HROBAŘ: Rozkaz k zapnutí

Veřejná transformovna 22/04kV pro napájení vzdáleného předměstí byla umístěna ve společné budově s měnírnou pro trolejovou dopravu.

Měnírna s rtuťovými usměrňovači na 600V stejnosměrného napětí byla připojena vnitřním vedením 22kV na hlavní rozvodnu transformovny, od níž byla oddělena jen úzkou chodbou.

Jednoho dne bylo nutno vyměnit v rozvodně 22kV podpěrný izolátor. Do transformovny se dostavila četa opravářů REP, vedená předákem Bernardem. S. Bernard upozornil vedoucího měnírny s. Očenáška, že celá rozvodna 22kV bude asi na dvě hodiny vypnuta a že tedy po tuto dobu zůstane i měnírna bez proudu.

S. Očenášek to vzal na vědomí a hlásil poruchu v dodávce proudu svým nadřízeným v dopravním podniku. S jejich souhlasem odstavil veškeré elektrické zařízení měnírny z provozu a hlásil to vedoucímu opravářské čety. Ten dal příkaz vypnout i hlavní vypínač pro sekundární rozvod v obci a pak vypnul i oba transformátory na primární straně. Aby vypnutý stav byl zajištěn, rozpojil i odpojovač v přívodu 22kV do transformovny a odpojovače v obou kobkách rozvodny 22kV. Samozřejmě, že odpojil i napájecí přívod 22kV pro měnírnu. Pak bylo zařízení vysokého napětí v rozvodně zkratováno a uzemněno. Teprve potom dovolil s. Bernard svým montérům započít s demontáží vadného izolátoru a s čištěním všech ostatních.

Pomocný zaměstnanec měnírny, s. Šlapák, který práci údržbářů se zájmem pozoroval, dostal nápad, že by mohl vypnutí měnírny také využít k vyčištění izolátoru 22kV k přívodní kobce usměrňovače. Obrátil se s tímto nápadem na svého vedoucího s. Očenáška. Ten nejprve se rozpakoval dát k tomu souhlas, protože věděl, že podle provozních předpisů měnírny nesmí dělat žádné zásahy na vysokém napětí bez písemného příkazu "B", vydaného elektromistrem v ústředí dopravního podniku. Opatřit si takový příkaz během dvou hodin, co bude měnírna bez napětí, nebylo však prakticky možno. Využít nynější výluky z provozu k očištění všech izolátorů bylo však pro něho také lákavé. Proto dal nakonec i proti platným směrnicím s. Šlapákovi své svolení a dokonce mu chvílemi i sám pomáhal.

Výměna izolátoru ve vedlejší transformovně však proběhla mnohem rychleji, než bylo plánováno, a tak už asi za hodinu překontroloval vedoucí opravářů s. Bernard všechnu práci, prohlédl celou rozvodnu a když neshledal žádnou závadu, nařídil svým lidem, aby opustili pracoviště. Pak s jedním montérem odstranili zkratování a uzemnění. Rozhlédnuv se ještě jednou po celé rozvodně, dal konečně příkaz k zapnutí odpojovače v přívodu 22kV. Pak zapnuli odpojovače v obou kobkách, výkonné vypínače obou transformátorů a konečně i hlavní vypínač sekundárního rozvodu.

Ještě musíme pustit proud do měnírny — vzpomněl si Bernard a dal zapojit odpojovač 22kV v přívodu k měnírně.

Jen se nože odpojovače navzájem dotkly, ozval se za tenkou zdí spojovací chodby výbuch a výkřik. Odpojovač byl okamžitě zase rozpojen, ale bylo již pozdě. Za tenkou zdí v kobce přívodu 22kV pro usměrňovací jednotku čistil právě pomocný dělník měnírny, Šlapák, izolátory 22kV pod osobním dohledem svého vedoucího Očenáška. Zasažen elektrickým proudem zřítil se s. Šlapák na betonovou podlahu kobky.

Rozbor v roce 1959
Případ měl soudní dohru, při níž odborní znalci nedošli k jednotnému názoru. Jeden tvrdil, že celou vinu na neštěstí má vedoucí měnírny Očenášek, protože proti předpisům dovolil dělat práci na vysokém napětí jen při jeho příležitostném vypnutí a bez příkazu "B". Nevyžádal si při tom ani zajištění vypnutého stavu po celou dobu potřebnou k vyčištěni izolátorů a ani neuvědomil o svém úmyslu s. Bernarda. S. Bernard nemohl tušit, že ve vedlejší měnírně byly překročeny pracovní směrnice a že někdo pracuje právě na zařízení vysokého napětí.

Druhý soudní znalec souhlasil v podstatě s názory prvního, ale doplnil tento názor rozsáhlým výkladem o tom, že i s. Bernard má velkou vinu na smrtelném úrazu s. Šlapáka.

Dokazoval, že rozvodna 22kV byla společná pro transformovnu i měnírnu. Byla proto i měnírna součástí celého vypnutého pracoviště. Podle předpisů se měl vedoucí montáže s. Bernard přesvědčit dříve, než obnovil dodávku vysokého napětí, o tom, zda není nikdo na zařízení vysokého napětí.

Jako považoval za nutné oznámit s. Očenáškovi začátek vypnutí proudu, měl mu oznámit i jeho obnovení, zvláště když se zapnutí mělo uskutečnit mnohem dříve, než bylo původně oznámeno.

Ať už rozhodnutí soudu dopadlo jakkoli, je jisté, že oba odpovědní vedoucí, jak s. Očenášek, tak i s. Bernard nezachovali v daném případě takovou opatrnost, která by každou možnost nešťastné náhody předem vyloučila. A s nešťastnými náhodami se musí vždy počítat!