O českém vynálezci a podnikateli Františku Křižíkovi (1847 až 1941) se toho již napsalo a napíše dost. Méně se ví, že byl také politikem, vlastencem a pozorovatelem života známým i mimo hranice Rakousko-Uherska, kde prožil větší část života. Své životní osudy, ale také zkušenosti a názory shrnul v knize nazvané Paměti, která vyšla až v roce 1952, tj. 11 let po jeho smrti. Autor zde kromě výsledků své odborné činnosti, jež jsou elektrotechnické veřejnosti známy, uvádí i osobní a vnější okolnosti, jež jeho práci ovlivnily. Někdy se trochu zdá, jakoby některé důležité momenty jeho života byly dílem náhody, ale z knihy jako celku vyzařuje skutečnost, že náhody přejí jen připraveným.

Narodil se v rodině ševce v Plánici u Klatov a v rodném městečku také začal chodit do školy, odkud se o něco později přes klatovskou (pouze dvouletou) reálku dostal až na úplnou reálku v Praze. Byla to škola německá, přestože Křižíkovi byli českými vlastenci. O jejich majetkových poměrech svědčí nejlépe skutečnost, že mladý adept vzdělání se na svoji první cestu do Prahy musel s maminkou vypravit pěšky. Neměl ani další výhodu dětí ze vzdělaných rodin, které jejich rodiče již tehdy (stejně jako dnes) k dosažení vyššího vzdělání tlačili mimo jiné proto, aby se za nevzdělané potomky nemuseli před sousedy stydět.

František Křižík v mladším věku

Roku 1867 se dostal na techniku, jež se v následujících letech rozdělila na českou a německou. Zde se vzdělával pouhé dva roky. Materiálně ho přitom podporovali rodiče a zbytek si přivydělával doučováním. Z oněch dvou let strávených na technice byly elektrotechnice věnovány pouze asi dvě hodiny. Nikoli týdně, ale celkem! K tomu, že se nakonec stal slavným elektrotechnikem, tedy školní vzdělání mnoho nepřispělo. Křižík sám ve svých Pamětech říká, že se to stalo náhodou, které napomohlo šťastné setkání s pražským hodinářem Holubem v jedné hospodě na pražském Petrském náměstí. Tento pan Holub totiž pracoval jako dílovedoucí v závodu na výrobu železničních signalizačních zařízení, odkud chtěl odejít, ale měl si za sebe nalézt náhradníka. Slovo dalo slovo a náhradníkem se stal teprve dvaadvacetiletý František Křižík.

Jak se ukázalo, nebyly jeho zatím chabé znalosti elektrotechniky na závadu, protože v té době ještě šlo o zařízení převážně mechanická. Hlavní příčinou malého nasazení elektřiny byla v té době skutečnost, že jediným prakticky použitelným zdrojem elektrického proudu byly galvanické články. Ty stačily na telegraf, telefon nebo jednoduché elektromagnety, ale pro zařízení s větším výkonem by takový pohon přišel příliš draho.

Změna nastala počátkem 70. let 19. století, kdy belgický inženýr Zénobe Théophile Gramme vynalezl stejnosměrné dynamo a následně i elektromotor. Elektřina získaná přeměnou mechanické energie byla podstatně (asi dvacetkrát) levnější než pomocí elektrochemického procesu, což velmi rychle nastartovalo elektrickou éru vývoje lidstva. Je samozřejmé, že tento pokrok neušel ani Františku Křižíkovi, který byl již od 30. srpna 1870 zaměstnancem Severní dráhy. Je zajímavé i přirozené, že nebyl sám, kdo s elektrotechnikou začínal na železnici. Stejně začínali i velikáni T. A. Edison a G. Westinghouse. Zmíněná přirozenost spočívá v tom, že kromě železnice, kde se elektřina získávaná z baterií používala pouze k signalizaci a přenášení zpráv, ji v té době skoro nikdo nepotřeboval. Lepší to nebylo ani s použitím elektrického světla, jež předvedl Angličan Humphry Davy již roku 1809.

Lidé tenkrát žasli, po nějaké době dokonce vzniklo několik elektrických námořních majáků i různé typy obloukových hořáků různě řešící zejména problémy s vypařováním uhlíkových elektrod, ale to bylo na dlouhou dobu vše. Masové nasazení obloukovek totiž ještě více než 60 let naráželo na dosavadní absenci přijatelného zdroje levné elektřiny. Stejné to bylo s možným využitím elektřiny pro pohon mechanických strojů.

Tato neradostná doba se však blížila ke konci právě v době, kdy F. Křižík na dráze začínal slibnou kariéru podporovanou rozvojem železniční dopravy. Nadřízení rychle rozpoznali jeho schopnosti, a tak se mladý inženýr sice musel stěhovat z místa na místo podle toho, kde ho bylo zapotřebí, ale domohl se také na svůj věk velmi slušného postavení. Ke konci železniční etapy svého života se již jako ženatý (oženil se roku 1872) usadil v Plzni. Odtud se také s dalším pracovníkem drah roku 1878 vypravil na světovou výstavu do Paříže, což pro jeho další vývoj mělo veliký význam. Pobyl tam celý měsíc, přičemž hlavním objektem jeho zájmu byla elektřina, zejména elektrické světlo. Senzací výstavy totiž byla oblouková lampa ruského vynálezce a podnikatele P. N. Jabločkova. Jeho "svíčka", jak se této lampě říkalo, měla sice částečně vyřešený problém ubývání elektrod, ale Křižík ještě v Paříži přišel na způsob, jak systém dvou uhlíkových elektrod dále zdokonalit a po návratu do Plzně si své řešení nechal patentovat. Jeho lampa však existovala v jediném funkčním exempláři a praktického nasazení se ani nedočkala, protože jejímu vynálezci chyběla jediná, ale důležitá věc, a to dynamo. Prototyp byl vyzkoušen s galvanickými články a to bylo vše.

Do dalšího vývoje událostí tentokráte nezasáhla hospoda, ale kavárna, v níž se Křižík seznámil s bratry Piettovými, kteří měli v Plzni papírnu vyrábějící barevný papír pro výrobu umělých květin. Když z jejich úst zazněl stesk na nedostatečnost plynového osvětlení zkreslujícího barvy, přišla Křižíkova chvíle. Navrhl jim osvětlení elektrické, na něž již následující den dostal písemnou objednávku. Potřebné zařízení Křižíkovi obstarala Schuckertova továrna v Norimberku, jež dodala nejen dynamo, ale i jednu obloukovku, jež zakrátko potřebný prostor papírny osvětlila a osvědčila se natolik, že majitelé ihned chtěli další.

Nyní, když měl přístup k levné energii z dynama, pustil se Křižík vedle své práce pro dráhu do zlepšování obloukových lamp. Věnoval se zejména automatické regulaci vzdálenosti uhlíkových elektrod, kde dosavadní posun hodinovým strojem nahradil elektromagnetem. To umožnilo natolik plynulý provoz, že se nejen snížila spotřeba elektrod, ale bylo také možné napájet z jediného dynama více lamp, aniž se nestabilitou výboje navzájem rušily. Když dosáhl úspěchu, nechal si Křižík své řešení patentovat. Slouží mu ke cti, že mezinárodní patent byl vydán pod jmény Piette-Křižík, protože bez pomoci majitelů papírny (hlavně v podobě odběru elektřiny z jejich dynama) by tento vynález nevznikl. Největší odměnou pro vynálezce asi bylo, když čtyři jeho lampy spolu s Edisonovými žárovkami osvětlovaly hlavní schodiště výstavního paláce na mezinárodní elektrické výstavě v Paříži roku 1881, další čtyři tam sloužily k osvětlení expozice starého mocnářství a jediná zlatá medaile této expozici udělená připadla právě Františku Křižíkovi.

Křižíkova a Pietteova zlatá medaile z Mezinárodní elektrotechnické výstavy v Paříži v roce 1881

Tento úspěch pochopitelně o Křižíka vyvolal velký zájem, který měl za následek i patřičný příjem. Později se tak mohl postavit na vlastní nohy, částečně se odpoutat od dráhy a věnovat se tomu, co ho bavilo nejvíce, tedy elektrotechnice. Samozřejmě to nejdříve byly obloukovky, s jejichž výrobou začal ještě v Plzni. První z nich osvětlovaly nádvoří tamního Měšťanského pivovaru (linie hospoda – kavárna – pivovar sice vypadá inspirativně, ale je čistě náhodná), v Praze svítily poprvé během návštěvy korunního prince Rudolfa roku 1881 a později při podobných jednorázových příležitostech. První trvalou instalací v Praze bylo roku 1882 osvětlení knihkupectví ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí. Další rok pak bylo pokusně na jeden týden osvětleno Staroměstské náměstí a nové objednávky přibývaly.

Osvětlení cukrovarů v Poděbradech a v Nymburce v roce 1884 poskytlo zajímavou výpověď o cenách. Ukázalo se, že provozní náklady na elektrické světlo (obloukovky s žárovkami) jsou méně než poloviční oproti nákladům na osvětlení petrolejové. Jinou zajímavostí je, že mezi tehdejší průkopníky elektřiny v Praze paradoxně patřila i městská plynárna, která svůj dvůr téhož roku osvětlila obloukovkami napájenými z vlastní malé elektrárny s plynovým motorem.

S dráhou se F. Křižík trvale rozloučil roku 1883 a cele se věnoval elektrotechnice. Nejprve ještě v Plzni, ale po roce odešel do Prahy, kde si v Karlíně založil větší dílnu se sedmi dělníky, mistrem a třemi "bílými límečky". Jeho závod měl od začátku slibnou úroveň mimo jiné proto, že byl ve styku se vzdělanými odborníky a měl i zkušební laboratoř. Na začátku činnosti vyráběl pouze obloukové lampy a ostatní instalační prvky kupoval, ale brzy se ve výrobním programu objevila i dynama a další součástky, které šly dobře na odbyt, takže po dalším stěhování do větších objektů v roce 1890 již Křižík zaměstnával kolem dvacetinásobku původního počtu lidí a tento počet dále rostl. Vedle dynam a obloukovek instaloval i žárovky a nakonec i celé elektrárny vlastní výroby.

Křižíkův alternátor o výkonu 2,2MW

Nezapomněl ani na železnici, se kterou začínal. Zajímal se i o obecnější otázky spojené s rozvojem průmyslu a dokonce vstoupil i do politiky. Stala se z něho osobnost s velmi širokým myšlenkovým obzorem, ale tím se dostáváme do další etapy Křižíkova života a dalších kapitol jeho Pamětí, kterým se budeme věnovat v druhé části našeho vyprávění.

doc. RNDr. Vladislav Malát