bleskosvody dva certifikáty a to:

• Certifikát vydaný "Výzkumným ústavem pozemních staveb"
• Certifikát vydaný "Elektrotechnickým zkušebním ústavem"

Ve druhém jmenovaném certifikátu se ve spodní části uvádí, že "Vzorek zkoušeného výrobku je, mimo jiné, ve shodě s požadavky ČSN 34 1390, NF C -17-102 a ČSN EN 62 305-1, tedy všech dostupných norem zabývajících se ochranou před bleskem. Osobně se domnívám, že kdyby toto mělo být splněno, tak by musela být opravdu dodržena pravidla pro instalaci ve smyslu požadavků souboru norem ČSN EN 62 305, a to i v případě počtu svodů.
TIČR při posuzování těchto typů ochran před bleskem posuzuje, zda byla projektová a technická dokumentace zpracována v dostatečném rozsahu, zda byla ochrana aplikována podle této dokumentace a zda byly splněny podmínky uvedené v certifikátech. Když už jsme ve výčtu norem, které řeší problematiku aktivních hromosvodů, je nutné také zmínit slovenskou národní normu STN 34 1391 "Aktívne bleskosvody", která měla být původně k 1.2.2010 zrušena, ale rozhodnutím technické komise, nebyla tato norma zrušena a dokonce bude revidována nebo nově vydána.

Závěrem ještě podotýkám, že v průběhu roku 2011 bude vydána druhá edice souboru norem ČSN EN 62305.
Přednáška byla zaměřena na zhodnocení základních požadavků normy ve smyslu praktického používání v praxi. Určitě nebylo smyslem přednášky vše kritizovat nebo naopak některé požadavky extrémně vyzdvihovat. Ať si to chceme či nechceme připustit, jedná se normu svým způsobem revoluční a naprosto odlišným způsobem pojatou ve srovnání s dříve platnou ČSN 34 1390, která dle mého názoru byla výborně napsaná a určitě nadčasově pojata.

Tato přednáška je ukázkou tohoto sborníku přednášek č.45
Cena sborníku je 350,-Kč, pro členy Clusteru 300,-Kč