Tato norma uvádí uznávaný systém teplotních tříd pro izolace používané na elektrotechnických výrobcích. Stanovením a zejména použitím těchto izolací lze ovlivňovat teplotu spotřebiče, mechanické namáhání, vibrace, agresivní prostředí, vlhkost, nečistoty a pod..

Teplotní třídy se označují písmenovým označením, které je doporučené a není závazné:

Třída Teplota °C
Y 90
A 105
E 120
B 130
F 155
H 180
200 200
220 220
250 250

Další intervaly nad 250 °C se řadí po 25 °C.
Tyto výše uvedené teploty jsou teploty skutečné a ne povolené oteplení elektrotechnického výrobku. Životnost izolace závisí i na vlhkosti, nečistotách a chemikáliích, které na izolace působí. Tepelná stálost se dá zvýšit použitím chemicky inertních plynů nebo tekutin. Všechny tyto použitelné materiály podle jejich třídy a opatření ke zvýšení jejich tepelné stálosti jsou v rukou výrobců elektrotechnických výrobků.

Z výše uvedených důvodů se pro posuzování používají tyto definice:
a) čára životnosti - je diagram stárnutí izolace
b) tepelný index TI - číslo odpovídající teplotě ve °C odvozené z čáry životnosti pro čas obvykle 20.000 hod
c) relativní tepelný index RTI - je index zkoušeného materiálu získaný z času známého tepelného indexu materiálu, pokud jsou v porovnávací zkoušce vystaveny stejnému stárnutí a diagnostickým postupům
d) poloviční interval HIC - je číslo ve °C které vyjadřuje degradaci materiálu v polovině času potřebného k dosažení kritéria degradace při teplotě TI nebo RTI

O tom, které zkoušky budou provedeny, může u jednoduchých zařízení rozhodnout technická komise. Pokud tato komise neposkytne normalizované postupy, vhodné na porovnání hodnocení, je zodpovědnost za přijatelné zkušební postupy na výrobci elektrotechnického výrobku.