Vědec F.U.Epinus, který žil v letech 1724 až 1803, věnoval celý svůj život bádání o elektřině. Četnými pokusy zjistil, že elektrické úkazy jsou podobné zjevům, jaké vyvolává ocelový magnet. Vypadalo to, jako by elektrický proud učinil z měděného drátu právě takový magnet, jaký vzniká z oceli umělým zmagnetizováním.
Jeho objevy potvrdily pokusy, které později r. 1820 prováděl Hans Christian Oerstedt, ředitel polytechniky v Kodani. Můžeme si je sami snadno zopakovat.

Potřebujeme k tomu jen kus drátu, hlubší misku a malou magnetku. Tu si zhotovíme z kousku ocelového drátu nebo ze silné jehly. Zmagnetujeme je silným stálým magnetem. Ocelový drát nebo jehlu položíme na rovnou plochu, přidržíme a po celé délce přejíždíme pólem magnetu. To mnohokrát opakujeme, vracejíce se vždy vzduchem k začátku. Magnetujeme-li severním pólem magnetu, vznikne severní pól na magnetované oceli tam, kde její magnetování začínáme.
Na magnetování různých předmětů si můžeme vyrobit magnetizační cívku, t.j. zařízení, kterým provádíme magnetizaci elektrickým proudem. Podle obrázku si zhotovíme kostru cívky, dobře klíženou, a na navíječce na ni navineme asi 1500 závitů izolovaného drátu průměru 0,8mm. Třemi nožkami upevníme cívku k prkénku s přívodními svorkami. Zavedeme-li do ní stejnosměrný proud, zmagnetizují se všechny železné a jiné předměty, vložené do její dutiny. Můžeme si tak zhotovit i magnetku k chystanému pokusu.

Na dně vybrané misky vedeme napříč měděný vodič, který připojíme k rozvaděči. Pak naplníme misku vodou a na její hladinu položíme magnetku, která je udržována nad vodou kouskem korku. Misku natočíme tak, aby magnetka byla rovnoběžná s vodičem.
Jakmile zapojíme proud (asi 0,5 až 1 ampér), magnetka se ihned vychýlí. Výchylka se zvětší, jakmile zvýšíme proud ve vodiči, zmenší se, ubereme-li proudu, a zmizí úplně, když proud vypojíme.

Výchylka se však také zvětší, vyměníme-li magnetku za jinou, silnější zmagnetovanou. To si můžeme předvést tak, že do korku strčíme dvě zmagnetované jehly stejnými póly k sobě. Výchylka se zvětší, i když proud ve vodiči zůstane stejný, jaký byl dříve. Když proud komutujeme (obrátíme jeho směr), vychýlí se magnetka na opačnou stranu.
Opakujeme pokus se střídavým proudem. Na našem rozvaděči je to jednoduché. Přehodíme pouze zástrčku Z1 do zdířek 6-7! Magnetka se nevychýlí, ať zvyšujeme proud ve vodiči sebevíce.
A nyní o tom uvažujme.
Magnetka se vychýlí, když k ní přiblížíme nějaký železný předmět. To jsme neudělali. Výchylky však můžeme dosáhnout také cizím magnetickým polem, třeba přiblížením jednoho pólu magnetu. A proto lze předpokládat, že se při průchodu proudu vodičem vytvořilo kolem něho magnetické pole, které působilo na magnetku. Toto elektromagnetické poleje je jedním ze základních projevů elektrického proudu. Je to jeho věrný průvodce a neopouští jej ani tehdy, když už jiné zjevy mizí. Elektromagnetické pole provází elektrický proud ustavičně, za jakékoli teploty a třeba i ve vzduchoprázdnu.
K pokusu s magnetkou můžeme také použít vyrobeného univerzálního stojánku. Mezi jeho svorky zapojíme kus měděného drátu. Nad něj zavěsíme na drátěný stojánek magnetku. Může to být opět zmagnetizovaná jehla, kterou přivážeme nití za korek, jímž je prostrčena. Po zapojení proudu probíhají stejné úkazy jako dříve.

Měděný vodič však můžeme nahradit vodivým roztokem ve skleněné trubičce, ohnuté do tvaru širokého U. Mezi svorkami ji drží dva kousky měděného drátu do ní strčeného a sloužícího zároveň za přívod proudu. Trubičku naplníme buď zředěnou kyselinou sírovou, nebo roztokem kuchyňské soli. Po zapojení proudu se magnetka vychýlí stejně jako dříve, kdy byl vodičem měděný drát. Je zřejmé, že vznikající elektromagnetické pole nezávisí nijak na druhu a materiálu vodiče.
Použijeme-li stojánku, můžeme snadno zjistit, jak závisí velikost výchylky na její vzdálenost od vodiče. Uvidíme, že rychle klesá se vzrůstající vzdáleností magnetky. Bylo zjištěno, že magnetické pole proudu se zmenšuje se čtvercem vzdálenosti, tedy neobyčejně rychle.
Proč se však magnetka nevychýlila při užití střídavého proudu? Netvoří snad střídavý proud magnetické pole? Jistě, že ano. Víme však, jak rychle mění střídavý proud svůj směr a velikost. Tím se také ustavičně mění velikost a směr elektromagnetického pole. Kdyby nebylo tření a magnetka byla nehmotná, sledovala by změny směru pole docela lehce. Kývala by velmi rychle z jedné strany na druhou. Ale hmotná magnetka to nedokáže. Změny jsou pro ni příliš rychlé, a než se dá do pohybu na druhou stranu, je už směr pole opačný a magnetka dostane opačný proud. To se stále opakuje s takovou rychlostí, že zůstane nehybnou.