Povinnost zajišťovat revize el. spotřebičů ukládá provozovatelům čl. 5.2 ČSN 331610 a lhůty revizí jsou stanoveny v tab. 1 této normy. Provádění revizí el. spotřebičů je podle zákona č. 251/2005 sb. o inspekci práce kontrolováno a v případě nezajištění revizí nebo nedodržení lhůt hrozí provozovatelům citelné pokuty.

Má však provádění revizí podle uvedené normy vůbec smysl? Vždyť v domácnostech se po celém světě používají miliardy nejrůznějších el. spotřebičů, aniž by byly za celou dobu svého života revidovány. Přitom mi není známo, že by četnost úrazů nebo úmrtí způsobených těmito spotřebiči byla vysoká. Informace o vyšším počtu úrazů nebo úmrtí by se jistě ve sdělovacích prostředcích nebo v odborném tisku objevily.

Podle § 5 zákona č. 102/2001 o obecné bezpečnosti výrobku smí výrobce uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. To jsou podle § 3 tohoto zákona takové výrobky, které po dobu stanovenou výrobcem nebo po dobu obvyklé použitelnosti nepředstavují za rozumně předvídatelných podmínek nebezpečí. Pro el. zařízení nn jsou základní požadavky na bezpečnost upřesněny v nařízení vlády č. 17/2003. Podle § 2 tohoto nařízení vlády může být el. zařízení nn uvedeno na trh jen tehdy, splňuje-li bezpečnostní požadavky příslušných technických norem. V § 3 a 4 nařízení vlády je pak stanoven postup při posuzování shody a způsob označování výrobku. Při správném používání je tedy bezpečnost spotřebiče dána především příslušnými předmětovými normami a za dodržení požadavků norem odpovídá výrobce. Bezpečnost spotřebičů vyrobených podle těchto norem (např. přístroje pro domácnost a podobné účely podle souboru norem ČSN EN 60335, zvukové, obrazové a podobné elektronické přístroje podle ČSN EN 60065) je dnes podle mého názoru taková, že při používání podle návodu k obsluze jsou úrazy el. proudem téměř vyloučeny. Jestliže tedy k úrazům dochází, jde obvykle o nedodržení návodu k obsluze (např. neodborné zásahy do spotřebiče, používání spotřebičů poškozených nebo používání spotřebičů v nevhodném prostředí).

A nyní k tomu, s jakými problémy se při revizích spotřebičů setkáváme:

čl. 6.3.2 - Prohlídka při revizi el. spotřebiče
Norma sama uvádí, že podrobnější prohlídka (po demontáži krytu) se zpravidla provádí jen při revizi po opravě spotřebiče. Většina spotřebičů ani není konstruována pro snadnou demontáž krytů a častým rozebíráním při revizích by mohly být spotřebiče poškozeny. Žádný revizní technik pak nemůže znát systémy demontáží krytů nejrůznějších druhů a značek el. spotřebičů. V praxi se proto při revizi spotřebiče prohlédnou jen zevně stejně jako při kontrole obsluhou nebo pracovníkem poučeným.

čl. 6.4 - Měření odporu ochranného vodiče
Při měření odporu ochranného vodiče u spotřebičů připojených pohyblivým přívodem není problém. Problém nastává při měření u spotřebičů pevně připojených. Způsob měření uvedený v příloze C na obr. 2 normy je podle mého názoru nevhodný, protože směšuje měření instalace s měřením spotřebiče. Přitom pokud neznáme délku a průřez ochranných vodičů instalace nebo pokud je spotřebič pevně spojen s náhodnými ochrannými vodiči, nelze naměřené hodnoty věrohodně porovnat s hodnotou požadovanou v ČSN. Vhodnější by zřejmě bylo změřit spojitost ochranného obvodu tak, jak je to uvedeno v předmětových normách pro jednotlivé druhy spotřebičů. Zde se ovšem opět nevyhneme demontáži krytů.

čl. 6.5 - Měření izolačního odporu
Měření odporu izolace se podle normy provede vždy mimo případy, kdy je el. spotřebič vybaven částmi, které se při odpojení od napájení přestaví do polohy neumožňující měření izolačního odporu celého spotřebiče nebo když spotřebič obsahuje části, které by při přiložení stejnosměrného napětí 500V mohly být poškozeny nebo zničeny. S rozvojem elektroniky ovšem spotřebičů, u kterých není možné měřit izolační odpor celého spotřebiče přibývá. Při revizích se proto izolační odpor měří jen u jednoduchých spotřebičů, případně izolační odpor přívodu bez zapnutí spotřebiče.

čl. 6.6 - Měření proudu protékajícího ochranným vodičem
Problémem je měření u složitějších spotřebičů s pevným přívodem a spotřebičů, které nelze uložit izolovaně. Zde se zjišťuje proud protékající ochranným vodičem nepřímo jako rozdílový proud. Opět je obvykle nutné demontovat kryt spotřebiče a navíc pro správné měření uvést obvody spotřebiče do provozního stavu. To je možné řádně provést jen tehdy, máme-li k dispozici schéma zapojení a jsme-li s obsluhou spotřebiče seznámeni.

čl. 6.9 - Zkouška chodu
Zkoušku chodu lze při revizi provést jen u jednoduchých spotřebičů. U složitějších přístrojů by bylo nutné postupovat podle návodu k obsluze, což vzhledem k počtu druhů a značek spotřebičů přesahuje možnosti revizního technika.

Naznačené problémy způsobují, že se revize u složitějších spotřebičů provádí pouze formálně a jejich přínos pro zajištění bezpečnosti je tak nepatrný. Pokud by se revize měly provádět na všech el. spotřebičích opravdu důsledně, musely by být koordinovány předmětové normy pro jednotlivé druhy spotřebičů s normou pro revize. Spotřebiče by měly být navrženy tak, aby bylo možné provádět požadovaná měření. Zejména spotřebiče složitější nebo připojené pevným přívodem by měly být uzpůsobeny pro snadnou a opakovatelnou demontáž krytů. V návodu k obsluze spotřebiče by pak měl být uveden postup při provádění revizí a případně i to, zda je provádění revizí v provozu vůbec nutné. U složitých spotřebičů je podle mého názoru schopen kvalifikovaně provést revizi pouze autorizovaný servisní technik výrobce.

Osobně považuji provádění revizí např. u přístrojů spotřební elektroniky, spotřebičů pro domácnost nebo kancelářských izolační třídy II a spotřebičů bez přístupných kovových částí za zbytečné. Za poněkud nešťastné považuji i to, že se norma vztahuje též na spotřebiče připevněné a připojené pevným přívodem. Při doslovném výkladu normy by tak např. bylo nutné revidovat každé svítidlo v elektroinstalaci samostatně (viz čl. 1 a 6.4.2 normy) a o revizi vystavit doklad se všemi náležitostmi podle čl. 7.2, což je samozřejmě absurdní.

Pokud zaměstnavatel prokazatelně seznámí zaměstnance s dnes již zrušenou, ale dosud řádně nenahrazenou a proto používanou normou ČSN 343108, stává se zaměstnanec podle § 3 vyhlášky ČÚBP č. 50/1978 pracovníkem seznámeným a je podle § 135 zákoníku práce č. 65/1965 sb. povinen tuto normu znát a dodržovat. Podle čl. 13 a 15 ČSN 343108 musí obsluha dbát příslušných návodů k obsluze el. spotřebiče, nesmí do el. spotřebiče zasahovat, nesmí používat poškozený spotřebič a při zjištění závady (poškození izolace, neobvyklý hluk, zápach atd.) musí spotřebič vypnout a závadu nahlásit. Povinnosti obsluhy se proto překrývají s úkony při prohlídce a zkoušce chodu spotřebiče podle ČSN 331610. Přitom předpokládám, že u uživatele, který se spotřebičem pracuje např. denně je větší předpoklad, že odhalí závadu, než u revizního technika, který obvykle s obsluhou spotřebiče není důkladně seznámen. Norma ČSN 331610 tak podle mého názoru převádí část odpovědnosti uživatele (obvykle zaměstnance) na revizního technika a nepřímo i na provozovatele (obvykle zaměstnavatele).

Revize el. spotřebičů nejsou zadarmo a s jejich sledováním a evidencí je spojena i jistá administrativa. Českým podnikatelům tak narůstají náklady oproti podnikatelům ze zemí, kde se tyto revize neprovádí. Narůstají i neproduktivní výdaje ve státním sektoru. Přitom pokud je mi známo, nejsou revize el. spotřebičů v rozsahu požadovaném ČSN 331610 zavedeny ani ve všech zemích EU, o ostatním světě nemluvě.