Chci reagovat na diskusi „Víte o dostupné a přehledné odborné literatuře?“. Ptá se, jak jsem z dotazu vyrozuměl, laik v oboru elektro. Vnímám tuto diskusi spíše jako úvahu na téma „proč musí elektrická zařízení dělat odborníci, lidé s odborným elektrotechnickým vzděláním a s odbornou způsobilostí (dle vyhlášky č. 50/1978 Sb.)“ a principiálně „jaký je rozdíl mezi laikem a odborníkem (v oboru elektro, kdy odborník musí splňovat výše uvedené požadavky a laik nikoliv)“.

Dle mého názoru laik může udělat jednoduchou elektrickou instalaci tak, aby fungovala (svítidla svítila, zásuvky měly napětí apod.). Upřímně řečeno, pro provedení takové jednoduché instalace (aby fungovala) skutečně toho není třeba moc vědět. Problém ale už může nastat např. u proudového chrániče, který, pokud nefunguje jak má, tak ho laik prostě vyřadí (bohužel jsem zažil případ, kdy si takto „pomohl“ i odborník). Laik většinou ví, jak má co ve finále fungovat, většinou však nic moc neví o bezpečnosti zařízení, o ochraně před úrazem od elektrického zařízení, o ochraně před požárem atd.

Odborník, na rozdíl od laika, ví (nebo by měl vědět) jaké nebezpečí a riziko elektrické zařízení a jeho provoz představuje, co to nebezpečí a riziko snižuje a co zvyšuje. Má alespoň základní teoretické znalosti o elektrotechnice a ví něco o působení elektrického proudu obecně a o účincích elektrického proudu na lidský organismus. Odborník tedy ví nejen jak co má být provedeno, ale také proč to má být právě tak provedeno.

Shrnu-li, tak laik udělá elektrickou instalaci tak, že funguje, odborník ji ale udělá tak, že nejen funguje, ale je i bezpečná, a to i po delší době provozu.

Další kapitolou jsou technické normy. Je fakt, že zhruba před padesáti lety jsme měli Předpisy ESČ, které byly pro veškerá elektrická zařízení (včetně činností na nich a poměrně rozsáhlého rejstříku) shrnuty v jedné knize formátu A5 o několika stech stranách. Dnešní technické normy jsou řádově rozsáhlejší, jsou jich stovky a jejich vývoj je dynamický. Není pravda, že naše normy (ČSN) jsou jiné nebo že je jich dramaticky více než v jiných zemích (možná je jich méně v Kongu nebo podobných rozvojových zemích). Naše technické normy totiž vycházejí z norem evropských a ty zase kopírují technickou normalizaci světovou (IEC). Dokonce dnes už si sami ryze českou normu vydat ani nemůžeme.

Ilustrační foto.

V této souvislosti je však třeba si uvědomit, jaká elektrická zařízení a instalace byly před padesáti lety a jaké jsou dnes. Dramaticky se rozšířila aplikační oblast praktické elektrotechniky. Ať už je to zdravotnictví, zemědělství, průmysl, občanská výstavba (např. supermarkety), výškové budovy, shromaždiště velkého počtu osob, ale i „normální“ bytová výstavba. Kolik a jakých spotřebičů jsme používali před padesáti lety a kolik a jakých dnes. Jaké vlivy působí na dnešní elektrická zařízení a jak elektrická zařízení působí na okolí a na další elektrická zařízení.

To všechno jsou dobré důvody pro to, aby ti, kteří elektrická zařízení dnes montují, se jednak něco naučili ve škole nebo v učilišti, jednak aby sledovali vývoj techniky a v té souvislosti i technické normy. Protože téměř vše, co a jak je třeba udělat, aby elektrické zařízení bylo bezpečné, je obsaženo v technických normách. A jak se vyvíjí technika a také poznatky o účincích elektřiny na lidský organismus, tak se také vyvíjí i technická normalizace. Ona vlastně na ten vývoj reaguje, v řadě případů mu i předchází.

Technická norma stanoví, jak má být konkrétní zařízení provedeno. Nic však obvykle neříká o tom, proč to má být právě takto provedeno. Proč, to ví odborník, obvykle nikoliv laik.

Technické normy jsou nezávazné, avšak stanoví bezpečnostní standard. Normu tedy nemusím dodržet, pokud ovšem dodržím alespoň onen bezpečnostní standard. A toto opět může posoudit pouze odborník. Je fakt, že nedodržení konkrétního požadavku normy většinou zákazník, pokud je laik, nepozná, protože neví a ani vědět nemusí, že nějaká norma něco stanoví. Na to může hřešit dodavatel, který nemusí nic zdůvodňovat. Většinou to vyjde a nic se nestane. Pokud ovšem nastane mimořádná událost (požár, úraz nebo smrt) a poškozený „to dá k soudu“, pak už dodavatel musí perfektně zdůvodnit, proč použil jiné řešení než stanoví norma a prokázat, že toto jiné řešení představuje stejný bezpečnostní standard, jaký stanoví norma.

Vůbec ona statistika úrazovosti nebo požárů od elektrických zařízení je věc velmi ošemetná, která může právě laiky „svádět“ k otázce, proč musí taková zařízení dělat odborník. Je skutečností, že vzhledem k počtu nejrůznějších elektrických spotřebičů a vysokému stupni elektrifikace objektů a „elektrizace“ všech našich činností, je počet úrazů nebo požárů, kde příčinou je elektrické zařízení, velmi nízký, chtělo by se říci přímo zanedbatelný. Zřejmě právě to je pro laiky velmi silný „argument“. To „zanedbatelné“ procento, resp. promile je jednak výsledkem rozvoje techniky – kvalitnější nebo úplně nové materiály, přístroje apod. (vezměme si jen povinné používání vodičů a kabelů s měděnými jádry a bezšroubové – samosvorné svorky), jednak tím, že elektrická zařízení jsou pořád ještě zařazena do kategorie zařízení vyhrazených se všemi z toho vyplývajícími důsledky (např. i takovým, že je může montovat jen odborník s příslušnou odbornou způsobilostí).

Nízká, resp. zanedbatelná úrazovost a počet požárů tedy laiky neoslovuje.
Ona neoslovuje ani řadu odborníků. Protože každý si říká (spíše v duchu než nahlas): mně se přece nic takového nemůže stát. Tak totiž přistupujeme i ke zprávám o konkrétních úrazech nebo požárech publikovaných v médiích. Tam to vnímáme spíše jako příběh nebo film – někdy dobrodružný, někdy horor (je to přece tak daleko a stalo se to pro nás neznámému člověku). Postižení – konkrétní lidé, jejich rodiny, přátelé, blízcí, ti pak jsou nešťastní. Ale poučí se alespoň rodinní příslušníci, přátelé nebo blízcí takto postižených?

Dle mého názoru pouze odborník, který, jak jsem v úvodu napsal, ví, jaké nebezpečí a riziko elektrické zařízení a jeho provoz představuje, může mít pocit odpovědnosti za svou práci. Odpovědnost za svou práci ale musí nést každý. Ten, kdo vědomě překračuje své „pravomoci“ a bagatelizuje či přehlíží zákonem stanovená pravidla, je v mnohem nevýhodnější pozici.

Na druhou stranu si však nemyslím, že každý, kdo elektrická zařízení montuje, musí mít „padesátku“ nebo dokonce že musí mít odborné elektrotechnické vzdělání. Pokud budu montovat nové zařízení, bez napětí a nebudu se pohybovat v blízkosti elektrického zařízení pod napětím, měl bych úplně vystačit s odbornou způsobilostí osoby poučené. Potom ale za to, co udělám (namontuji, zapojím), musí nést odpovědnost někdo jiný – kvalifikovaný.

Odborné literatury pro elektrotechniky je u nás, dle mého názoru dost. Je však určena odborníkům, tedy elektrotechnikům. V různých příručkách lze najít dost aktuálních informací pro elektrotechniky, kteří pracují na elektrických zařízeních různých druhů a napětí, kteří se chtějí vzdělávat, připravovat na zkoušky nebo přezkoušení. Nejen u nás, kde aktuální nabídka je na www.in-el.cz. Jsou to i odborné časopisy pro elektrotechniky včetně tohoto portálu. Navíc je nabídka obohacena nejrůznější firemní literaturou, kterou poskytují výrobci a dodavatelé materiálů a přístrojů pro elektrotechniku.

Jímá mě však hrůza nad příručkami typu „Jak svépomoci udělat osvětlení bazénu“. Taková kniha je u nás na trhu a pro velký „úspěch“ vyšla již ve druhém vydání.

Velmi rezervovaně se rovněž stavím k letákům od marketů, jakými jsou např. Baumax. Jejich motivací je totiž především prodat. A tak se stalo, že po konzultaci s prodavačem právě v Baumaxu, prodali mému známému na rozšíření zásuvkového obvodu v bytě, který má být uložen pod omítkou (to vše známý prodavači popsal), šňůru 3x0,75mm².

Přimlouvám se tedy za to, aby odborné práce dělali odborníci. Odborník – elektrikář, který takové stanovisko zastává, se určitě nad nikoho nepovyšuje. On pouze ví, co může elektrické zařízení instalované, případně opravené nebo rozšířené laikem, způsobit. Každý přece umí něco jiného, každý je odborníkem ve svém oboru.

Pokud však má někdo tendence co nejvíce věcí si udělat sám, k tomu je ještě velmi zručný, je „terčem“ obdivu, případně závisti okolí (zejména manželky méně zručných sousedů a známých dokážou hrát na velmi citlivou strunu „ty jsi ale nemehlo, podívej vedle na Frantu, jak pěkně udělal to nebo ono“), nechť prosím vynechá činnosti nejen na zařízeních elektrických, ale i plynových, zdvihacích a tlakových.