Již v 18. století byla poprvé zaznamenána selhání konvenčních jímacích zařízení (4). K prvnímu známému případu patří poškození skladiště střelného prachu v Purfleetu blízko Londýna/Velká Británie, který byl zasažen bleskem v r. 1777. Blesk neudeřil do jímací tyče vztyčené uprostřed střechy, ale do 13m vzdáleného rohu zdi.

Vylepšené jímací tyče byly již v 19. století nabízeny různými obchodními organizacemi. Takové historky byly popsány spisovatelem Jackem Londonem. Leo Szilard, spolupracovník Marie Curie, navrhl použití radioaktivních prvků ke zlepšení ochranného účinku tyčových jímačů. Jeho nápad byl po 18 letech realizován firmou Helita (5). Užití radioaktivních prvků bylo začátkem let 1980 omezeno v mnohých zemích na základě zpřísněných podmínek pro ochranu před radioaktivním vyzařováním. Již v roce 1982 vyráběla Helita novou jímací tyč pojmenovanou „Pulsar“. Toto zařízení pracovalo na principu „Early Streamer Emission“. Dalším z prvních jímačů na principu ESE je model „Dynasphere“ od firmy Erico (6).

Dosavadní pokusy na radioaktivních jímačích
Prof. Dr.-Ing. Herbert Baatz dokázal v laboratoři, že radioaktivní tyčové jímače nezlepšují ochranu před bleskem (1). Průrazná napětí 5,4 m dlouhé vzdušné dráhy nevykazují žádné podstatné zlepšení v režimu elektrického rázu proti Franklinovým jímačům (tab.1).

Výsledky výzkumů Baatze byly potvrzeny Číňany (7). Wu Pu-san et al. zaznamenávali četnost průrazů k radioaktivním a konvenčním tyčím při rázech s různými časovými parametry při vzdálenosti 5m. Četnost průrazů byla prakticky stejná jako u konvenčních jímacích tyčí (tab. 2).

Kenneth P. Heary et al. srovnávali též četnosti průrazů k radioaktivním a konvenčním tyčovým jímačům při spínacím rázu vlny 250/2500 µs (8). Výsledkem bylo zjištění autorů, že při uspořádání deska-hrot byly registrovány malé výhody aktivních jímačů při vzdálenosti 3,7 m, zvláště při relativně vysoké vlhkosti vzduchu (obr. 1).

Při relativní vlhkosti vzduchu <70 % se rozdělují body při četnosti 50%. Teprve při vyšší relativní vlhkosti je četnost průrazů přibližně 60%. Účinnost radioaktivních tyčových jímačů není vysoká. Při autory v (8) zvolených experimentálních podmínkách, bylo zvláště užití uspořádání deska-hrot silně kritizováno experty. Pro takovéto pokusy se více hodí uspořádání hrot-hrot.

Dr. David Macheras et al. zaznamenali četné případy selhání cca 100 radioaktivních tyčových jímačů, které byly instalovány v letech 1980 v Singapuru (9).
Dr. Rudolf Heinrich Golde podává zprávu o úderu blesku v r. 1976 ve Vatikánu. Blesk udeřil do kolonády Berniniho, ve vzdálenosti 150 m od radioaktivního jímače (10). Výrobci tehdy tvrdili, že ochranný prostor těchto aktivních tyčových jímačů byl 250m.

- pokračování

Přeložil
Ing. Zdeněk Rous CSc.

Poznámka překladatele
Odkazy na použitou literaturu
Více o autorovi
Zde!