Avšak než začneme doopravdy, musíme si uvědomit velmi důležitou věc. Elektrický proud, tak užitečný a prospěšný, může se lehce stát nebezpečný nejen našim přístrojům, ale i nám. Silný proud při průchodu tělem ohrožuje zdraví a může zavinit i smrt.

K tomu mnohdy stačí proud jedné desetiny ampéru! 

Proto nezapomeňme dodržovat tři základní pravidla: 

• 1. nakreslit si správné schéma zapojení pro chystaný pokus,
• 2. kontrolovat skutečné zapojení ještě před připojením zdroje napětí,
• 3. nikdy nesahat na holé vodiče, na svorky přístrojů a jiné vodivé části, jsou-li pod napětím.

To je tak:
Při svých pokusech budeme samozřejmě pracovat jen s malým stejnosměrným nebo střídavým napětím, která jsou zaručeně neškodná. Ale dodržování uvedených pravidel je dobrý návyk pro pozdější dobu, kdy jako dospělí budeme pracovat s velkými proudy a s napětím ne už tak nevinným!
K pokusům s elektřinou budeme potřebovat spolehlivé zdroje stejnosměrného i střídavého napětí. Stejnosměrné napětí získáme buď z baterie, užívané v kapesní svítilně, z baterie jiných galvanických článků, a nebo z baterie akumulátorů. Není nic těžkého vyrobit si jednoduché galvanické články! 

Galvanický článek tvoří dvě obvykle kovové desky, takzvané elektrody. Jedna z nich je záporná a druhá kladná. A tak má každý článek dva póly, záporný a kladný.

U většiny článků je zápornou elektrodou zinek.
Z pólů článků odebíráme elektrické napětí. Proto je musíme ukončit svorkami nebo k nim připájet silnější měděný drát. Pájená místa musíme předem dobře očistit hrubším smirkovým papírem. Na očištěná místa naneseme trochu redukčního prostředku, například vodného roztoku chloridu zinečnatého. Vyrobíme si jej sami rozpuštěním zinku v kyselině solné. Nezapomeňme přitom, že zde pracujeme s kyselinou, která snadno může poškodit oděv nebo popálit kůži. Pěkná díra v nových kalhotách nebyla by jistě nijak příjemná! Také při práci s kyselinou sírovou je třeba být pozorný! Všem nám je přece známo, že nesmíme při ředění vlévat vodu do kyseliny sírové. Vždy vléváme kyselinu po troškách do vody! 
K zahřátí pájeného místa užíváme měděného pájidla různé velikosti. Pájidlo musí být čisté, nejlépe před ohřátím oškrábané pilníkem. Jeho teplota je dostatečná, když se plamen barví do zelena. Až do červeného žáru se pájidlo nemá nikdy ohřívat.

Na ohřáté pájidlo zachytíme trochu pájky a přeneseme ji na pájené místo. Počkáme, až se pájka všude rozteče, a teprve potom pájidlo vzdálíme a pájku necháme ztuhnout. Nato pájené místo důkladně omyjeme vodou, aby se tu později neobjevila oxidace a spoj se nepřerušil. Má-li se pájka na ohřátém pájidle dobře uchytit, je dobré předem otřít jeho špičku o krystal salmiaku.
Pohodlněji a čistěji se pracuje s pájecím drátem nebo pastou, které už obsahují všechno potřebné. Proto postačí nanést na pájené, dobře očištěné místo trochu pasty nebo na pájidle zachytit trochu pájky z pájecího drátu; nemusíme použít jiného redukčního prostředku.
Ke spojování vodičů, elektrod článků a k jiným účelům se hodí různé typy svorek.

V elektrotechnických závodech je jich dostatek na výběr.