#EH: Jak se František Kosmák dostal k elektrotechnice

---

František Kosmák:
Jak jsem se dostal k elektrotechnice?




František Kosmák:
No dobře. Takže jsem do dvanácti let svého věku žil při petrolejce. V malé dědince na Českomoravské vysočině obklopené lesy, vodami, ptactvem, srnčím apod. V těch dvanácti letech se u nás elektrifikovalo. Jistá firma, soukromá tehdy ještě, udělala elektrifikaci obce, připojili nás. Velká sláva. Petrolejka se odložila no a měli jsme několik žárovek. Tím to začalo.
 
A protože to bylo krátce po válce, tak jsem nepřemýšlel nějak moc nad tím, že je to nová nějaká energie, něco nového. Prostě tak to přišlo samo od sebe a moje myšlenky byly úplně jinde. Moje sny byly úplně jinde. Byla to doba, kdy se velice aktivně vzpomínalo v tisku, mezi lidmi na hrdinství našich vojáků ve druhé válce. A zejména na letectvo. Já jsem se vzhlédl v tom, že bych tedy chtěl jít sloužit k letectvu.

MM: Pilot nejdříve, jo? Aha.

František Kosmák:
Tak. A dohodli jsme se takto s bratránkem, že půjdeme oba dva. Byli jsme stejně věkově na tom. Tak jsme si teda vypracovali svůj nějaký plán jak na to. On chtěl být za každou cenu mechanikem, leteckým mechanikem, motory. A já jsem chtěl být za každou cenu tím stíhačem, tak jak byly ty příklady. Kapitán Fajtl, Peřina, se kterým jsem ještě mimochodem se, než zemřel, setkal tady na letišti na leteckém dnu.

MM: Fajtl, toho jsem s mým tatínkem znal.

František Kosmák:
Kapitán Fajtl, no a další samozřejmě. Tam Brňáci tam byli. Breicetl tady z Líšně apod. Ale ten byl 311 u bombardovací. No, takže tyto sny jsem měl. Končili jsme školu a s tím kamarádem, teda s tím mým bratránkem, pardon, jsme se domluvili tedy, že půjdeme. Tak jsme si to šli vyřídit. Tehdy na vojenské správě pro Ministerstvo národní obrany. Dostali jsme papíry, tak jsme absolvovali všechny zdravotní prohlídky. Tehdy tam ještě patřily taky zkoušky inteligence. I tu jsem udělal. Takže nic mi nebránilo. Zdravotně perfektní, leč tatínek řekl, nikam nepůjdeš. Byl bys tam někde spadl, na to jsme tě nevychovávali. No tak co teď? Tak nastaly jakési takové tiché války. Maminka, té jsem vysvětlil, že nespadnu, že budu lítat tak dobře. Tak se nakonec nechala přesvědčit a byla by mě bývala ten revers podepsala. Jen tatínek ne a ne a ne. Takže žádná pilotka v Košicích, ale budeš dělat něco pořádného tak jak dělali všichni Kosmáci. A všichni Kosmáci dělali poctivé řemeslo. Ve středověku někdy to začalo, tatínek sledoval dokument. Tak to byli vojáci všechno. Dvoumetroví chlapi sloužili u Hulánů, u Husarů a takové.

Tomáš dokonce sloužil v osobní stráži císařovny Marie Terezie, takže to byla historie. A až všechno vyplenili ti válečníci, všechno zničili, tak co jim zbylo? Oči pro pláč, tak se z nich stali zedníci. Museli to všechno zase začít budovat. A takto se to táhlo strašně dlouho. Zedníci, zedníci, zedníci. No až já teda jsem najednou chtěla dělat něco jiného. Takže s tím létáním to byl velký problém, přece jenom nakonec to nešlo, tak co. Tak jsem se domluvil se spolužákem starším, že půjdeme na pracovní úřad a něco si tam vybereme. Takže rok jsem ještě trucoval. To jsme s tatínkem nemluvili vůbec. Jsme nevedli žádnou řeč, rok. Čili tak to bylo silné ve mě, to lítání. A chodil jsem rok do Zemědělské školy. To tak samovolně vyšlo. Takže jsem se učil kombajny, traktory a takové. Takže rok této školy. Taky mě to nebavilo. Hlásil jsem se tam potom na státní statek do Jaroměřic nad Rokytnou, tam měli rybářství veliké. Odsud mě napsali. Vážený soudruhu, všechna místa v našem rybářství jsou již obsazena. Tak říkám, nic. S tím Jirkou jsme se vydali na pracák, no a tam nám nabídli seznam ještě nějakých řemesel. A já jsem tam zcela bezmyšlenkovitě, aniž bych nad něčím uvažoval, zaškrtl povolání elektroinstalatér. Tak to začalo.

Elektroinstalatér, co to je? Když jsem viděl, že teda tu elektriku, když tam máme, že to bude něco s tím. V září jsem nastoupil do učiliště, střední odborné učiliště do Ledče nad Sázavou. Naši mi koupili papírový kufr značky Kazeto Přerov, hnědé barvy. Maminka mi tam uštrikovala teplé ponožky, no a jel jsem. Tatínek mě doprovodil 3 km souběžně autobusem, protože jel do Želetavy do kostela, se mu to hodilo, a já jsem pokračoval až do té Ledče nad Sázavou. No a nastoupil jsem do učiliště. Půl roku to bylo špatné. Jak zahučelo letadlo, byl jsem u okna. K ničemu to nevedlo. Čtverky, co teď s tím? Po půl roce jsem se tam nějak skamarádil s jistým Pepou Šilingrem, který už uměl stavět rádia. A kupodivu toto mě zaujalo. A mezitím jsem si dělal lehkou atletiku trochu, jsem zapomněl podotknout, to mě bavilo již ze školy. A absolvoval jsem teda, já to zkrátím, tady to učiliště s vyznamenáním. Byl jsem vybrán ještě s jedním spolužákem, abychom šli na průmyslovku elektrikářkou. A ta byla při stavební průmyslovce ve Valašském Meziříčí. Tak jo, tak jsem se připravoval na zkoušky. Jeli jsme do toho Valašského Meziříčí. Tam ještě přes noc ten vlak tak dojel. Přes noc ještě jsme seděli oba na nádraží, šprtali jsme, aby náhodou u té zkoušky to nedopadlo špatně. Ráno jsme šli na zkoušky, u zkoušky perfektně udělané. No, ale jak jsme se vraceli spolu s tím spolužákem, tak jsme vymysleli, že už jsme chodili do školy dost dlouho, a že je to teda skoro zbytečné, abychom pokračovali dále ve škole, že raději budeme jezdit jako montéři, a že si vyděláme více peněz a svět bude náš. No, tak jsme se vrhli do života montérského. Mě to šlo, takže jsem za chvíli byl vedoucím montérem, vedl jsem tedy práce na severu. To býval Most, Bílina, dnešní Šachta Bílina, tehdy dům Maxim Gorkij, takže bylo co dělat, bylo elektriky hodně, práce hodně, byla zábava. Prostě bylo to dobré, bylo to fajn.

No, leč, jak šel život, tak jsme se zase sešli potom s tím kamarádem bývalým a řekli jsme si, člověče ale ono přece jenom my jsme měli tu prumku udělat. Ono to bude asi v životě potřeba. Tak to zkusíme, no. Tak jsme se přihlásili při práci na prumku a chodili jsme na prumku. Udělali jsme ji taky dobře, no a co dále? Půjdeme na výšku? Říkáme, no tak na výšku a furt budeme chodit do školy. Nešli jsme. Chvíli jsme jako montéři jezdili dále. No a pak mě vytáhli, tedy si mě nějak všimli ve vedení podniku, vytáhli mě do administrativy. A hned jsem šel dělat zástupce vedoucího provozu, kde bylo zhruba 500 lidí. Takže to byla ťarcha, to byl úkol jako hrom. Ale líbilo se mi to, zvládl jsem to, byl jsem ve svém živlu. No a takhle to šlo dost dlouho, až postupně jsem šel tedy výš a výš. Až revize, založil jsem samostatné oddělení revizní, jedno z nejlepších to bylo v republice. Lidi jsem si mohl vybírat, které jsem chtěl. Otestovat si je odborněji, lidsky. Taky spokojený.

No a potom jsem to středisko vedl, až ten původní šéf odešel již do důchodu, tak jsem to dostal na krk. To už nebyla taková legrace, protože tam byly zážitky různého druhu. Jako třeba, že mi volali policajti, že soudruh ten a ten člověk, je to váš pracovník? Říkám, je. Co se přihodilo? No byl přistižen ve 12 hodin v poledne, jak močí na výlohu obchodního domu Dukla ve Znojmě. Myslel si, že ho není vidět. Zevnitř obchodu bylo vidět. No a podobné legrácky. Pak jedna parta, která v pečlivosti, v přemíře pečlivosti, aby jim nikdo neukradl zbraň, blesk pro přímé vstřelování těch kanálových roštů, tak si ho vzali na sobotu a neděli domů. Někdo je viděl z dobrých sousedů, řekl, že mají jakousi zbraň, tak udělali policajti nájezd. Bylo strašně zle. Já jsem tyto dva kluky, aby je nezavřeli, musel strašně zaštítit a každý měsíc na ně podávat hlášení, jak se chovají, co dělají atd.

MM: Jen kvůli tomu, že měli doma Blesk? Vstřelovací pistoli? To bylo přímé vstřelování.

František Kosmák:
Přímé vstřelování pro ty hřeby. Jeden z těch montérů mi přijel z Ostravy, stavěli obchodní dům Hutník a prostřelený sval na ruce. Říkám, cos dělal Pepku? No nic, střílel jsem. A tam byl křemílek v panelu otočilo se to zpátky. To bylo strašně nebezpečné. No a takovéto zážitky. Jindy mě volali z hotelu, někde z Litvínova, že ten a ten je váš? A já říkám, co se přihodilo? Byl nalezen živý, nic se mu nestalo, ale opilý strašně, pozvracený, zabalený v koberci před hotelem. Takže prostě ty zážitky byly různé.

A takoví pracovníci tenkrát? Takoví byli pracovníci? Montéři?

František Kosmák:
No jistě, tehdy to tak bylo. To nebylo jak dneska. Z těch 500 lidí bylo kolem 300 montérů. Takže co montér, to kniha, to by se dalo popsat za ty léta. No a potom přišlo nějaké to slučování, delimitace podniková a takové. Tak mě vytáhli, abych šel dělat generálního energetika na generální ředitelství. Tak jsem dělal generálního energetika, ale to bylo špatné, protože tam jsem ztratil kontakt s lidmi. Já jsem rozepisoval energie na podniky, ale já jsem s těmi živými lidmi přišel do styku tak maximálně jednou za měsíc nebo za dva na poradě. A to je to, co jsme si říkali teď u oběda, jak prostě živého člověka nevidíš a jenom tuny a terajouly a prostě megawatthodiny. Takže to se mi taky nelíbilo, ale mezitím přišel rok 1989, rozbití podniku de facto. Tak co, propouštění. No a mě si tedy ponechali v tom podniku. To už byla akciovka. Tak abych dělal zase dále toho hlavního energetika.

Tak jsem ho dělal dále a asi za dva roky poté se stala taková malá příhoda drobná, kdy údržbář, který měl na starosti hlídání maxima technického, si nevšiml, že vypadla jedna pojistka a ten regulátor není funkční. No a přišla pokuta pro podnik. Já jsem byl na dovolené, takže jsem to ovlivnit nemohl a tady ten elektrikář, který to měl hlídat, selhal. A tak jsem dělal, co jsem mohl, abych to nějak v elektrárně spravil, vyžehlil, smluvně nějak upravil a to všechno. Podařilo se mi to, ale co mě tak napadlo. Říkám si, že je teď doba toho soukromého podnikání a iniciativy, tak jsem říkal svému řediteli tehdy, jestli teda by nemohl nějakým způsobem mě za to, že jsem teda pomohl zachránit poměrně velké peníze buď přidat na platu, nebo nějak to zohlednit? A on mi řekl, víš, nezlob se, nemůžu, já mám tabulky a já musím přednostně, protože při podniku ještě fungoval hotel, já musím v první řadě platit vrchního kuchaře.

MM: Aha.

František Kosmák
Takže vrchní kuchař bylo více než energetika. Já jim zachránil asi 300 tisíc tehdy. Tak jsem si řekl, proč? Dyť já můžu sám, co dovedu. Zatím mě vždycky potřebovali, nevyhodili mě. Tak to zkusím. Tak jsem šel v roce 1992 na vlastní nohy. No a od té doby to tak je. Pardon v roce 1993. V roce 1995 se najednou objevili inspektoři s IBP, že se dělí IBP na dvě složky, na technickou inspekci a na inspektorát práce, a že na tu technickou inspekci potřebují lidi. Věděli o mně taky na tom státním dozoru. Tak mě to sdělili celkem inteligentně. Řekli mi, pojď už taky konečně něco dělat, což bylo hezké, že jsem šel tedy něco dělat. No a od té doby jsem byl na tom státním dozoru, postupně taky jsem získával ty stupně inspektorské a takové. Takže jsem tam odsloužil taky si nějaké léta až do toho důchodu de facto. Pak mě chtěli podržet, ale to zase se mi už nelíbilo, protože leštit pořád ty kliky dokola se mi taky moc nechtělo, tak jsem si říkal, zkusím taky něco svobodnějšího. A zase se dělilo tehdy IT na dvě části. Část inspektorů odcházela na zkušebnu do Medlánek, strojírenský zkušební ústav. Měli tam slíbeno, že tam založí samostatnou již tedy soukromou inspekční organizaci, tak abych šel. Já říkám, no je to země neprobádaná, území tedy neznámé, co potom? Tak říkám nic, já to dosloužím tady na státním dozoru a uvidíme potom. Tak jsem tam dosloužil a pak jsem šel na ITI TÜF.

MM: Ale, to ani nevím.

František Kosmák:
A tam teda jsem měl opravdu, jo tam jsem si užil svobody i odbornosti, protože jsem jezdil na dozor po venku. A začalo to v Itálii, potom přišla Francie, Německo, do Anglie, takže to se mi líbilo, to bylo hezké. No, ale potom už, jak přibývaly. Jo a mezitím, což je potřeba ocenit, opakovaně, se objevila Lenka Přikrylová tehdy. A ona už mě vymákla někdy v 1995 roce ještě na dozoru. Jenže my jsme nesměli chodit přednášek, to bylo špatné, to jsme nesměli.

MM: No jo, jenže v 1995 roce ona pracovala ještě, ona byla zaměstnaná.

František Kosmák:
Ještě byla zaměstnaná, ale už byla někde, jak se jmenuje?

MM: U Hály.

František Kosmák:
Hála, jo.
U Pavla Hály. Ale už měla myšlenku, že půjde pryč, jo?

MM: V 1995? No, to až tak později, až v tak 1996, 1997 možná, odhaduji.

František Kosmák:
Ale teď mě nejde o ty přesné roky.

MM: V té době jste byl na tom TÜFu?

František Kosmák:
Jo. Né, to jsem byl na IT ještě, na státním dozoru. Ale tam jsme to měli omezené. My, když jsme někde chtěli přednášet, tak jsme museli za ředitelem do Prahy a ten nám kontroloval, o čem budeme mluvit a takové. Takže oni nás pořád drbali za to, že nedáváme, že nejsme zlí. Nebo někteří. Někteří to dovedli. Zdeněk Miler to dovedl, ten byl striktní.

MM: No a Jarda Slávik taky.

František Kosmák:
Jarda taky. Jenomže Jarda Slávik byl IBP, to byl orgán. No a my jsme byli organizace, čili my jsme nemohli dávat pokuty, my jsme to museli žalovat kolegům z IBP. A my jsme nežalovali. Já jsem chlapy dořval, co dělají blbě a potom jsem jim poradil, udělejte to takto, ať je to příště dobré. To mělo význam, to pomáhalo, ti chlapi potom opravdu většinou se napravili a dělali dobré řemeslo. No, takže ta Lenka už v té době někde se tam otáčela, už mě chtěla nějak nalákat. To byl ten problém, jak říkám, ten ředitel musel vědět, o čem budu mluvit. Ale až se to rozvolnilo už trošku, i na tom státním dozoru, tak já už jsem mohl, tak jsem šel sem tam té Lence nějakou přednášku udělat. No a postupně jsme tedy k sobě našli vztah, jo, že nakonec teda jsem potom, až jsem už teda se rozhodl, že nebudu jezdit furt někde vymetat, tak jsem si říkal, tak ona, když už měla rozjetou živnost, tak ji tam sem tam nějakou přednášku udělám, abych si na ten důchod vydělal. Takže takhle to začalo.

MM: Dobře.
Já bych. Musím říci, že si povídáme právě teďka s Františkem Kosmákem, což je náš známý normozpytec, to je moje vysvětlení pro Vás, pane Kosmáku. To je člověk, který má nastudováno a hlavně nejenom, že nastudováno, hlavně zná mnoho souvislostí, které třeba my vůbec ani neznáme. Mluvíme zde o jeho minulosti. Ptám se pana Kosmáka, kde se v elektronice vzal a zajímá mě hlavně jeho nynější pohled na to, co bude, co nás čeká. Ale o tom až za chvíli. Pane Kosmáku, já bych navázal zpátky, kde jste byl v roce 1998? To už jste byl v důchodě?

František Kosmák:
To jsem byl na státním dozoru.

MM: Aha, takže v roce 1998 musím na něj prozradit. Vlastně pan Kosmák ještě s Milanem Burešem, byli tenkrát někdy na jaře touto dobou před osmnácti roky, jsme s mou nynější ženou udělali Elektrika.cz, jsme právě my dva seděli na Kabátníkově ulici v internetové kavárně Skynetu, kde jsem právě těm dvěma mužům ukazoval, pánové, zde tady doména elektrika.cz, tam budou úžasné informace, to ještě nevíte. Kdybych Vám měl připomenout Váš pohled na Milana Bureše, jak jste se na sebe dívali, tak to bylo něco takového jako, "No, on je nemocný, nechte ho, něco mu navykládejte, že to je dobré, uděláme mu radost". Ale vy jste řekl, "No to je chvályhodné, že sem dáváte ty informace těm elektrikářům, hlavně, aby na to někdo koukal". A já jsem tenkrát byl, pane Kosmáku rád, že jste mě podržel psychicky a tady máte výsledek. Takže po osmnácti letech jsem Vám to mohl konečně prozradit. Takže zpátky k tomu. Takže jste ještě v roce 1998 pracoval na tom.

František Kosmák:
Jako inspektor státního dozoru.

MM: Jasně. A potom vlastně jste šel do důchodu a už jste byl závislý na vašich přednáškách pro Lenku?

František Kosmák:
No, ani ne, já jsem a mám do dneška revize bez omezení napětí, tak jsem sem tam udělal někde revizi, abych, jak já říkám, věděl, co je práce.

MM: Jasně, ale já jsem se jako, když jsem řekl, že jste byl závislý, tak né, že byste byl existenčně závislý, ale jako citově závislý na tom mluvit s těmi lidmi. To pro Vás byla ta Lenka, ten první kanál, že jste mohl s těmi lidmi pořád mluvit.

František Kosmák:
Takže kontakt s lidmi byl pro mě prvořadý a to trvá.

---

František Kosmák se paradoxně objevil v redakci portálu po osmnácti létech.

Sledujte další díl s Františkem Kosmákem o tom,
proč jsou jeho přednášky tak přesvědčivé
a lidi si je dobře pamatují!