... kdy se na světě objevil fonograf. Zajímavé, že i Edison měl rád hudbu. Sice to nebyly ještě Beatles, ale možná jim svým přístrojem také pomohl ke slávě! :-)

---

Jsem veliký milovník hudby. Jsem-li na opeře, abych se pokochal zpěvem znamenitého tenoru aneb trilky některé božské divy, zřídka se to skončí, aby se ve mně nezpěnila krev a to z té přčiny, že mezi mými známými jsou někteří, kteří již chodí jen podpírajíce se namáhavě o hůl nebo o berle, a tito lidé mají tu nehezkou vlastnost, že pokrčí rameny a řeknou dosti hlasitě:

„Můj drahý, tenor X nebo zpěvačka Y nezpívají právě zle; avšak co jest jejich vrkání proti zpěvu Rogera, Dupreza, Albaniové, Malibranové! Váš tenorista jest proti nim pravý školák, kterému se snad po dlouholetých studiích podaří, státi se slabým odleskem těchto velikých originálů! Ach kdybych mohl ještě jednou slyšeti Albaniovou! Rád bych dal rok  svého života za tuto rozkoš!«

Zdá se mi, že v těchto řečech slyším pravé žalozpěvy! Nevím, jak mohou míti ti staří páni pravdu! Když o této záhadě uvažuji, připadá mi na mysl upomínka na dobu mých studií, když jsem poslouchal přednášky á 1’Ecole de Médecine v Paříži. V tu dobu bývaiy dni, kdy jsem jen jednou za den jedl.

Nedostával jsem z domova žádných podpor a musel jsem si sám vydělávati živobytí. Za tím cílem dával jsem po všechen svůj prázdný čas vyučovací hodiny; učil jsem všem možným věcem i všem možným řečem; měl jsem hodiny po deseti, po pěti, po třech, po dvou i po jednom franku.

Hodiny po deseti francích mi zůstaly, nikdo jich nechtěl. Za to jsem dával hodiny po padesáti centimech pěti českým krejčovským, kteří se u mne učili francouzský. Snadno lze pochopili, že s těmito příjmy nemohl jsem každý den jisti u Bignona na avenue de 1’Opéra ani v Café Anglais na boulevardu. Chodil jsem na oběd do jakési jídelny, která si dala zvučné jméno „Restaurant“ na boulevardu Saint-Michel.

Oběd byl za jeden frank! Když jsem pak přišel z hodiny v předměstí Batignolles naproti Orleanskému nádraží, pojídal jsem s takovou chutí svůj oběd, jakobych byl pozván k hostině Lucullově nebo nějakého vyslance ...

Uplynula léta ...
Usadil jsem se v Americe a zřídka přicházím do Paříže. V loni jsem sem přišel za svými záležitostmi. Setkal jsem se s některými přátely z dob studentských; zaujímají nyní důležitá postavení v ministerstvech, v umění, průmyslu nebo v literatuře.

Usnesli jsme se, že ztrávíme spolu večer studentský, podobný rozkošným večerům naši bujaré veselosti z latinské čtvrti. Restaurant jednofrankový ještě pořád byl na témže místě, jen cena byla o patnáct centimů vyšší U kasy ještě pořád bylo zříti tlustý, usmívající se obličej madame Beaucourové. I dlouhý Jean tu ještě byl. Vida nás vcházeti, bodrý sklepník radostí vyskočil; vzal na sebe starost, objednati nám jako svým bývalým hostem oběd první třídy v tomto restaurantu.

Časem stali jsme se poněkud vybíravými, nic nám nechutnalo, a přece nám byla podávána zvláštní jídla, pravil dlouhý Jean. Od doby, kdy nám k obědu za jeden frank dodávaly chuti hlad a dlouhé cesty, uplynula dlouhá, dlouhá doba! Tito staří navštěvovatelé divadla nezměnili naopak způsob svého života a jsou jim stále výtečnými jídla z jich mládí, smím-li se takto vyjádřili, mluvě o umění. Nevytříbili svůj vkus, jako my jsme zjemnili svou chuť dobrým jídlem ...

Znamenití kritikové všech zemí, slyšíce velkého tragika neb zpěvačku, jejíž hlas okouzluje, často vyslovili politování, že není možná, zachytili tento hlas, zachovali toto nadání pro potomstvo. — Tak přichází na zmar podání a ovoce dlouholetých studií; není lze popsati hru obličeje a pohyby, perem nelze podati intonaci.

Úkol tento jest skoro rozřešen. Zbožné přání těchto milovníků umění pěveckého neb dramatického se uskuteční. Laskavý čtenář nechť mne sleduje na mé pouti, přerušené odbočkou do mého dřívějšího života. Navštívíme pavillon hudební a zde mu ohalím pravé divy.

„Půjdeme k p. Wangemannoví, řekl mi Dickson. Se záchvěvy zvědavosti vnikám do místností zasvěcených krásné Musice.

Jest to veliký sál; Edison koná své pokusy akustické brzy ve větších, brzy v menších vzdálenostech. Na levo stojí otevřený klavír s notami. V rohu stojí hlásné roury nálevkovité různé velikosti od malé ani ne stopu dlouhé, až k obrovské nálevce, dlouhé půltřetího metru. Trochu dále od piana jsou skvostné varhany, uváděné v činnost elektřinou. Malé harmonium jest také v této místnosti. Vpravo od okna spatřujeme veliký vynález tohoto obrovského ducha; nový fonograf Edisonův, co možná zdokonalený.

Na podlaze sálu jest postaveno několik dřevěných bedniček, v nich jsou válce barvy žluté a hnědé. U okna před svým fonografem sedí Edison, čta, nebo spíše poslouchaje fonografické psaní, které mu bylo zasláno jeho přítelem a generálním zástupcem, plukovníkem G.E. Goureaudem. Blížíme se na špičkách ...

Edison právě dokončil svou snídaní, sestávající z trochu polévky, kuřete a sklenky vína. V době, kdy jsme ho viděli, neopustil svou laboratoř již po celý týden; ve dne v noci zabýval se vědeckým bádáním. Pouze ráno, kdy počalo již svítati, trochu si odpočinul, vrhnuv se na chvilku zcela oblečen na vojenské lože. Spal na nejvýš dvě hodiny a procitnuv, započal znova svou práci.

Věrní přátelé z jeho hlavního štábu učinili mu překvapení o jeho posledním svátku; dali mu ,reclining chair«, jakousi pohovku na způsob postele a v této, když jeho železné nervy vyžadují poněkud odpočinku, nachází klid potřebný svým unaveným údům. Skoro nikdy neopouští svou laboratoř, aby šel do svého paláce, který stojí milony; tvrdí, že by tím ztratil čas, a jeho láska^ku vědě jest taková, že se domnívá, že by se dopustil trestuhodného činu, kdyby jen o jediný okamžik připravil tuto ohnivou a sobeckou milenku ...

Edison nás spatřil přes všecku naši opatrnost; obrátil se v naši stranu a zdá se býti ve výborné náladě, opouští svůj přístroj a dopis plukovníka Goureauda z Londýna. Přichází k nám, podává nám ruku. Dickson mne představuje. Mistr na mne utkví dlouhým táhlým pohledem; který pevně vydržím, ač se mi krev hrne do hlavy.

V držení těla tohoto muže lze pozorovati něco heroického, jeho pohled má něco majestátního. Krásná jeho výrazná hlava připomíná Napoleona I, jak jest zobrazen na starých rytinách. Obličej jest bezvousý, bledý, velmi výrazný, oči šedé, úsměv velmi dobrácký. Spatřiv ho, pochopují nyní, kterak veliký kouzelník dovedl očarovali svůj hlavní štáb a přivésti ho k slepé důvěře, která hraničí nejen na oddanost naprostou, ale i na největší nežistnost.

„Buďte mi vítán!“ pravil Edison, tiskna mi ruku. „Zřídka vidím někoho zabloudili se do Orange, „pokračoval po krátké přestávce“ zvláště v zimě, neboť v tu dobu zde není nic příjemného. Dickson mi často o vás vypravoval, líčil mi krásné večery, které ztrávil ve vaší společnosti a jsem opravdu tomu povděčen, že jsem se s vámi seznámil. Odhodláte-li se někdy opustili Nový York a navštívili mne, musíte přijíti ke mně, do mého domu; bude vám tam lépe. Omluvte mou toilettu, mám svůj kabát pro pokusy; jsem stále zamazán až po lokte rozličnými látkami: jest to můj slavnostní kabát, v kterém vás přijímám, jest již poněkud sešlý. V bytě vás přivítá moje choť.

Projevuji Edisonovi svoje díky za jeho blahosklonné pozvání a prosím ho, aby mi laskavé dal poznati tajnosti svého fonografu. Edison na mne pohlíží a zdá se, že mně neporozuměl.

---

Úryvek knihy Edison, jeho život a vynálezy. Emil Dürer, Vydala knihtiskárna Josefa Vilímka v roce 1892.