Normalizace vznikla při výrobě munice ve válce Severu proti Jihu. Ožila za burské války v Anglii. Normalizaci elektrických výrobků doporučil na výstavě v Saint Louis v USA roku 1904 anglický průmyslník Lord Crompton, a to v zájmu mezinárodního obchodu. Z jeho podnětu vzňikla International Electrotechnical Commission se sídlem v Londýně. Vstoupili jsme do ní roku 1923 a zúčastnili se jejich první porady v Haagu. Práce komise se nám velmi zamlouvala, protože šla do hloubky a využívala všech zkušeností.
Všeobecnou normalizaci jsem začal studovatjiž za první světové války a prostudoval zejména normalizaci anglickou a německou. Mezi oběma byly velké rozdíly. Německá vydávaná na jednotlivých listech normalizovala jen rozměry nejrůznějších strojních součástek, šroubů, klínů, spojek atd. Anglická normalizace, vydávaná v sešitech, vedle rozměrů předpisovala i jakosti, druh materiálu, opracování atd. Dokonale v Anglii znormalizovali čísla prádla dětského, ženského i mužského a k tomu byl přidán ještě výsledek statistiky, kolik lidí té neb oné velikosti je v zemi. Zajímavé bylo, že statistika byla jiná pro Anglii a jiná pro Skotsko, kde jsou lidé poměrně vyšší než Angličané. Mně se zdálo, že anglická normalizace by nám více prospěla než pouhá normalizace německá.
Tenkrát, to jest první léta po první světové válce, začala se u nás ujímat německá normalizace, což jsem považoval za nesprávné proto, že jednak byly v německé normalizaci chyby, jednak byly u nás jiné potřeby.

Elektrotechnický svaz československý hned od svého utvoření začal normalizovat  elektrotechnické výrobky. Brzo se začala cítit potřeba i jiné normalizace. Začátkem roku 1921 svolala Masarykova akademie prátce poradu o normalizaci na českou techniku v Praze. Na schůzi mluvili lidé naprosto neznalí normalizace a doporučovali, aby to dělalo ministerstvo veřejných prací, nebo technika, nebo Masarykova akademie práce. Já jsem tam vystoupil s naprosto kacířskými názory, že normalizace je velmi drahá a složitá a že by to žádná z uvedených korporací nemohla dělat. Že pořádnou normalizaci může dělat jen dobře fundovaná společnost, vedená správně obchodními zásadami. Moje slova způsobila zděšení, ale přece mne zvolili do tříčlenné komise, která se o vytvoření normalizační korporace má starat. Tato komise se nikdy nesešla, za to já jsem přednášel v březnu 1922 v Kovodělném sdružení před vedoucími našich největších strojíren o normalizaci ve světě, předvedl různé ukázky a navrhl jsem, aby průmysl vytvořil společnost, která by dělala všeobecnou normalizaci a připojila se tak k jiným společnostem cizím. Po mé přednášce Dr. Kolben v delší řeči vyložil, že Československo má pro mezinárodní obchod velmi nepříznivou polohu, a proto se přimlouval za vytvoření mnou navržené společnosti, která by zcela legálně přišla do styku s cizími obdobnými společnostmi a vyslovil přitom, že zásadou československé normalizace musí být kvalita, poněvadžjen kvalitními výrobky můžeme na světovém trhu obstát. Řeč Dr. Kolbena měla velký úspěch, shromáždění zvolilo hned přípravný výbor pro tuto společnost a všechny závody se vyslovily pro ni. Výbor rychle pracoval zejména na stanovách, které musely vyřešit různé rivality různých závodů. Nakonec 28. prosince 1922 byla ustavena Československá normalizační společnost (ČSN) za účasti ministra obchodu Dr. Nováka. Zásady stanov byly tyto: podniky normalizační společnosti zaplatí základní vklad podle počtu svých dělníků a to 1000 Kčs za každých 600 dělníků a kromě toho členský příspěvek podle výdajů společnosti a podle počtu dělníků. Správa byla svěřena l9člennému výboru, v němž bylo 5 virilistů za odborná ministerstva. Pro řízení běžné agendy bylo ustanoveno pětičlenné předsednictvo sestávající z předsedy a čtyř místopředsedů. Za předsedu jsem byl zvolen já a za místopředsedy miji přátelé a kolegové, prof Sýkora, průmyslník Kameníček, gen. ředitel Ing. Germář a můj přítel Ing. Ota Podhajský. 

Pro řízení byly stanoveny důležité zásady.
1. Na normě se může začít pracovat jen se schválením výboru.
2. Ke každé normě se svolá schůze hlavriích výrobců; obchodníků a odborníků vysokoškolských..
3. Pro každou normu se zvolí referent dotyčného průmyslu.
4. Kancelář společnosti je k tomu, aby referentovi opatřila všechny podklady literární i průmyslové a aby vedla veškerou agendu tak, aby referent byl co nejméně zatížen. 5. O přijetí jednotlivých bodů hlasují jen členové komise, nikoliv personál společnosti a usnesení je platné jen, je-li jednomyslné. Není-li tak, je povinností předsedy společnosti hledat řešení a eventuálně dohodu.
6. Koncept normy koriguje kancelář a češtinář.
7. Opisy návrhu normy zašlou se všem členům výboru a norma se projednává na nejbližší schůzi pléna. Do schůze musí vždy být pozván referent, aby referoval o detailech a účelu. Norma je platná, přijme-li ji výbor jednomyslně.

Je zajímavé, že referenta velmi těšilo referování ve výboru, poněvadž se tím uvedl ve známost. Referentovi jsme přirozeně vřele poděkovali ústně i písemně a oznámili to jeho závodu, že se velmi osvědčil. Toto jednání mělo za následek, že být referentem v normalizační společnosti bylo jakési vyznamenání, již proto, že jeho jméno bylo v normě uvedeno. Pak šla norma do tisku, který musel být velmi pečlivě proveden a jeho korekturu jsem většinou dělal sám. Zakládali jsme si na vzorné úpravě norem, které tím, že se líbily, také působily, zejména v cizině, kdejsme některé z norem kvůli německým průmyslníkům vydali i německy. Prodej norem jsme svěřili technickému knihkupectví České Matice Technické, které bylo v domě SIA, tak jako normalizační společnost.

Ze začátku jsme normalizovali všeobecné věci, jako úpravu technických výkresů, pak přišly na řadu spojovací součásti, jako šrouby, nýty atd. Pak složitější, jako řemenice, ozubená kola a tak postupně dále.
Prvním ředitelem společnosti byl Ing.Bedřich Rosenbaum, velice přesný detailista, který byl za války  v Anglii, takže dobře mluvil anglicky. Dobte jsme si spolu rozuměli, ai asi po 10 začal snít o tom, že by Společnost měla být úřadem, pak by se mohlo vydávat mnoho norem. Já jsem mu dokazoval, že každý úřad je expanzivní a že by normalizační úřad normalizoval o překot všechno, aby měl práci. Mimoto jsem pochyboval, že by úředníci normalizace - jako státní úředníci - pomáhali referentovi a že by se to spíše vyvinulo opačně, že by chtěli; aby referent pamáhal jim. Mimoto jsem se bál zbyrokratizování a naši jednoduchou organizaci jsem viděl přeměnénu na složitou těžkopádnou ůřední činnost. Když Rosenbaum nedal pokoj, předložil jsem věc jednatelskému sboru, který jednomyslně, a to i hlasy virilistů, zamítl Rosenbaumův návrh na normalizační úřad. Tato porážka urazila Rozenbauma tak, že když Ing. Sýkora se stal generálním ředitelem Pražské železářské společnosti, přešel k němu jako jeho hlavní sekretář. Celá tato exkurze skončila bohužel velmi smutně výpovědí Sýkory a tím, že Rosenbaum si musel hledat jiné místo.
Nástupcem Rosenbaumn byl Ing. František Juliš, dlouholetý inženýr normalizační společnosti, znalý němčiny a frančtiny. Normalizace za jeho vedení se velmi dobře vyvíjela.
Tenkrát jsme přiváděli ve známost českého průmyslu mnoho norem mezinárodních odborných organizací, jako pro auta, železnice, lodě atd. Z těchto cizích norem jsme vybírali vhodné normy pra nás a tím usnadňovali našim výrobcům vstup na cizí trh. Toho druhu byly normy automobilní, ielezniční, letecké apod.
V roce 1926 jsem jel do USA k mezinárodnimu jednání o otázkách normalizačních, zejména o metrické míře a o mezinárodní normalizační společnosti.

Pokračování příště....