Elektrické světlo se zrodilo v laboratoři petrohradského akademika Vasilije Vladimiroviče Petrova, velikého fysika své doby. Při zkoumání účinků elektrického proudu z ohromné baterie článků, již sám sestavil a jež byla svou kapacitou na svou dobu rekordní, provedl Petrov tento pokus: připojil na baterii dvě tyčinky z dřevěného uhlí a spojil je. Zablýskla jiskra. Petrov nepatrně vzdálil uhlíky od sebe tak, že mezi nimi zůstala malá mezera. Avšak jiskra nezhasla, nýbrž přeměnila se v oslnivě jasný plamen, tvořící zářící můstek mezi uhlíky. Tak byl dne 23. listopadu 1802 objeven elektrický oblouk, jeden z druhů plynového výboje, jenž kdysi upoutal pozornost Lomonosovovu.

Roku 1803 vytiskla tiskárna státního lékařského kolegia knížku "Zprávy o galvanovoltovských pokusech provedených profesorem fyziky Vasilijem Petrovem s ohromnou t. zv. baterií, skládající se až ze 4.200 měděných a zinkových kroužků a nalézající se v petrohradské Lékařskochirurgické akademii".
Mnoho z toho, co se uplatňuje v dnešní elektrotechnice, bylo tu poprvé popsáno: isolace vodičů, objevená autorem, význam vnitřního odporu baterie, vliv polarizace na činnost baterie.
V sedmé kapitole Petrov podrobně popsal elektrický oblouk, jejž objevil. Tam vědec také sděloval, že tímto obloukem "může se temný pokoj osvětlit".

Petrov objevil i jiné upotřebení elektrického oblouku a elektrického proudu, avšak teď mluvíme o Petrovovi jako o průkopníku elektrického osvětlování. Tu je také vhodno vzpomenout ještě na jednu práci Petrovovu. Jsou to jeho výzkumy v oboru luminiscence "chladného světla". Vasilij Petrov vykonal mnoho pokusů, když zkoumal tento úkaz.
Zdálo by se, že tyto práce nemají přímého vztahu k elektřině. Avšak v dnešní době tvoří luminiscenční úkazy, jež upoutaly Petrova, základ nového druhu elektrických svítidel luminiscenční lampy, zářivky a výbojky.

Carské Rusko neocenilo tohoto znamenitého vědce. Petrov pracoval v těžkých poměrech: zařízení, přístroje, vše to získával jen s velkou námahou. Dokonce ani pak, když Petrov prorazil stěnu úředního byrokratismu a zařídil skvělou laboratoř, v níž učinil veliké objevy, nezměnil se k němu poměr oficiální "byrokratické vědy".

Dne 23. listopadu 1802 rozzářil se v petrohradské laboratoři akademika Petrova první lidskou rukou vyrobený elektrický oblouk

Akademie věd, která roku 1804 podávala zprávu o galvanickém světle, "jehož oslňující záře při použití velkých voltovských sloupů a zuhelnatělých látek se částečně podobá slunečnímu světlu", neuznala za nutné uvést jméno V. V. Petrova jako objevitele elektrického oblouku. Nelze si představit, že by za hranicemi nevěděli o objevu elektrického oblouku v Rusku. Kromě uvedené knížky psalo se o elektrickém oblouku již v roce 1802 v "Petrohradských zprávách" a v příloze k "Technologickému časopisu" Akademie věd z r. 1806.

A přesto byl za hranicemi objev Petrovův přiřknut Davymu, který teprve v roce 1811 rozsvítil elektrický oblouk a nazval jej "voltovský". Oficiální věda se nepostavila na obranu prvenství ruského učence. Ke všemu ještě dala Akademie Petrova nedlouho před jeho smrtí do výslužby. V naší době se pracím Petrovovým dostalo obecného uznání.

V roce 1934 se slavnostně vzpomnělo stého výročí úmrtí prvního ruského elektrotechnika akademika V. V. Petrova, který v r. 1802, o několik let před Davym, objevil voltový oblouk a předpověděl použití tohoto jevu v technice (sváření kovů, elektrohutnictví), jak bylo uvedeno v usnesení sovětské vlády. A tak Petrov za své doby nedoceněný a carským a byrokratickým Ruskem zapomenutý nebyl opomenut probuzeným pokrokovým Ruskem.

Přední ruští vědci a vynálezci povznesli jasně zářící elektrický oblouk Petrovův a donesli jej až do našich dnů, při čemž jej neustále zdokonalovali a nacházeli pro něj stále nová a nová upotřebení.

Přední ruští vědci brzy poznali, jak velké možnosti skrývá elektřina. V roce 1836 profesor moskevské university Michail Grigorjevič Pavlov, o jehož pracích jsme již mluvili, napsal prorocky: "Zdá se, že není daleká doba, kdy se elektřina stane obecným prostředkem osvětlovacím a nahradí všechny ostatní osvětlovací látky, podobně jako teplo vodní páry nahradilo neuvěřitelné množství mechanické síly. Nelze pochybovat, že by elektřina takových možností neměla, je jen zapotřebí vynalézavého člověka, jenž by dovedl tento zázračný oheň přizpůsobit podle očekávaného upotřebení."

A takoví lidé se našli. V roce 1849 zazářil Petrovův elektrický oblouk na věži budovy admirality a osvětloval petrohradské ulice. Tenkrát ruský akademik Boris Semjonovič Jakobi se po prvé pokusil prakticky použít elektrického světla. Druhý pokus použít elektrického oblouku k osvětlení učinil v Kazani v roce 1853 profesor Saveljev.

Dosáhnout, aby elektrický oblouk svítil nepřetržitě, naráželo na velké potíže. Bylo nutno vymyslit zařízení, jež by napomáhalo udržovat vzdálenost mezi uhlíky. Ruční regulace ovšem tento problém nerozřešila. Bylo nutno zařídit automatickou regulaci oblouku. Praktické použití elektrického oblouku pro osvětlování záviselo na úspěšném vyřešení problému regulace.

Jeden z prvních mechanických regulátorů sestrojil taktéž ruský vynálezce A. S. Špakovskij. V roce 1856 ve dnech korunovačních slavností bylo na budově Lefortovského paláce v Moskvě instalováno několik "elektrických sluncí". Nicméně elektrické obloukové osvětlování se stále ještě nerozšiřovalo, pro oblouk bylo totiž třeba silného proudu.
Obtíže nemizely ani když se objevily dynamoelektrické stroje. Šlo totiž o to, že pro každý elektrický oblouk bylo nutno mít vlastní dynamoelektrický stroj, elektrický proud, potřebný pro oblouk, byl při tehdejších konstrukcích příliš značný a kromě toho regulátory oblouku nebyly dostatečně spolehlivé, ani jednoduché.

Všechny tyto obtíže byly vyřešeny zase v Rusku. V roce 1876 ruský vynálezce Pavel Nikolajevič Jabločkov rekonstruoval oblouk Vasilije Petrova.

V polovině minulého století byly náměstí a ulice četných evropských metropolí osvětleny "ruským světlem". Na obrázku soudobá rytina.

Geniálně jednoduše rozřešil problém regulace oblouku, v Jabločkovově "svíčce" jsou umístěny uhlíky rovnoběžně vedle sebe a jsou odděleny isolující vrstvou. "Úzký proužek hlinité látky," psal Jabločkov, "udržuje uhlíky v stejné vzdálenosti mnohem lépe než složitý regulátor, který dostává tomuto úkolu jen nedokonale. Proužek udržuje uhlíky spolehlivě a kromě toho dodává světlu určité vlastnosti, jež nejsou možné při regulátoru." 

Geniální Jabločkov rozřešil problém regulace uhlíků v t. zv. Jabločkovově svíčce

V poslední větě je skryta ještě jedna důležitá vlastnost, které Jabločkov využil k zdokonalení Petrovova oblouku. Použil vrstvy ze zvláštní látky, jež uhořívá současně s uhlíky a svými parami zvyšuje elektrickou vodivost vzduchu, takže napomáhá hoření oblouku. To znamenalo, že "svíčka" mohla svítit i při slabším proudu, proto jeden generátor stačil současně na několik "svíček".

Jabločkov vybavil svou "svíčku" ještě jednou pozoruhodnou vlastností: byl to první přístroj, pracující se střídavým proudem, jenž se v naší době stal základem průmyslové energetiky. Jabločkov potřeboval střídavý proud k tomu, aby uhlíky uhořívaly rovnoměrně, stávajíce se střídavě tu kladnými, tu zápornými. Jak vidno, rozřešil Jabločkov při zdokonalování své, "svíčky" současně několik velmi důležitých elektrotechnických úkolů. Podařilo se mu také uskutečnit napájení několika, "svíček" jedním generátorem.

Pavel Nikolajevič Jabločkov (1847-1894)

"Drobení" světla, t. j. osvětlování několika místností jedním zdrojem proudu, bylo v tehdejších dobách mimořádně těžkým úkolem a řešilo se nejfantastičtějšími způsoby. Z jednoho zdroje proudu bylo možno rozsvítit pouze jeden oblouk, jelikož všechny pokusy připojit k jednomu dynamu řetěz několika obloukových lamp se minuly výsledkem. Při zhasínání jednoho oblouku hasly i všechny ostatní. Kromě toho bylo velmi složité i rozsvěcování takového řetězu oblouků; vždy bylo nutno rozsvítit vše současně. Světlo oblouku bylo jasné a dostatečně silné, aby mohlo osvětlit několik místností. Proto se mnohdy snažili světlo, "drobit" jeho rozváděním do místností složitými zrcadlovými systémy, ukrytými v potrubích. Byl to pokus rozvádět světlo podobně jako plyn nebo vodu. Ruský vynálezce však šel jinou cestou.

Transformátor je vynálezem ruského vědce Jabločkova

Jak známo, používal Jabločkov pro napájení svých, "svíček" střídavého proudu. Jabločkov využil zvláštností tohoto proudu našel způsob, jak uskutečnit nezávislé napájení několika "svíček" z jednoho zdroje. Rozřešit tento úkol mu pomohl nový elektrický přístroj, transformátor, jejž sám sestrojil. Jabločkovův přístroj se skládal ze dvou do sebe zasunutých cívek, opatřených vinutím. Byl-li zaveden střídavý proud do jedné cívky, indukoval se v druhé cívce "sekundární" proud. Jeho napětí bylo určeno poměrem počtu závitů první a druhé cívky.

Jabločkov zapojoval do proudového okruhu dynama primární cívky několika transformátorů a připojoval své "svíčky" k sekundárním cívkám. Takové schéma spojení skupiny obloukových lamp s dynamem prostřednictvím transformátorů zajišťovalo úplnou nezávislost činnosti každé "svíčky" a poskytovalo možnost napájet jedním zdrojem několik "svíček".

Jabločkovova "svíčka" si rychle dobyla světového uznání. V osmdesátých letech osvětlovala ulice a divadla Paříže, zříceniny římského Colosea, ulice Londýna, zasvitla v paláci kambodžského krále, v daleké Persii. "Světlo k nám přichází z Ruska", "Rusko - země světla", psaly noviny v rozmanitých jazycích. Vynálezce vytvořil množství lamp různých typů, od malé osmdesátisvíčkové až po mohutná svítidla O šesti tisících svíčkách.

Jabločkovovy práce v rozličných oborech elektrotechniky, o nichž budeme mluvit dále, značně posloužily rozvoji této vědy. Avšak jeho hlavní zásluhou bylo vytvoření první prakticky použitelné soustavy elektrického osvětlení. Proto právem lze nazývat Jabločkova, podobně jako Petrova, "průkopníkem elektrického osvětlování". V tu dobu, kdy Jabločkov pracoval na své obloukové "svíčce", rodil se v Rusku druhý, zcela nový princip využití elektrické energie k osvětlování. Byla to žárovka.

Tento článek je ukázkou z knihy: VYPRÁVĚNÍ O RUSKÝCH VYNÁLEZCÍCH A OBJEVITELÍCH, z roku 1955.

Co myslíte vy? Kde je pravda?