ÚVAHA: Když elektrotechnik opouští svou komfortní zónu ...

Kolik musíme udělat proto, abychom mohli provádět to, co nás baví?
Komfortní zóna je naše oblíbená činnost, kterou vykonáváme raději než činnosti další. Ovšem abychom mohli dělat to, co my rádi, musíme udělat i další, méně populární úkony. Statisticky to vychází na známý poměr Paretova pravidla 80:20, resp. v tomto případě musíme udělat 80% neoblíbené činnosti, abychom si užili zbylých 20% co jsou nám potěšením. Co je ovšem předmětem zařazení do 80% a co do 20%? Cítíte tu relativitu? Vždy ťo nejde popsat, určit nebo od někoho jednoduše opsat!


Kde je hranice toho, co by měl univerzální voják elektrotechnik znát?
Mnozí namítnou, že to záleží na jeho specializaci. Dobrá, pokud elektrotechnik pracuje na výrobní lince v nějakém závodě a jeho rozptyl je v rámci montáže rozvaděčů, budiž. Pak si lze představit, že je vyškolen k určité výseči elektrotechniky a v té může být "mistrem". V té souvislosti získá oficiální vzdělání, vědomosti, dovednosti a oprávnění.

Jaká je však situace u elektrotechnika živnostníka?
Nebo zaměstnance malé elektromontážní firmy? V takovém případě je potřeba podstatně pružněji reagovat na poptávku a potřebu trhu než by se čekal u obřího zaměstnavatele. Obecně lze říci, že větší specializace = vyšší fakturace, ovšem na druhou stranu také platí, že větší specializace = menší poptávka. 

Kde je hranice hloubky znalostí?
Neexistuje? No, i takové názory jako "klidně se to nauč, to se ti v životě může hodit", může fungovat, ale pouze do určitého věku. V okamžiku, kdy se dostaneme do produktivní sféry a založíme rodinu, stává se naše využitelná časová úsečka podstatně kratší. Pak platí možná pořekadlo "co se v mládí naučíš ...". Opak tohoto extrému bych označil tento: "Buď v klidu, vše přijde samo ...". Ano i na tomto je něco pravdy. Stále opakovanou praxí dojdete časem také k dokonalosti. Bohužel potřebujete daleko více času než když se dopředu seznámíte dokonale s teorií pečlivým studiem.

A tak jak moc hluboko se ponořit do problematiky?
Pohledů je hned několik. Ortodoxní elektrotechnici vyžadují vše dokonale, přesně znát. Nejlépe odříkávat pasáže ČSN naprosto bez chyby, třeba i o půlnoci. Druhý extrém je možná zlehčování typu: "to nemusím znát, stačí, že vím, kde to najdu". Toto tvrzení se dá označit za nesmysl docela často, protože v praxi není čas něco dohledávat a ptát se. V praxi se rozhodujeme často ve vteřinách, maximálně minutách. Domnívat se, že budeme u klienta na staveništi listovat ČSN online je pro mne opravdu nesmyslem. Potřebujeme znát okamžitě mnoho souvislostí s danou problematikou a vyhodnotit řešení vzhledem k místu, času a bezpečnosti.

Tak jak tedy? Kdo rozhodne o našich znalostech?
Zaměstnavatel? Ten má rozhodovat o kvalitách nás samých? Zkusme se na stejnou věc podívat jinou optikou. Prodáváme své dovednosti zaměstnavateli, který z nich dál tvoří přidané hodnoty. Pokud budeme zaměstnavateli schopni zapojit a změřit UTP kabeláž a druhý den vykopat a seriozně udělat kabelovou spojku, pak bude naše hodnota jinde než u specialisty, který neumí nic jiného, než tahat kabely a maximálně zapojit dva, tři dráty podle výkresu.

Je to na nás samotných
kolik svého životního času věnujeme své odbornosti. Žádný učený z nebe nespadl a musel se to naučit. Tedy věnoval tomu čas na úkor něčeho jiného. Pokud se budete starat jen o svou zahrádku, mít pod kontrolou všechno politické dění a napínavé televizní seriály, pak pamatujte, že stále platí Kirchhoffovy zákony. Pokud první zákon trošku analogicky ohneme, tak může znít třeba "součet časů věnovaných konkrétní problematice se projeví na výsledných znalostech potřebných v praxi". A dál z toho lze filozoficky dovodit, že nemůžeme po všech chtít všechno, a také pokud toho někdo zná neobvykle moc, je to zpravidla zase na úkor něčeho jiného.

Tak co?
Být ovcí a řídit se podle školních a společenských osnov? Být sám sebou a řídit se vlastní intuicí a citem? Jak to vidíte vy?