Po bitvě je každý generálem. Proto se nelze divit, že v roce 1933, tedy v době zavádění chráněných domovních zásuvek s ochrannými kolíky, nikdo nemohl tušit, jak bude později zneužito doplňku elektrotechnických předpisů, týkajícího se možnosti montáže chráněných zásuvek do stávajících nechráněných elektrických instalací.

Předpisy ESČ 1933 stanovily, že po 1. červnu 1934 musí být chráněné zásuvky ve všech nových instalacích. Přitom jejich použití v instalacích starých, nechráněných umožnilo doplněné ustanovení §10106 předpisů, které stanovilo, že střední (podle tehdejší terminologie nulový) vodič musí být tak dobře uzemněn, aby jeho celkový odpor proti zemi nebyl větší než 3Ω. Proto bylo doporučováno co nejčastější spojování středního vodiče se zemí, přestože se tehdy používalo téměř výhradně zemněných rozvodů, nikoliv rozvodů nulovaných.
V souvislosti s tehdy poměrně malým zatížením a tedy i nízkými úbytky napětí na středním vodiči se odborníci z tehdejšího ESČ (zřejmě také pod ekonomickým tlakem) neprozřetelně rozhodli pro oficiální možnost využití chráněných zásuvek v pevných nechráněných elektrických instalacích. Střední vodič bylo možné připojit nejen k pracovní dutince (vpravo od kolíku při pohledu zepředu), ale i k ochrannému kolíku. Pro tento účel bylo doporučováno přizemnění středního vodiče na vstupu do objektu. Toto ustanovení bylo sice chápáno pouze jako přechodné opatření do r. 1950 a jen pro staré instalace. Avšak v 50. letech minulého století byly všechny argumenty z r. 1934 zneužity skupinou vlivných (nikoli však předních) odborníků k prosazení řešení, oficiálně nazývaného ochrana nulováním. Na různých seminářích a přednáškách během 80. let jsem tento systém rozvodu (ve vnitřních elektrických instalacích) nazýval systémem bez ochrany, se zvýšeným nebezpečím úrazu elektrickým proudem.

Nebylo to proto, že bych považoval nulovaný rozvod v distribuční síti nn za nebezpečný, naopak, jsem jeho horlivým zastáncem. Ale veškeré námitky byly soustředěny na vnitřní „nulované“ rozvody, kde bylo zneužito ochranného vodiče i k pracovní funkci vodiče středního. Vždyť základní zásadou ochrany před nebezpečným dotykem je použití samostatného ochranného vodiče, který nesmí být trvale zatěžován pracovním proudem. Naopak je určen pro svedení pouze poruchových proudů, případně proudů vyrovnávacích při uvádění na stejný potenciál. Normální stav ochranného vodiče představuje prakticky bezproudový provoz.
„Novátoři“ upřesnili postup během připojování společného vodiče PEN – nejdříve se přivedl k ochranné svorce a teprve poté ke svorce vodiče středního. Namísto měděných vodičů zavedli používání levnějších vodičů hliníkových. Vzhledem k nižší měrné vodivosti se sice musel zvětšit průřez vodičů o jeden stupeň, takže pro jmenovité proudy 10 A se muselo využívat průřezu 2,5 mm² pro Al, namísto 1,5 mm² pro Cu, přesto bylo dosaženo cenových úspor. A při použití dvou vodičů namísto tří – to byly v celostátním měřítku velmi vysoké úspory. Představovalo to velice výhodný námět na „zlepšovací“ návrh. Byť by přinášel výrazné zhoršení bezpečnosti před úrazem elektrickým proudem. Aby to nebylo všechno, přešlo se současně i od rozvodů s odbočováním k odbočovacích krabicích ke každé zásuvce k instalacím s jednodušším a úspornějším smyčkováním zásuvek (to je samozřejmě dobrý nápad, ale pouze při použití měděných vodičů).

S těmito nulovanými hliníkovými rozvody se dodnes potýkáme především v panelových objektech, v nichž tyto instalace již překročily svou dobu životnosti a v nichž hrozí stále větší nebezpečí úrazů elektrickým proudem i vzniku požárů. To je ovšem již zcela jiné téma.