Zdrojem elektrického napětí jsou dva různé kovy, ponořené do slabé kyseliny nebo do roztoku některé její soli. 
Úkaz si můžeme, docela primitivně předvést.

Do dužiny citronu zabodneme dva dráty z různých kovů, například železný a měděný nebo hliníkový. Připojený galvanometr ukáže výchylku na důkaz, že mezi dráty vzniklo napětí. Co citron, to článek, ovšem na pořádnou elektrárnu by to nestačilo.
Pokus můžeme rozšířit. Naplníme sklenici na zavařeniny roztoky různých chemikálií a zkoumáme, naměříme-li mezi dvěma dráty nebo destičkami z různých kovů napětí. Místo jednoho kovu se dá užít i uhlíkové tyčinky. Zkrátka naší fantasii a vynalézavosti se meze nekladou.
A skoro po každé zjistíme, že mezi oběma elektrodami článku je napětí. Dělali jsme galvanické články. Vymýšleli jsme si různé zdroje napětí;jak to dělal před mnoha lety kdekdo.
Objev galvanických článků přišel v pravý čas. Před nimi nebyl žádný zdroj elektřiny, který by stál za řeč. Všechny ty třecí elektriky a elektrofory dávaly sice vysoké napětí, ale jejich výkon byl mizivý.
Teprve objev galvanických článků znamenal začátek nové epochy ve studiu elektřiny. Vyjasnilo se mnoho zmatených názorů o elektrické energii. Joule s Lencem stanovili zákon o přeměně elektrické energie v tepelnou. Oersted objevil vznik magnetického pole při průchodu proudu vodičem, Stoletov určil závislost magnetizace na velikosti proudu, Faraday objevil indukční zákon a Lenc zákon o směru indukovaného proudu.

Jedině galvanické články umožnily, že v laboratořích Petrova a Davyho vzplanuly prvé elektrické oblouky a že na Něvě plula prvá loď poháněná elektrickým motorem konstrukce Borise Jakobiho.
Bez galvanických článků by byl rozvoj nauky o elektřině opožděn o celá desetiletí a sotva bychom dnes zapojovali kouzelnou skřínku radia anebo pátrali v tajemstvích přírody elektronovým mikroskopem. Všechno chce svůj čas, všechno potřebuje zákonitý vývoj, který se nedá ani zadržet, ani urychlit.
Nový zdroj proudu byl náhodným objevem A. Galvaniho. Tento učenec užíval nervového systému žabích nožiček jako citlivého indikátoru atmosférických poruch. Natáhl drát ze střechy svého domu ke studni na dvoře a svedl si jej do své pracovny k žabím nožičkám. Při každém, i vzdáleném výboji sebou škubaly. Když si je jednoho dne připravoval, zjistil náhodně, že sebou po každé trhly, jakmile se dotkly železného zábradlí, na němž byly zavěšeny měděným drátem.
Toho dne měl Galvani na dosah ruky ohromný objev. A druhý, snad ještě větší objev byl na jeho dvoře, mezi střechou a studní. Ani jednoho nevyužil. Nechal se svést s cesty špatným výkladem toho, co viděl.
Drát, kterým Galvani přijímal atmosférické poruchy, byl vlastně prvou anténou a žabí nožičky se vyrovnaly svou činností radiovému přijímači. Galvani se mohl stát objevitelem bezdrátové telegrafie.
Unikl mu však i druhý objev. Pohyby nožiček si vyložil jako projev živočišné elektřiny. Tím si sám zahradil cestu k další práci. Byl to někdo jiný, fyzik A. Volta, který usoudil, že příčinou pohybu nožiček je elektrické napětí, vznikající na dotykové ploše dvou kovů. Neměl úplně pravdu, nezjistilo se dosud napětí při pouhém dotyku dvou kovů se suchým povrchem.
Ale přiblížil se tím objevu galvanických článků. Později sestrojil první článek, složený z kladné měděné a záporné zinkové elektrody. Jako elektrolytu použil solného roztoku. Byl to klasický článek, pojmenovaný po něm. Na objevu současně pracovali i jiní badatelé. Jmenovali jsme si už ruského fyzika Petrova, který si postavil baterii článků s úctyhodnÝm počtem článků - 4200.
Volta seřadil kovy a uhel (nejlepší vodiče) v řadu:

+ uhlík - platina - zlato - stříbro - měď - železo - cín - olovo ­nikl- zinek - aluminium - sodík - vodík ­

Při dotyku dvou členů řady nabijí se přední kladně, zadní záporně. Napětí je tím větší, čím jsou v řadě od sebe vzdálenější. Podle této řady si můžeme sami tvořit články a potvrdit pravidla.

Reloaded Ladislav Smrz 1956