Pondělní ráno bylo pro podzim zcela typické. Sluníčko někde daleko za hustými mraky, deštěm a mlhou. “Zase hnus”, proběhlo Jirkovi hlavou a zasunul nohu zpět do vyhřátého pelechu. Vstávat ovšem musel. Na devátou u cechmistra … Zvedat se z matrace položené na zemi bylo čím dál horší. Sotva vyřešil problém s chladničkou, teď by to chtělo postel. No, další bod na seznamu k vyřízení. Teď ovšem vzhůru za dobrodružstvím!


“Co ten Jaroušek může asi vědět o systémových instalacích?”, napadlo ho. Působil totiž dojmem hodně staré školy a představa, že cechmistr uměl programovat, by ho asi hodně překvapila. Možná proto něco chce.


Příjezdem do cíle se udělalo krásné počasí. Jako na zavolanou. Tentokrát Jirkova Fabia vjela přímo do dvora cechmistrova statku a jako poprvé i nyní se po chvíli objevila otylá postava Jarouška. Jeho výraz tváře se špatně četl. Ani úsměv, ani zamračeno. “Ten člověk by měl nosit na krku alespoň nakreslené smajlíky”, proběhlo Jirkovi hlavou. “Dobrý den pane Chodovský, pojďte dál”, zamumlal  souběžně s podanou rukou Jaroušek. Místnost, kde se odehrávalo setkání, působila příliš levně, než by korespondovala s tím, co se povídá o cechmistrovi. Na zdi visel nějaký diplom. V prostoru byl jediný starý kancelářský stůl s ještě starším psacím strojem. Obvod místnosti lemovaly hodně pěkné školní židle, než aby se daly označit za vyřazené. Všude byly rozprostřené hromádky listin a norem. Jaroušek z jedné židle přesunul dokumenty na druhou a vyzval Jirku k posazení. Sám se pak zabořil za stůl tak, že mezi ním a Jirkou trčel zmiňovaný psací stroj značky Underwood. Skutečnost, že nešlo o pouhou dekoraci, prokázal Jaroušek hbitým dopsáním několika slov a vytažením papíru z válce stroje. Kopii podal Jirkovi a na originál položil čínské pero, které s elegancí diplomata vytáhl ze svého saka.


“Zde je zadání klienta kterého zastupuji. Prosím přečtěte si jej, a pokud se chcete o tuto zakázku ucházet, podepište mi prosím převzetí.” Sdělil Jirkovi suše a bez jakýchkoliv podrobností. Chodovský se snažil tuto situaci rychle v hlavě zprocesovat tak, aby neuklouzl k nějakému emotivnímu výlevu, kterých se v tu chvíli nabízelo hned několik. Očima sjel obdržený dokument, na kterém se stručně oznamovalo, že jde o zprovoznění systémové elektroinstalace řízené systémem Foxtrot. Přesvědčil se, že se podpisem nezavazuje k ničemu jinému než, že převzal v podstatě bezcennou informaci. Když se podíval na Jarouška, ten mu s nečekaným úsměvem podával své pero k podpisu. Pak mu podal druhý, originální dokument opatřený úžasnou parafou a cechovním razítkem. To si v designu nezadalo s razítkem nejvyššího soudu ČR. “Tak to je všechno pane Chodovský. Budeme se těšit spolupráci. Ozveme se vám”, zaznělo zpoza zlatých zubů místního představitele elektrikářské obce, “schůzka skončila”. Na Jirku šly mrákoty …


Dosedl do auta a hlavou si představoval Jarouška jako náčelníka neznámého kmene, skákajícího kolem totemu a zaříkávajícího nějakou modlitbu. Co to bylo za obřad? Proč jsem musel sem podepsat bezcenný kus papíru? Není tento mafián spíše senilní blbec? Z podepsaného dokumentu nebylo jasné vůbec nic kromě ceny. Ale protože nebylo jasné zač, tak uvedená suma bez dvou korun padesát tisíc byla také nic neříkající. Hodil lejstro na sedadlo spolujezdce a odložil tuto záležitost na neurčito.

Další z úkolů na seznamu, bylo setkání energetické komise, v které je členem již několik roků. Navigace mu prognostikovala dojezd za hodinu a třicet osm minut. “To by platilo, pokud bych nebyl na českých silnicích”, pomyslel a nastartoval.


O přestávce zasedání s vlivnými odborníky české energetiky přišla  v jednom hloučku řeč na vztah přidané hodnoty v závislosti na nezávaznost českých norem. Diskuse byla tak ohnivá, že se k ní přidala většina účastníků. Technici nechtěli ustoupit z písma technického, obchodníci prosazovali bezkonkurenční řešení a právně vzdělaní přítomní vznikající myšlenky hned rozporovali do stavu právní beztíže tak, jak by se od nich čekalo u soudního přelíčení. Nekončící téma narušil příchod sympatické ženy, jejíhož výstřihu si nemohl nepovšimnout nikdo z přítomných. Jirka tu tvář odněkud již znal. Žena zřejmě nějak patřila k představiteli jedné z předních energetických společností. Předala mu nějaké podklady a pak spolu ustoupili do ústraní k řešení zřejmě souvisejícího problému. Přestávka konečně skončila a začaly další plánované body setkání. Pro Jiřího druhá část byla spíše formální povinností. Vše podstatné již zaznělo. Otevřel jednu ze svých nedokončených technických zpráv a přepnul pozornost tím směrem.


“Promiňte prosím, jmenuji se Eliška Táborská. Vidím rozsvícené jablíčko na macbooku. Mohla bych vás požádat o pět minut na internetu? Potřebovala bych poslat soubor a z telefonu se mi to nedaří”, zaznělo nad Jirkou šeptem. Jirka zvedl oči a vzpomněl si, že tu ženu viděl v Brně na semináři. “Když mi zaručíte bezpečnost mých dat …”, usmál se a přesedl si na vedlejší volné místo. Táborská rychle usedla a rychlé pohyby po klávesnici prozrazovaly dobrou znalost prostředí tohoto operačního systému. Jirka využil chvíle bez počítače k podrobnému prolistování podkladů zasedání komise. Když se dobíral posledního článku ozval se výkřik a pád skla na zem.


Mladíkovi vedle Táborské se podařilo svou taškou převrhnout sklenici vody a šálek kávy. Výkřik patřil ženě. Na jejich šatech zůstala většina tekutin. Ale zásah dostala i klávesnice Jirkova macbooku. Žena bez váhání strhla hedvábný šátek a hardware poskytla první pomoc.

Pak se provinile, smutnýma hnědýma očima podívala na Jirku … 

---

V dalším díle za týden
… Jirka doposud nedostal a své bankovní konto ani korunu. Výdaje stále plynou. Jirka zůstává klidný i když zatím vůbec není jasné odkud příjmy vytvoří. Podaří se mu to již v příštím díle? ...

Podrobnosti o seriálu na AGeNT.elektrika.cz   -  Epizody  -   Diskuse