Odhlasovalo se tehdy, že anglický palec je 25,4mm, když se velké strojírny, zejména lodní, vyslovily, že tato přesnost stačí při výměně hřídelů nebo pánví ložisek velkých lodních strojů. Tím bylo vlastně nemetrickým mírám odzvoněno a to číslo 25,4mm do dvou let přijala zákonně jak Velká Británie, tak USA.
Jednání v mezinárodní normalizační společnosti se však vleklo proto, že stanovy musely být opatrně stylizovány, aby se nedotýkaly suverenity jednotlivých států, přece však aby byly závazné. Vcelku jsme se tam domluvili a definitivní stanovy se pak vypracovaly korespondencí. Ustavující schůze této normalizační společnosti-International Federation of National Standardizing Associations (ISA) - byly definitivné přijaty na mezinárodní konferenci v říjnu 1928 v Praze, kde došlo též konečně k formálnímu ustavení mezinárodní normalizační federace. Zástupci 16 zemí zde schválili stanovy ISA a zvolili řádný správní výbor (radu). Správní výbor ISA, v němž zůstali členové dosavadního sedmičlenného přípravného výboru, se konal 22. až 25. října v Praze svou první konferenci, které jsem měl tu čest předsedat. Sídlem společnosti byla ustanovena Bazilej a prvním předsedou byl zvolen na tříleté obdobi 1929-1931 švýcarský profesor Hoenig a já jsem b11 zvolen mistopředsedou. Tenkrát, bohužel, ještě anglosaské společnosti nepřistoupily za členy.
Organizace pražské konference i její výsledky se setkaly s plným zdarem a uznáním 60 cizích delegátů ze 16 zemí. Konference se konala v době oslav desetiletého trvání naší republiky, kdy Praha byla slavnostně vyzdobena a osvětlena. Na několika dobře připravených a organizovaných exkurzích se cizí odborníci seznámili i s vyspělostí našeho průmyslu.
ČSN pod Listovým předsednictvím dělala divy: jeji malý, ale mimořádně výkonný aparát - ještě v roce 1928 měla ČSN jen 12 zaměstnanců, kteří mimo jiné byli zainteresováni i na prodeji tištěných norem - organizuje tvorbu dalších a dalších norem. Ne každá norma se tvoří hladce, leckdy je to velmi nesnadné a z dnešního hlediska až neuvěřitelné. Přimo pověstný se stal třeba boj o prosazení normalizovaných formátů papíru, proti němuž brojili zuřivě obchodníci papírem a šli tak daleko, že papír normálního formátu prodávali dráž, než papír kancelářského formátu. Da boje zasáhl i Karel Čapek svým fejetonem "Knihovna" udávaným později pod názvem "Čert je vem!" List s autorovým svolením tento obrázek s nesrovnatelnými knihami přetiskl ve svém díle "Normalizace" (1930), což je obsáhlá odborná kniha, kterou autor připisuje svým přátelům a místopředsedům v přípravném výboru ČSN. Dětinský spor o normální formát papíru brzy přestal, když první, kdo ho zavedl, byla kancelář prezidenta Masaryka. Je jistě zajímavé, že poslední státní institucí, v zavádění normálního formátu papíru byl Patentní úřad.
V přesvědčení, že čs. normatizace koná své velké ušlechtilé poslání pro stát a ve státě, považoval List za svou povinnost informovat o tom i nejvyššího představitele státu, takže v lednu 1930 uvital prezidenta republiky T. G.Masaryka, který v doprovodu ministra obchodu Dr. Matouška poctil ČSN svou vzácnou návštěvou. Důkladně si prohlédl výstavu uspořádanou v Domě čs. inženýrů. Pan prezident, který byl s principy normalizace už dobře obeznámen, sledoval výklad i expozice s velkým zájmem o dál se informoval o hospodářském významu jednotliivých prací doma i pro vývoz, o spolupráci ministerstev, a vlivu normalizace na zaměstnanost, o psychologické stránce normalizace atd. Pan prezident se přesvědčil o dobrých výsledcích, což při rozloučení kamenoval slovy: "Vidím, že naše normalizace spočívá na hlubokých filozofických základech."
Horší problémy byly s normalizací lahví na mléko, pro které jsme se odhodlali z výrobních důvodů převzít německou normu, dovolující výrobu těchto láhví na Owenových strojích. Jakmile se to dozvěděli sklářští dělníci, šli na ministerstvo obchodu, že tím Owenovým strojem přijdou o práci a ministr sám zakázal normu rozšiřovat! Do té doby všechno sklo bralo Rakousko od nás. Když nemohlo dostat láhve podle německé normy, tak si samo přídilo Owenův stroj a ČSR ztratilo velkou dást vývozu lahví do Rakouska. Výsledek tedy byl, že přestože naše sklárny musely posléze koupit Owenův stroj, byla část vývozu ztracena i když se láhve foukaly strojně.
Jiná potíž byla se žádostí německého průmyslu, abychom v severočeských obcích a přirozeně i jinde normalizovali chleba, protože prý tam mají velmi často špatný chléb. Slíbil jsem, že to uděláme, ale má-li se normalizovat chleba, tak se nejprve musi normalizovat to, z čeho se chleba dělá, aby se získala žádaná jakost chleba. O radu jsme se obrátili slušným dopisem na Plodinovou burzu, aby s námi normalizovala jakost obilí. Odpověď byla skoro sprostá, poněvadž v podstatě říkala, proč se pletete do věcí, kterým nerozumíte, což nebyla pravda, neboť ČSN jen dávala možnost dohody o normách, ale sama nic nepředpisovala.
Vcelku se normatizace velmi krásně vyvíjela a odvážili jsme se i na velmi složité normy, např. normy na na dřevěné a ocelové mosty, nebo na velmi zajímavou normu o hodnocení vodní energie; kde se podařilo přimět vodaře k tomu, aby hodnotili výkon vodních sil v kilowatttech a ne v koňských silách.
Další odpor proti naší normalizaci se objevil v časopise "Zítřek", kde autor psal, že normy jsou jen pro velký průmysl a ne pro menší podniky. To byl naprostý omyl, neboť velký průmysl normalizoval normalizaci všeobecnou, nikoliv normalizací pro sebe a byl to velký dar českému národu, že se náš průmysl k tomu odhodlal. Živnostníci se proto uchýlili o pomoc proti normalizaci do Masarykovy akademie práce. Poněvadž jsme museli schvalovat každou normu, viděli jsme, jak akademie pracuje např. na normě "oken". Tam byly uvedeny rozměry rámů a bylo napsáno, že mají být ze dřeva bez suků. Naši odborníci se křižovali, protože dříví bez suků je strašně drahé a šli do ohrady zjišťovat suky asi na 50 prknech a zjistili počet suků a tři druhy suků: zakořeněné, které seděly pevně, váhové, které také seděly pevně, a válcové. které se v díře pohybovaly. Proto se do normy dalo, že smějí být suky jen zarostlé nebo pevné, nikoliv volné a že jich smí být na určitou délku jen určitý počet, 1 nebo 2. To je pak norma, která neoblouzní, ale reálně mluví. Na další tříleté období 1932-1934 v ISA jsem byl předsedou zvolen já. To, žel, byla doba krize - velmi hospodářsky obtížná. Některé státy neměly peníze, takže normalizační společnosti byly "na suchu" a dokonce bylo zakázáno posílat peníze ze státu do státu. Proto ČSN, která si finančně celkem dobře stála, založila některé státní společnosti a platila za ně. Za takové doby bylo přirozené, že jsem maximálně šetřil a nesvolával jsem porady, ale jel jsem sám do Bazileje, nebo si zavolal sekretáře Dra Huberta-Rufa do Prahy a že jsme raději dělali normy. Podařilo se nám udělat a mezinárodní korespondencí i schválit 7 norem ve 3 rečích: anglicky, francouzsky a německy.
V roce 1934 byla pak valná schůze ve Stockholmu, kde moje činnost byla schválena s vděkem a plným uznáním. Na banketu jsem ji ukončil řečí, pronesenou z části německy, z časti anglicky a z části též anglicky.
V upomínku na Listovo tříleté úspěšné předsednictví věnovaly normalizační korporace sdružené v ISA Listovi čestný da, bronzovou sošku "Le Débardeur" (dokař-nosič nákladů). Od vynikajícího belgického výtvarníka C. Meuniera, jehož dílům se List obdivoval již za dob svých studií v Belgii. Listovu vyníkajicí činnost v mezinárodní normalizaci a jeho technickou i literární práci uznala i Královská akademie technických věd ve Stockholmu tím, že ho jmenovala svým dopisujícím členem.

Ani činností v ISA nejsou však zásluhy Listovy o mezinárodní normalizaci vyčerpány. Je třeba připomenout jeho účinnou i úspěšnou normalizační práci v rámci Malé dohody. Již od roku 1933 se počaly uskutečňovat snahy o užší spolupráci se státy Malé dohody, tj. Rumunskem a Jugoslávií, kde to bylo zvláště obtížné, neboť neměli ani národní normalizačni organizaci. Naproti tomu Rumunsko mělo dosti čilou národní normalizaci, která usilovala i o mezinárodní spolupráci a z jejího popudu. došlo v roce 1936 v Bukurešti k normalizační poradě malodohodové.
V roce 1946 jsem jel do Londýna, kam byla svolána mezinárodní porada o nové normalizační společnosti, která byla pokřtěna International Organization for Standardization (ISO) s týmiž stanovami, jako měla ISA. Do výboru nebylo Československo zvoleno, protože Indie dostala o jeden hlas víc. Krátce poté jsem se v ČSN vzdal, aby Juliš neměl potíže při znárodňování a tak jsem to též písemně odůvodnil. Tím skončila po 25 letech moje činnost normalizační. Prodej norem za poslední rok mé činnosti dosáhl 2,5 mil. Kčs.
Československo a List se však zapsali na první stránku dějin mezinárodní technické normalizace. Nic na tom nemění skutečnost, že ISA vlivem válečných událostí v roce 1942 zanikla. Její junkci převzala po válce ustavená ISO, která existuje dodnes v Ženevě. Na 14. zasedání její Generální rady v září 1988 v Praze vzdala ISO hold městu, na jehož půdě před 60 lety se zrodila mezinárodní technická normalizace; v oficiální části delegáti 60 členských zemí široce a důstojně vzpomněli zakladatelskou roli Vladimíra Lista.