Říkám to nerad, ale ani v redakci ELEKTRO nejsme vůči nejrůznějším vlivům tak imunní, abychom neudělali občas chybu. Ne, že by každé číslo bylo stoprocentně bezchybné, ale chyby skryté vnímání běžného čtenáře jsou pro nás přijatelnější, než chyby, které na čtenáře-odborníka ze stránky tak říkajíc „vybafnou“. A právě takovou jsme udělali, a to v ELEKTRO č. 5: týká se to jednoho článku a je to dokonce malý soubor na sebe navázaných chyb.

Víte, milí čtenáři, upozornit na tomto místě, ve kterém konkrétním článku se nám onen soubor podařil, nebo přímo na které stránce se tyto chyby nacházejí, to nepovažuji vzhledem k běhu událostí za nejdůležitější. Naopak v kontextu celospolečenského vývoje, kdy chyby hlubokého významu se rojí jak na výrobní lince, ale viníky kupodivu ani se světlometem v pravé poledne nedohledat považuji za příkladné se k chybě naopak přihlásit, najít v sobě osobní i odbornou odvahu ji přiznat a s čelem jasným prohlásit: ano, spletl jsem se …, uniklo mi …, chyboval jsem …! Takže právě to, s dovolením, prohlašuji a pozorným čtenářům se za nezdar omlouvám.

Slyšeli jsme, nebo četli jsme nejen v poslední době něco podobného od významných osobností v některém z našich veřejných médií? Neuškodili sobě a spíše i nám všem vymlouvající se viníci svou zavilou neschopností omluvit se? A zamysleli jsme se my sami, co bychom si popřípadě o takovém člověku v té chvíli pomysleli? Není důležitější umět chybu přiznat a omluvit se? Vždyť všechno konání, vývoj a existence se řídí Gaussovy křivky, a tedy zákonitě, kdo cokoliv činí, nemůže se nikdy chyb zcela vyvarovat. Lidskou vůli omluvit se však žádný zákon neřídí.

Méně pozorným čtenářům tedy zadávám na prázdniny zcela nepovinný (!!) domácí úkol si ELEKTRO č. 5 projít, ale mít při tom na paměti omluvná slova svého šéfredaktora. Mnohem raději však přeji celé čtenářské obci příjemnou dovolenou.