Když jsme se už jednou zmínili o světle, začneme sním. Co je to světlo? Původně si fyzikové vykládali šíření světla jako vlnění světového etheru. Ale jeden z nich, Isaac Newton, usoudil, že světlo jsou spíš nepatrné částečky, vyletující ze světelného zdroje úžasnou rychlostí na všechny strany. 
Matematik Y.C.Maxvel dospěl k jinému výkladu, který byl po mnoha příznivých pokusech fyzika H.Hertze přijat všeobecně. Podle něho je světlo vyvoláno velmi krátkými elektromagnetickými vlnami. 
Fyzik Planck dokázal složitými výpočty, že proměna světelné energie v jinou se neděje spojitě, nepřetržitě, nýbrž po určitých, stále stejně velikých množstvích. Ale to musí znamenat, že se světlo skládá z nepatrných, stejně velkých částeček, z jakých si atomů světla. Částečky světla byly nazvány, jak už víme, fotony.

Světelné záření je tedy určitý druh vlnění, jeden z projevů elektrické energie. Je to elektromagnetické vlnění. Ale co je to vlastně vlnění?
Představme si, že stojíme u rybníka, nad jehož nehybnou, klidnou hladinou křižují rychlé vážky. Povrch rybníka je jako zrcadlo. A nyní hodíme do vody kámen. Co spatříme? Tam, kde kámen zapadl pod hladinu, porušil se klidný povrch vody. Z tohoto místa se na všechny strany šíří vlny, jakési prstence kruhovitého tvaru se stále se zvětšujícím poloměrem. To, co vidíme, je vlnění. 

Světlo je tedy druh vlnění, to je konečně pochopitelné. Ale představme si kamna sálající příjemné teplo kolem. I toto tepelné záření, neviditelné pro naše oči, je pouhé elektromagnetické vlnění větší vlnové délky. 

A tak můžeme s klidem prohlásit, že jakékoli záření, které má vlnovou povahu, není nic jiného než elektromagnetické vlnění.