“Asi mne zabiješ!” přivítala ho Marta, “ale mám plán!”
“Nechceš říct, že zase odcházíš?”
“No ..., odcházíme spolu!” zavrtěla se s úsměvem.
“To jako kam? A kam s tou taškou? Tu máme na cestu?”, pokračoval překvapeně.
“Tašku tady necháme a jdeme! Vrátíme se později”

Jirka vůbec nic nechápal. Už byl natěšenej asi jako výherce první ceny ve Sportce a ona za ním s procházkou nebo co. Před domem nasedli do nenápadného Land Roveru, kterého by si všiml i slepej. Marta nastartovala a Jirka krátce po té pochopil, že ho odváží z města pryč. “Uděláme si takový poloromantický povídání, jo?” začala.

“Tak poloromantický povídání”, opakoval Jirka a kontroloval kožený interiér. “Ale nejdřív musíme probrat toho Miloše Ch. Figuruje mezi podezřelými v jedné kauze, kterou nyní vyšetřujeme. A při výpovědích padlo i tvé jméno. Co s ním máš společného?” začala Marta investigativně.


“Aha, tak já byl zvědavý asi na tu druhou půlku rozhovoru”, zavrčel nadržený Jirka a otočil hlavu jinam.
“No tak počkej a neurážej se. Mám o tebe starost. Ten Miloš Ch jede v takových obchodech, které souvisí už s třemi vraždami. Tak se nediv!”, bránila se Marta a rozepnula si knoflík u košile.
To samozřejmě Jirkův senzor Průmyslu 4.0 okamžitě vyhodnotil jako úplatek a opatrně odpověděl. “Miloš Ch si mne namlouvá. Krouží kolem mne jako jedna policajtka a dělá mi stále tajuplné naděje ...”.
“Jiříku”, Marta zastavila u krajnice a položila ruku na jeho rameno, “všiml sis, že to auto je velký?”
“Všiml” a v okamžiku Jirka vylétl ze sedadla spolujezdce směrem k Martě.
Velice krásná scéna se odehrála v blízkosti parkoviště jednoho potravinového řetězce, kde reklamám vévodí dva podivní kuchaři. Ty sice nikdo nezná, ale asi jsou slavní.
Otřesy vozidla trvaly asi hodinu. Zemětřesení karoserie neušlo žádnému kolemjdoucímu. Zvláště důchodci měli potřebu komentářů. Jeden dokonce vyhrožoval Policií. Kdyby chudák tušil ...

Najednou vše ustalo.
Jirka usnul. Marta ho přikryla dekou, oblékla se, protáhla se k volantu a nakonec zmizela s telefonem z auta.

“Kde to jsme?!”, ozval se po nějaké době probuzený Jirka, “tady jsme přece neparkovali?”.
“Pšššš, buď prosím zticha”, prosila Marta a ostřila optiku dalekohledu.
“No, neříkej, že jsem s tebou v práci!” šeptal.
“Máme tady jednu noční sledovačku, víš a tak mne napadlo tě vzít sebou ...”, komentovala svůj pohled do dalekohledu ta svůdná fízlině.
“Tak to je fakt poloromantika!”, komentoval Jirka, “a vůbec! Ty si jako můžeš v pracovní době klidně souložit, jo?”.
“Jiříku, pokud by mi mou pracovní dobu jasně vyhranili, mohli bychom o tom polemizovat”, opět zašeptala zpoza optiky, “ale teď bacha, někdo vychází!”. Dalekohled vyměnila za fotoaparát s teleobjektivem a čekala, až se postava dostane pod sloup veřejného osvětlení.


Zazněla rychlopalba uzávěrky.
“Tak, to bychom měli. Super! Jsem holka šikovná ...”
Poloromantický rozhovor se protáhl do rána při zapnutém nezávislém topení vozu. Vnitřní interiér byl pro tento typ komunikace patrně vymyšlen. Marta s Jirkou stačili probrat vše a dokonce i “něco” navíc. Nakonec Jirku vysadila u domu a pokračovala do práce.

Otevřel oči. První, co bylo jinak, že sněžilo. A sakra, to tu ještě chybělo a převalil se ve svém pelechu na druhou stranu. Začaly mu docházet všechny souvislosti posledních hodin a bylo mu jasné, proč se mu nechce vstávat. Ale za chviličku mu projely hlavou všechny úkoly odpovědnosti a opatrně se postavil. Teplota 20°C byla sice nižší, než byl zvyklý, ale bydlet třeba v sauně svých rodičů by Jirka dlouho nevydržel. Když se došoural do kuchyně a rozhlédl se na to, jak to tam vypadá ... “žádné skříně, hrozný dřez a ještě plný špinavého všeho uvnitř něj, vymalovat by to chtělo ... ale proč stejně je to doupě k přespání ... musím zde alespoň uklidit.“


Rozřízl citron, vymačkal, vypil. Strčil kapsli do stroje na kávu a stiskl start. V plánu měl pracovat. Jediné příjmy, pokud by se to tak dalo nazvat, byly z psaní revizí pro přátele a sem tam recence pro Elektriku.cz. Jirka si připadal jako sekretářka, či jakýsi stín na pozadí. Všem nějako posluhoval, hlídal a jeho práci pak podepisovali jiní. Ale asi mu to nevadilo. Dostal za svůj čas zaplaceno, mohl pracovat kdekoliv a bavilo ho to. Konec konců byla to činnost úzce související s jeho profesí.

Konečně sedl k počítači a po necelé hodině dokončil poslední dvě slíbené revizní zprávy. Teprve až pak následovala kontrola elektronické pošty. Už věděl, že e-mailový inbox nesmí začínat jeho naplánovaný den. Vždy totiž poštou přichází něco strašně důležitého, co ho minimálně rozptýlí, ne-li přímo odtrhne od zamýšleného cíle.


Strnul.
Příchozí Jarouškova “mesič” kromě toho, že byla oplácaná funkcemi, zásluhami, adresami a asi pěti telefonními čísly včetně dvou faxů, tak byla ještě navíc až podezřele zdvořilá a omluvná. Jirkovi se málem draly slzy. “Co to zase ten senilní pošuk zkouší?”, tak zakončil to dojemné čtení. Ovšem v tu chvíli nešlo toho “zástupce z cizí planety” nevzít na milost a v podivném divadle pokračovat. Jirkovi už ani nešlo o ty peníze, ale spíš o to, jak to dopadne a oč u vlastně běží. Druhá zpráva byla také zajímavá. Bylo to potvrzení nabídky na revize a servis v továrně, kde se nedávno seznamoval podrobněji s provozem.

“Sakra! To je zase sto tisíc. Dobrá záloha, ale plete se to s Jarouškem”, řekl si nahlas pro sebe. Jenže tato zakázka opravdu seriózně vypadala. Ta s Jarouškem, se dala nazvat nejistým dobrodružstvím s naprosto nejasným koncem.

Třetí e-mail byl natolik motivující, že Jirka hned vytočil mobilní číslo odesílatele. Vůbec nešlo o peníze, byl to Petr. Jirkův vlastně nejbližší člověk. Byl na tři dny z Francie v Česku a toho dne vyřizoval notáře o dvě ulice dál, než byl byt, kde “bivakoval” Jirka. Telefonní hovor byl krátký. Tak krátký, že minutu netrval.

“Ahoj.
Ahoj.
Jsi v bytě a máš chvilku?
Jo, sem tu a mám.
Tak do čtvrt hodiny tam máš pana domácího!”.

Oba dva, Jirka i Petr si nikdy nenechali ujít příležitost se potkat jen tak. Jen tak na kus řeči. Také proto si byli tak blízcí.

Petr hned mezi dveřmi, zahájil téma Jirkova staromládeneckého života a nenápadně vyzvídal, zda tu nejsou nějaké ženské “stopy”. I když každému příchozímu muselo být jasné, že již podle rozložení předmětů tu vládne muž.
“Nechceš tu hospodyni? Koukám, že by tu měla co na práci”.


“Petře, omlouvám se, že tu není uklizeno, ale pomocnice přijde. Ehmmm, ona tedy nepřijde kvůli uklízení, ale já tu uklidím kvůli ní. Takhle by se asi otočila hned ve dveřích a zmizela v místní mlze”.
“Jirko, víš mě je to opravdu jedno, ale co kdyby tu chtěla zůstat? Co bys tu s ní dělal? Bez ženské jako kreativec sice shniješ ve špíně a bordelu, ale budeš mít klid.”
“Myslíš, že ty holý stěny jsou pro mne tím nejlepším řešením?”
“Na samotu si zvykneš. Nebo si kup kanárka, hada nebo gorilu. Nebo, že chceš mít novou rodinu?” praštil Jirku útočnou alternativou.
“V mým věku? Jako plánovat si s někým budoucnost? Myslím, že to už tu bylo.”
“No to je na tobě, ale myslím, že tě znám. Nejsi ten typ manžela, který by seděl u nohou ženy s vykulenýma očima ji vzýval jako bohyni …”.

Jirka se na Petra s úsměvem podíval a zaklepal si na čelo. “Myslím, že takových má svět dost jiných. Stačí si zajít do prvního marketu a podržtaškami se to tam jen hemží”. Ale to mi jako radíš být bez ženské?”
“No to nééé”, ohradil se Petr “ale asi nepotřebuješ takovou, která tě bude škatulkovat do nějakých svých představ. Jak jsi řekl sám. Kolik je ti roků? Žij si už po svém.”
“Představ si, že ti asi věřím! Mám dva kamarády starý mládence. Nikdy jsem jim nerozuměl proč zůstávají sami. Vždy jsem měl za to, že rodina je základ. Tedy než jsem zjistil, že mám cenu obyčejného trubce”, pronesl poměrně jistý, ale zkleslý Jirkův hlas.

“Trubce! To jsi řekl hezky. Taky jsi měl pocit, že jsi splnil něčí sen a dál se po tobě žádá jen ho platit?”
“To je trochu moc drsný, ale tak nějak podobně”, odpověděl užasle Jiří.
“Víš, v té zamilovanosti začátků vždy chybí to racium. Ženská chce romantiku, děti, jistotu. Chlap je lovec, dobyvatel a zachránce své vize. A až jeden z těch dvou prozře první a vyloží své karty na stůl, ten druhý to může s jistotou zabalit.”
“Tos někdě četl, ne?” nevěřícně Jirka.
“Bohužel ne. To je mnohokrát ověřeno v praxi”, zakončil téma Petr a zahájil téma byznys.


“Tak co prachy?”
“Už chceš nájem? Opáčil Jirka.
“Neblbni! Ptám se, zda máš příjmy, abys nezdechl! Ty nájme!” zasmál se Petr a setřel prstem vrstvu hnusného prachu ze sporáku.

“Mám rozehraných několik partií a některé možná vyjdou. Na provoz a svou existenci mám. Dělám pro kluky finalizaci revizí a pro Mirka na Elektriku texty, no znáš to, ne? No, počkej! To ti musím říct! Můj první kšeft, to byla baba! To kdybys ...” Jirka větu nedokončil.

“Kurva, Juro! Vyser se na podprsenky a soustřeď se na to, co umíš!”, zařval na něj Petr, “chci ti pomoci a ne tě doprovodit do dalšího chomoutu”.

“Ale no jóóó, no. Možná kdybys tady měl i kabelovku s ...”, když uviděl Petrův vraždící pohled umlkl, “ ... už mlčím!“.


Pak se hodnou chvíli oba věnovali obchodním úvahám při neustálém stíráním prachu Petrovým palcem z různých částí bytu. Probrali i aktuální situaci Petrovy sestry, feťačky. A když došlo na loučení mezi dveřmi, tak zaznělo od Petra ... “Tak pěkný svátky Jirko..., teda sorry. Kde vlastně budeš na Vánoce?”.

“V McDonaldu, umývat nádobí, vole! Měj se!”, zasmál se hlasitě Jirka.
Přibouchl dveře a hluboce vydechl. “Jo, Vánoce! Kde budu na Vánoce! Posraný svátky. V prdeli budu, kde bych byl”, postěžoval si sám sobě. Opláchl si obličej studenou vodou a pustil se aktivně do uklízení.

Když se konečně blížil konec. Zahlaholil iphone melodii a Jirka se s ním u ucha pohodně usadil. Obvykle si při hovoru naopak zvedá, ale volal Jaroušek a to už Jirku nechávalo chladným.

“Dobrý den pane Chodovský, tady Jaroušek”, zaznělo nyní zcela jiným tónem, “asi jsme to vzali za špatný konec. Co říkáte?”.
“Dobrý den pane Jaroušku, souhlasím, že jste to opravdu vzali za divný konec”.
“Já bych měl pro vás návrh, mohu za vámi někam přijet?”
“Až tak? A kdy to plánujetete?”.
“No. Hned?”.
“Pane Jaroušku, vy jste samé překvapení. Myslíte, že jsem do teď uklízel, nemám do čeho píchnout a čekám na vaše peníze?”, zahájil takticky Jirka neplánovanou ofenzívu.
“Ten návrh je pro vás zajímavý. Věřte mi. Potřebujeme vás”, zaznělo už zkroušeně.
“Tak dobrá, kde se potkáme? Nemám tu žádnou kancelář”.
“Za půl hodiny v kavárně u těch dvou děvčat! A abych nezapomněl, přivezu další peníze! ... píp, píp, píp ...”.


Jirku opět položený telefon bez rozloučení už vůbec nepřekvapil. To byl jakýsi místní kolorit, či co. “O jakých dalších penězích to mluvil? To bude ještě větší průser, než jsem čekal”, zakončil úvahou poslední zážitek s cechmistrem...    

---

V dalším díle za týden
… Na Jirku půjdou z Jarouškovy nabídky mrákoty, ale dokáže situaci zvládnout. Nečekaně ho překvapí manželka s dotazem peníze. A  také mu u dveří bytu zazvoní Policie. Nebude to však Marta ...

Podrobnosti o seriálu na AGeNT.elektrika.cz   -  Epizody  -   Diskuse