K regulaci proudu a napětí užíváme reostatů (odporníků) různě zapojených a různě konstruovaných. Vyrábějí se z materiálu, který klade elektrickému proudu veliký odpor, například z nikelinu, konstantanu a pod. Regulace může být plynulá, pojízdným kontaktem, jak známe z radiových přijímačů, nebo regulace po malých stálých hodnotách.

Při regulaci proudu je reostat zapojen v sérii (za sebou) jak se zdrojem proudu, tak s přístrojem. Můžeme si představit, že je jen pokračováním vodiče. Když chceme například regulovat proud v žárovce, zapojíme vhodný regulační odpor mezi jeden pól zdroje a jeden pól žárovky. Odporový drát reostatu musí mít takový průřez, aby snesl protékající proud, aniž by se příliš zahříval. Určíme si jej z průřezu odporového drátu podle tabulky IX.
K regulaci napětí je vhodnější jiné zapojení reostatu. Začátek a konec jeho odporového drátu se trvale připojí ke zdroji napětí. Reostat je zapojen jako takzvaný potenciometr.

Regulované napětí se odebírá z jednoho konce reostatu a z jeho pohyblivého kontaktu. Když je pohyblivý kontakt právě u něho, je odebírané napětí nulové. Je-li u druhého konce, je největší a rovná se napětí zdroje.

Podle konstrukce pohyblivého kontaktu se dá tedy napětí buď plynule, nebo po malých hodnotách libovolně měnit mezi objema krajními hodnotami. Celkový odpor reostatu musí být tak veliký, aby se zbytečně nezahříval. Proud jím prochází i tehdy, když se z něho napětí neodebírá. 
Různé odporové materiály kladou elektrickému proudu různě veliký odpor. Odpor však kladou i nejlepší vodiče, jako je například měď. Pro vzájemné srovnávání, jak který vodič vede elektrický proud, zavedl se pojem specifický odpor, značený řeckým písmenem q (čti ró). U drátu tím rozumíme odpor vodiče délky 1 metru a průřezu 1 mm2.
Vodič má tím větší odpor, čím je delší a tím menší odpor, čím je jeho průřez větší. Podle toho si můžeme vypočítat odpor jakéhokoli vodiče.
                                                délka vodiče v metrech
odpor vodiče = specifický odpor × -------------------------
                                                průřez vodiče v mm2

Hodnoty specifických odporů pro různý vodivý i odporový materiál jsou v tabulce VI i s příkladem výpočtu odporu vodiče. 
Teď ovšem počítat nebudeme. Raději začneme s návrhem rozvaděče.

Mohli bychom jej provést přepychově, s použitím reostatů, potenciometrů, vypínačů a jiných koupených součástek. Ale právě tak nám vyhoví docela jednoduché zařízení, sestavené ze zdířek, několika svorek a zástrček na prkénku se 4 nožkami.
Nejprve si prohlédněme schéma zapojení. Ke svorkám 1-2 připojujeme zdroj stejnosměrného napětí a ke svorkám 3-4 sekundární napětí zvonkového transformátoru. Zapojením zástrčky Z1 do zdířek 5-6 je k rozvaděči připojen zdroj stejnosměrného napětí, spojením zdířek 6-7 zdroj střídavého napětí. Proud pak jde přes pojistky P do regulačního reostatu. Odpor R asi 1 ohmu je ochranný, nedovolí, aby zdroj napětí byl omylem spojen nakrátko.

Regulační reostat se skládá z 12 stupňů velikosti asi 1, 2, 10, 20, 20, 20, 20, 20, 20, 10, 2 a 1ohmu, zapojených mezi zdířky 8 až 20. Protější řada zdířek 8' až 20' dovoluje připojit zástrčkou Z3 různě veliký odpor reostatu.
Pokud zástrčka Z2 není ve zdířkách 21-22, je odpor zapojen jako obyčejný reostat. Spojíme-li svorky 21-22 zástrčkou Z2, je reostat zapojen jako potenciometr. Pak můžeme zástrčku Z3 připojit na svorky S (sloužící k odebírání proudu z rozvaděče) různé napětí od 0 až do plného napětí zdroje. 
Regulační odpor vyrobíme nejsnáze z odporových spirálek od vařičů; jedna bude pro napětí 220V, druhá pro 120V. Rozstříháním prvé spirálky na 6 kousků dostaneme přibližné odpory pro stupně 20Ω. Druhou spirálku rozstřihneme nejprve na 3 kusy. Z nich dvou užijeme pro stupně 10Ω. Zbývající kus si rozdělíme na 7 dílů a odstřihneme nejprve 3 z nich, zbytek pak rozstřihneme na polovinu. Tím dostaneme odpory velikosti asi 1, 1, 2 a 2Ω. Jednoho z odporů 1Ω použijeme jako ochranného odporu R, ostatních jako stupňů reostatu. Můžeme si ovšem volit i jiné hodnoty odporů a jiným rozstříháním spirálek vyrobit reostat třeba s jemnějším odstupňováním. 
Spirálky přiletujeme nebo přitáhneme mezi zdířky 8 až 20 pod základní prkénko.
Vnější úpravu rozvaděče provedeme podle obrázku. Rozvrhneme si součástky tak, aby mohl být na desce umístěn i zvonkový transformátor. Pak ovšem nepotřebujeme svorky 3-4, nýbrž vedeme spoje ze sekundárních svorek transformátoru přímo na zdířku 7 a ke svorce 2. Všechny spoje provádíme na spodku prkénka. Primární svorky transformátoru připojíme k trubičkovým pojistkám, jakých se užívá v radiových přijímačích. Od nich pak vyvedeme asi 2m dlouhou instalační šňůru se zástrčkou na připojení do zásuvky městské sítě. Šňůru zachytíme na porcelánové rolničce. Pro větší bezpečnost si vyrobíme na celý transformátor kryt z tvrdé lepenky, který přišroubujeme k základnímu prkénku. Ostatní uspořádání rozvaděče si můžeme upravit podle libosti. Základní prkénko opatříme 4 přišroubovanými nožkami, tak vysokými, aby odporové spirálky byly ve vzduchu. Pojistky P, nejmenší velikosti, koupíme i s objímkami v "Elektře". Když si zhotovíme dvě zástrčky Z3, můžeme jejich střídavým zastrčením do zdířek dosáhnout toho, že svorky S nejsou při regulaci ani chvilku bez proudu. Všechny zástrčky musí mít kontakty spojené kouskem drátu nakrátko.
Po dokončení spojení, přitažení všech matiček a důkladném omytí pájených spojů, provedeme pozornou kontrolu podle schématu.

Reloaded Ladislav Smrz 1956