K měření elektrického proudu se používají přístroje nazývané ampérmetry. Ampérmetr zapojujeme vždy do série s prvkem obvodu, jehož proud chceme změřit. Na obrázku měří ampérmetr A1 celkový proud obvodu, ampérmetr A2 proud tekoucí rezistorem R2 a ampérmetr A3 proud rezistorem R3.

Sériové připojení ampérmetru do měřeného obvodu.

Ampérmetr by neměl mít na obvod žádný vliv, úbytek napětí, který na něm při průchodu proudu vzniká by měl být pokud možno malý. Proto musí mít ampérmetr co nejmenší vnitřní odpor. Z tohoto důvodu ampérmetr nikdy nesmí zapojovat do obvodu paralelně. Spleteme-li si způsob zapojení ampérmetru a voltmetru, jako se stalo u ampérmetru A4 na obrázku, může se stát, že ampérmetr velice rychle zničíme, protože v tomto případě měříme zkratový proud zdroje, který většinu ampérmetrů spolehlivě "spálí".

Pokud chceme zjistit vnitřní odpor ampérmetru (obvykle nebývá na číselníku uveden), je nutné nastavit na přístroji jeho maximální výchylku a milivoltmetrem změřit úbytek napětí mezi svorkami přístroje. Z těchto hodnot pak pomocí Ohmova zákona vnitřní odpor měřicí cívky snadno vypočítáme. Vnitřní odpor mikroampérmetrů bývá 100 až 1000n, se zvyšujícím se proudovým rozsahem přístroje klesá, ampérmetry pro měření proudu v jednotkách ampérů mají vnitřní odpor desetiny až setiny ohmů.

Přetížení je u ampérmetrů magnetoelektrické soustavy stejně nebezpečné jako u voltmetrů, protože velkým proudem může dojít ke spálení vinutí měřicí cívky nebo k poškození direktivních pružin (pokud se pružiny přehřejí, ztratí snadno pružnost, direktivní moment se pak sníží a přístroj ukazuje vyšší proud, než ve skutečnosti ampérmetrem protéká). Ampérmetry feromagnetické soustavy jsou na přetížení poměrně málo náchylné, protože proud protéká pouze dobře dimenzovanou pevnou cívkou.

Chceme-li zapojit ampérmetr do obvodu, o němž nevíme, jak velký proud by jím mohl protékat, navolíme na přístroji jeho nejvyšší rozsah a teprve až po připojení na zdroj zvolíme rozsah nižší.