Vedle těchto hmotných výhod má normalisace, prováděná ústřední národní korporací, velký význam výchovný, který dobře vylíčil Ing. Rosenbaum na celostátní normalisační konferenci r. 1929 v Praze takto:

Z podrobného rozboru složek, z nichž se skládá práce kanceláře ČNS a práce odborných komisí ČNS, dospíváme k odhadu, že se dosud asi 70% veškeré práce vynakládá na to, aby se zájemcové dohodli, a pouze asi 30% na technické vypracování norem. Zdá-li se komu tento poměr neekonomický, pak nutno poukázat na to, že začátky před šesti roky byly nepoměrně horší a že se již dosáhlo značného zlepšení.

Oněch 70% nelze vyúčtovat 'jen na normy hotové a normy v práci, neboť jsou zároveň i velmi dobrou investicí do budoucna tím, že se nabylo zkušeností a rutiny, a že se výchova ve věcech národní normalisace rozšířila již na velký počet lidí. Nejdůležitější a nejlepší všeobecné zkušenosti z národní normalisace cizí i naší byly shrnuty do desatera normalisačních zásad ČNS, jež schválil jednatelský sbor v červnu 1926 pro naši praksi.

Podle těchto zásad se nyní pracuje ve všech odborných komisích a subkomisích. K tomu přistupují cenné zkušenosti v nesčetných podrobnostech organisačních i věcných, jichž se nabylo v jednatelském sboru i v kanceláři a jež se přenášejí dále. Tímto jednotným způsobem více méně pracuje sbor delegátů v odborných komisích a subkomisích, jenž dosahuje bez­ mála již čísla 1500 a jenž tuto jednotnost zase dále přenáší na menší i velké organisace, jež delegáti zastupují. Členové komisí, kteří již na­ byli zkušeností pracemi vykonanými, konají nové práce mnohem snáze a s lepším porozuměním pro pravý účel a význam národních norem.

Stávají se mimoděk učiteli členů nově přistupujících. S počátku bylo dohodě velice na překážku, že mnozí členové stůj co stůj zastávali každý svůj osobní názor, považujíce neústupnost za úspěch. Bezděčná výchova
však spěje k tomu, že se neústupnost začíná odsuzovat jako nectnost a že se přijímá za samozřejmou'věc, že dohoda vyžaduje vždy nějakých obětí. Když jsme před šesti roky pořizovali archiv domácích závodních norem, musili jsme mnohým firmám slíbit, že se jejich normy nedo­stanou na veřejnost. Většina norem nesla razítko „přísně důvěrné“. Dnes však to každý závod považuje za úspěch, když komise přijme jeho normu jako návrh. Dnes mnohé závody podnikají pokusy a zkoušky, stojící mnohdy i statisíce Kč, jen aby prospěly společné věci a přiná­šejí ochotně i jiné velké oběti národní normalisaci Jaký to obrat v názorech za krátkou dobu!

Jest přivozeno, že práce tak široce založená, jako je národní nor­malisace, by se nedařila, kdyby stála na špatných základech ať věcných či mravních. Násilí, nátlak, nespravedlnost, stranictví, povrchnost by tu vedly nutně k brzkému rozkladu. Národní normalisace předpokládá a propaguje opak egoismu, totiž přinášet oběti pro celek. Vycházejíc vždy ze základu ryze věcného, hledajíc technickou pravdu ve společných věcech průmyslu a obchodu, vzdálena jsouc vlivů politických, národ­nostních a třídních, mimoděk pozvedá úroveň civilisace.

K tomu třeba jen připojiti, že všude v pokročilé cizině průmysly, nejlépe vyzbrojené výzkumnými laboratořemi a pracující tedy nejvyspělejšími vědeckými metodami, stojí v čele normalisace. Tak je to např. v telefonii, radiotechnice, v železářství, elektrotechnice, automobi­lismu, u žárovek atd. Tato souvislost je jistě causální, ne nahodilá.

Největší překážkou normalisace je lenost myšlení a nevě­domost výrobcova, obchodníkova neb konsumentova. Normalisace se dnes bohužel stala kouzelnou formulí, o které však skoro nikdo nemyslí.
Jedni od tohoto kouzla očekávají vše, druzí však se ho bojí; ani ti, ani oni mu však nerozumějí. Nevědomostí způsobený strach pak velmi často vede k úmyslné sabotáži normalisace. Taková sabotáž se vyskytuje všude a i u nás. Skoro vždy se však dosud podařilo trpělivým poučováním a příklady ze Šavlů učiniti Pavly. Ale i přemrštění fanatikové norma­lisace škodí. Na norma!isaci se musí proto hleděti prostěji, jen jako na metodu, pomůcku, pracovní způsob neb nástroj k dosažení určitých a jasných cílů, Harrimann správně píše:

Nedají se v užším smyslu normalisovati produkty živočišné a rost­linné; ty lze pouze třídili, což je normalisací v širším smyslu. Tak se např. Rusko snaží definovati určité druhy pšenice, rajských jablíček a podobného zboží pro export, a v ČSN 1022 jsme se pokusili stano­vití zásady aspoň posuzování hovězin na řemeny. Pro normalisací se nehodí také výrobky, jež mají míti individuelní charakter, nebo ty, u kterých se také musí ukojili vkus, nejen praktická potřeba, jako je oděv, šperky atd. Ale i zde překvapuje, jak rychle pro­nikají různé ozdoby skoro normalisované, jako hodinky náramkové, baskické barety a pod. a jak se ustalují míry oděvu, bot, atd.

Konečně nelze normalisovati zvláštní výrobky a pochody chráněné patenty, ochrannými známkami neb licencemi; to je přirozené. Při normalisování je vždy rozhodující komise mezi Scyllou a Charybdou, kolísajíc mezi lpěním na starém výrobku a mezi přesedláním na výrobek nový. Obojí může býti nebezpečné jak výrobci, tak i konsumentovi. Tak na př. naše železniční správa neodhodlává se k norma­lisování typů lokomotiv, neboť má velké sklady pro lokomotivy již zavedené. Další nebezpečí normalisace je, že může brzdit pokrok, neboť změna výroby se stává stále nákladnější s postupem normalisace. Dnes se však přichází k přesvědčení, že rychlý pokrok minulých let byl vlastně ná­rodohospodářsky zaplacen velmi draho. *) Normalisace tedy zde může jen prospět.

*) Industrial Standardisation str. 9

Dále je jisto, že čím je větší trh, tím lepší jsou podklady pro normalisaci; avšak i naopak se pozoruje, že normalisované zboží přesné a určité jakosti spíš a snadněji proniká na širší trh, než zboží nenormalisované. Z toho vyplývá pro nás, kteří jsme odkázáni na cizí trhy, abychom se velmi intensivně zabývali normalisací a hlavně specifikacemi.

Zato není nebezpečí, že by normalisace nevyhověla místní neb individuelní potřebě. Je to dnes zbytečná obava, poněvadž, jak ukazuje zkušenost, moderní konsument si rychle zvyká na normalisované zboží,
ochotně je bere a cení jeho výhody pro sebe více, nežli staré zvyky, vyjma ovšem případy, kdy jde o velmi velké zásoby a velmi velké podniky. Skutečné nebezpečí normalisace je její vliv na zaměstnání dělnictva.
Je jisto, že normalisace i racionalisace jednotlivého výrobku zmen­šuje ruční práci a zkracuje pracovní dobu dělnictva i úřednictva, takže se taková normalisace a racionalisace jeví zmenšením potřeby pracov­ních sil.

Tomu výsledku racionalisace jednotlivého úseku není možno zabránili, neboť neprovede-li racionalisaci jeden výrobce, provede ji jistě jeho konkurent, at doma či za hranicemi. Velmi jasný příklad naskytl se při normalisaci dveří v CNS. Někteří truhláři byli proli této normalisaci z obavy, že by po normalisaci stačila snadno jediná strojně zařízená továrna, aby vyrobila rychle a levně všechny dveře v Česko­slovensku potřebné. Stavitelé však ukázali, že se u nás již nabízejí vkusné normalisované dveře z Kanady, které přes dopravu a clo jsou levnější našich ručně vyráběných!

Naproti tomu však normalisace a racionalisace prováděná ve všech výrobních odvětvích, a zejména ve veřejné správě státní, zemské, okresní i obecní má důsledky zcela jiné. Vede jistě a rychle k podstatnému zlevnění, a tím velmi rychle ke zvýšení životní úrovně, zvýšení konsumu, zvětšení blahobytu a tím k novému zaměstnání a to k lepšímu, pohodl­nějšímu a inteligentnějšímu, než byla prostá ruční práce. Nebude jistě
o tom sporu, že v Americe Ford a u nás Baťa racionalisaci zlevnili auto a boty, že zvětšili jejich spotřebu a že zvýšili životní úroveň nejen svého dělnictva, ale i obecenstva vůbec. Máme více aut, více žárovek a více bot, dík této racionalisaci a normalisaci.

Že normalisace nesnižuje úroveň dělnictva, ukazuje nejlépe sku­tečnost, že ve všech státech jsou dělníci v průmyslech s vyspělou normalisací, jako v elektrotechnice, v telefonii, v automobilismu a při drahách, velmi dobře placeni. Nejenom to, normalisaci, která zvětšuje spotřebu, otevírají se nová pole působení, jako jsou šoféři, správkárny aut, autogaráže, personál v kinech, vyvolávání amatérských fotografií atd. Konečně však nesmí se zapomínali, že technický pokrok jasně a vědomě směřuje k tomu, aby usnadnil a ulehčil život člověku, směřuje ke kratší pracovní době a vyšším mzdám. Jestli za deset let na Moravě přibylo 9000 elektromotorů asi s 90.000 koňskými silami, není příčiny, proč by se nemělo uvažovati o pohodlnější a kratší práci nás všech. To, že není odvahy o tom myslet, dokazuje však zcela jasně, že technický pokrok byl rychlejší než pokrok zákonodárců, národních hospodářů, umělců a filosofů. Tu je zřejmý nedostatek dnešních politiků a národo­hospodářů, že nemohou a nedovedou upraviti pracovní vůli a oběh kapitálu tak, aby lidstvo mohlo svou prací a pomocí moderních techni­ckých metod zvýšiti svůj blahobyt. Neboť jisto je, že chceme-li ho míti, musíme si ho udělat; normalisace nám ho nedá. Tak např., nestaví-li se a neupravují-li se dnes v Československu o překot silnice, není vinou techniky, ani přírody. Kamene máme nadbytek, vápence na cement také, a i železa a uhlí. I výrobní pochody a normalisované metody známe; chybí nám jen taková regulace vůle a peněz, aby nezaměstnaní nepřímo nastoupili ke stavbě silnic. Kratší pracovní doba aneb trvalá nezaměstnanost části dělnictva je dnes velký problém národohospodářský, ba filoso­fický, soustřeďující se na otázce:

Technik má totiž jasnou odpověď:

Zbývá jen problém filo­sofický a umělecký: Co s volnými 4 hodinami? Jak vidno, nejsme daleko důsledků problému, které letmo načrtává J. H. Wells v Moderní Utopii.

Zdá se, že technikové vyřešili již jakž takž prvý úkol národního hospodářství — výrobu, produkci; je však dosud velmi nedokonale a neracionelně řešena druhá složka národního hospodářství — prodej, distribuce, a skoro vůbec není řešena otázka třetí — spotřeba, konsum.

Řešením těchto úkolů nelze se však obírati zde při normalisaci. Normalisace je tedy jednou z pák moderního života a nebezpečí z ní plynoucímu se zabrání jen všestrannou racionalisaci nejen výroby, ale i distribuce, spotřeby a veřejné správy! To jsou ovšem velké problémy hospodářské a filosofické, běda však státu, jenž by neměl odvahy zde mysleti ostře, odvážně a moderně, a jenž by chtěl snad reglementací držeti zastaralé výrobní metody neracionelní práce, a tím zákonitě ome­zoval svobodu myšlení, svobodu tvoření a svobodu snažení. Takový stát dlouho neudrží svou samostatnost v ohromných hospodářských dostizích dneška.

Konečně se často namítá proti normalisaci, že zničí krásu, vkus a půvab růzností. Tato námitka vychází jen z neporozumění a nedo­myšlení normalisace. Ta přece směřuje k hospodářským cílům a stránkám, nenormalisuje dekoraci a nikoho nenutí, nezabraňujíc dělali něco abnor­málního, byť i dražšího. V části V. tohoto spisu jsou příklady domů s normalisovanými okny a kachlových kamen z normalisovaných kachlíků.
Z příkladů těch je vidět, že se normalisují jen rozměry; barva, sestavení, u kachlů i dekor mohou býti podle vkusu. Také u kuchyňského nádobí se normalisují jen hlavní rozměry. Tím se usnadní balení a ukládání,
různými barvami, vzorky a glasurou se však jistě vyhoví i rafinovanému individuelnímu vkusu. Kolik vkusů lze ukojiti různou úpravou pouzder hodinek s normalisovanými strojky, a v sebe osobitějším domově libuje
si dnes každý normalisované pätice žárovek, zástrčky elektrických pří­strojů, šrouby, matičky, filmy do aparátu, nožíky žiletek a rozměry gramofonových desek.

Při uvedené námitce se však zapomíná i na minulost, neboť máme mnoho důkazů, že normalisace ani dříve umění nevadila. Kolik umělec­kých výtvorů je např. z cihel, jež byly vždy více méně normalisovány, kolik různých ozdob se udělalo z normalisovaných nití, korálků a mosai­kových kaménků. Jak nesčetně různé a umělecky dokonalé jsou kresby na antických řeckých vázách, jichž rozměry a tvary byly tehdejším způsobem také normalisovány. Nepovažujeme dosud za krásné staré francouzské knihovny s přísně normalisovanými formáty i normalisovaným rozdělením hřbetů?

krásna; tak by se nám sotva líbil sokolský slet neb vojenská přehlídka bez uniforem a stejného kroku. Ostatně Ing. B. Rosenbaum ukázal na četné společné vztahy mezi normalisaci a uměním. *)

Že normalisace neničí ani krásu ani individualitu, ukazuje konečně i příroda, která asi ze 100 prvků vlastností přísně normálních tvoří miliony květů, dodržujících s určitou tolerancí nejen kalibry, tvar a počet tyčinek, ale i dodací lhůtu s přesností, předčící organisaci pařížských Grands Magasins!

dále!

---