AG# 7.0 Brněnský veletrh příležitostí

Jirka sbalil cestovní tašku s dvěma košilemi a spodním prádlem. Přihodil macbook s nabíječkou a vydal se k autu. Před tím ještě samozřejmě zvažoval cestu vlakem, ale nakonec stejně znovu zvolil svá čtyři kola, protože Brno je přece jen aglomerace plná přátel a proto byly nečekané pojížďky nabíledni.
Cesta po dálnici roubená billboardy s českými vlajkami nic nevypovídala o vlastnectví, ale zase o vychytralosti českých Švejků a předvolební propaganda doslova zasírala rádiové vlny. Konečně byl u Ostrovačic a na obzoru se objevila silueta Brna.


Jirka se účastnil mnoha veletrhů, větších, menších, v tuzemsku, v zahraničí, ale Strojírenský měl jako základ. Nebylo to pouze proto, že v Brně studoval a dokonce tam byl i na základní vojenské službě. Zřejmě se ten důvod skrýval v v jeho zájmu o oblast průmyslu nikoliv občanské domovní sféry. Nepatřil k typickým návštěvníkům, čumilům nebo sběračům reklamního balastu, stejně jako nyní měl domluveno několik důležitých setkání a počítal s náhodnými rozhovory. Pro Chodiče ve skutečnosti žádný z veletrhů nebyl o novinkách, ty znal vždy dříve. Na veletrzích potkal během několika dnů mnoho důležitých osobností. S těmi u bývalé firmy buď dojednával zakázky nebo minimálně udržoval dobré vztahy.

Nyní na MSV určitě neměl v úmyslu pátrat po novém zaměstnání.  Zaparkoval za 200 korun a prošel vstupem pavilonu P na firemní voucher do areálu. První kroky opět vedly do vedlejšího Zetka.


Bez dlouhého hledání se za chvíli posadil u broadcastového studia Elektriky a chvíli pozoroval dění v zákulisí. Nic nenasvědčovalo tomu, proč je Elektrika uvedená mezi vystavovateli. Nic zde k vystavení nebylo a jednací část sloužila k přípravě rozhovorů. V zákulisí byl cvrkot, ale hlavní jádro se skrývalo v režii za polopropustným zrcadlem.

Mirka nebylo možné v davu přehlédnout. Jeho vrávoravá chůze kolem něj tvořila auru opilého a tak byl mezi zbytkem návštěvníků snadno identifikovatelný. Měl na rozdíl od Jirky kdysi autonehodu s podstatně horšími následky. Zbylá část týmu měla evidentně co dělat. Ono se není moc čemu divit, zasvěcený člověk ví, že takové show, v tak malém počtu lidí je opravdu na hraně. Jirka nahlédl do režie a napočítal několik osob a deset monitorů, které je v přítmí ozařovaly. Mirek Jirku zaregistroval, ale ten zůstal stát s někým na kraji stánku.
 
Stánek Elektriky byl útočištěm pro rozhovory různých firem. “Zdar panáčku!”, ozval se za Jirkou Vilém svým nezaměnitelným hlubokým hlasem.

"Mám přítele ze studií, který tu na Strojíráku pravděpodobně včera uzavřel dva kontrakty na dodávku informačního systému. Potřeboval by pomoci a ty bys mohl být pro tento účel ta správná osoba", vysvětlil krátce Vili. "Viléme! Do čeho mne to tlačíš? Připadám ti jako tvůrce softwarového kódu?", ohradil se Jirka.
"Počkej! Zastav! Nebyla řeč o programátorovi. Potřebuje toho, kdo ten kód bude testovat v praxi dřív, než se to dá klientovi a o to víc, je to tvá parketa, že se pohybuješ v elektrotechnice. A stručně, ten člověk by královsky zaplatil". Jirkovi se zatmělo před očima. Jeho představa budoucnosti byla spíš stavby, revize, obchod, ale software? Ovšem pokud to má být zajímavý zdroj příjmů tak by se o to zajímat asi měl. "Dobrá, co dál?" optal se Jirka klidně. "Zítra v devět na tiskovým oddělení, to je klidné a neutrální místo". Oba se po chvíli rozloučili a Jirka zapátral po Mirkovi.


Oba se znali již z předrevoluční doby, kdy byli oba spojaři velitelského stanoviště PVOS. Jirka byl ten, kdo šířil programovací jazyk Basic jako nové evangelium a Mirek byl jeho pilným studentem. “Miro, ahoj”, zaznělo součastně se zaklesnutím dvou dlaní. “Jirko, ahoj, jak se máš? Vilém říkal něco o tom, že již nejseš u Masaroviče. A co doma? Co žena, děti a tak? Povídej a přeháněj! Tady to sice není vhodný, ale rád tě vidím a slyším!” odpověděl na pozdrav Mirek. Jirka svou odpověď zkrátil co to šlo, “Práce je minulost, žena, děti a tak je také minulost. Bohužel vůbec nepřeháním. “Jak žena, děti minulost?”, vytřeštil oči Mirek, “to si děláš legraci, vždyť to byl tvůj poklad!”. “Mirku, někdy jindy, ano? Dnes o něčem jiném”, tvrdě obrátil list Jirka a zahleděl se do kopule pavilonu Z, “člověk míní, okolnosti mění …”.

Oba si ještě vyměnili některé důležité informace a dohodli se na večer. Jirka zcela zapomněl, že nemá kde přespat a tak rád složí tělo u Minaříků. Z pavilonu Z se vydal do blízkého Géčka pátrat po digitálních technologiích. Ještě se nedostal ani k východu a uviděl chlapíka s kterým jako posledním jednal v bývalé firmě. “Dobrý den, pane Chodovský”, zazubil se Otruba, “vy jste odešel a já se už s nikým nebyl schopen se domluvit!. Nepomohl byste mi?”. Jirka se zahleděl do jeho vrásčitého obličeje a s menší odmlkou reagoval, “pane Otrubo, nejsem si jistý, zda mohu pomoci. Nemám k dispozici žádné kolegy. Co byste prosím potřebovat?” Otruba se svěřil s problémem černého odběru v jeho privatizovaného areálu. Jirka si vše poznamenal a dohodli se na termínu po veletrhu. Jirka se konečně dostal na čerstvý vzduch …


Co se musí veletrhům opravdu nechat, jsou příležitosti, alespoň pro ty připravené. Jirka se prodíral davy návštěvníků pavilonu G a přibližoval se další plánované zastávce. Hlouček zahleděný na monitor prezentující virtuální realitu.

Mezitím v jiné části republiky …
U dveří bytu Jirkovy rodiny zadrnčel zvonek. Otevřela Jana, Jirkova manželka. Ta, také neprožívá zrovna tu příjemnou část svého života, ale vnitřně je ráda, že dosáhla svého a rozbila opakující se stereotyp svého dávného rozhodnutí. Rozhodnutí být s Jirkou a mít s ním děti. Jana byla zrozená být tou správnou mámou a podobně jako Jirka podřizoval vše svému životnímu poslání i ona měla jasně stanovené priority a z těch neslevovala. Ovšem pokud by pokračovala ve stále více a více zacyklujících se návycích, tak by nakonec zjistila, že strávila celý život jako “služka každodenní operativy” a život ji protekl mezi prsty. Musela rozetnout gordický uzel. Musela. Musela Jirku vypnout.
Do bytu vklouzla jedna z jejích kamarádek, Pavlína. “Tak co, jak je?”, spustila na Janu. “Asi dobře, pojď dál” …
"Ignoruješ ho?"
"Ano, myslím, že to snad už ani víc nejde."
"A už něco ví? Nebo alespoň tuší ...?" pokusila se vyzvídat Pavlína.
"Asi mi je to jedno" ...



Jirka navečer dorazil k Mirkovi na Orlovnu. Orlovna byla jejich malé tajemné garážové studio, kde se připravovala většina obsahu portálů Elektrika. Ta byla nyní poloprázdná, resp. přestěhovaná na výstaviště. Vstoupil do studia a usedl k jediné osobě která zálohovala data na server. “Ahoj, vem místo, dáš si ještě kafe nebo už toho máš dost?”, přivítal Mirek Jirku, “vysvětlíš mi prosím, co se stalo mezi tebou a Janou? Vždyť to byla láska za hrob!”.

Jirka se obsloužil sám. Horkou voudou zalil zelený čaj, usedl ke stolu a pomale klidným hlasem začal, “nejdříve zapomněla mé jméno, později své zážitky a zážitky dětí raději řekla mým přátelům, než mě. Dnes ji prakticky vůbec nezajímám. Jedinou starostí, kterou skutečně má jsou finance. Pokud by mne přejelo auto, pak její myšlenka nebude směřovat jak mi je, či zda jsem vůbec přežil, ale zda nebude mít nějaké starosti. Ale to je můj dlouhodobý pohled”, vytáhl lžíci z čaje a zapíchl ji do skleničky medu na stole.
“A co děti? To zní jako ze špatného filmu” zeptal se udivený Mirek, “… nedovedu si představit, že bych nebyl v blízkosti svých děvčat, i když připouštím, že jsem také černým puntíkem mezi rodinnými květy”.

“Dětem nechybím, jsou plně zaměstnané a dnes je to přece normální, že se lidé rozcházejí. Miro, teď už je mi líp, ale v počátcích se mi zhroutil svět. Zvykl jsem si, že jsem sám a ve svém věku se mi to již dokonce ani nechce měnit”, pokračoval ve zpovědi Jiří, “… no, asi to dál nebudu rozebírat, již to není v mé moci ovlivnit”.

“Dobrá, ale mrzí mne to, seklo vám to a byli jste krásný pár”, zakončil téma Mirek, “… a co práce? To, že jsi skončil u Masaroviče mohu jen schválit, vypadalo to, že je to spíš tvá firma, než jeho.
” Na Jirkovém obličeji se objevili zcela jiné rysy. Rozšířily se mu zorničky a s nadšením spustil, “Všechno skončilo najednou, v případě práce jsem rád. To již dál nešlo. Být kreativní, nemít možnost ovlivnit skutečnou realizaci, ale nést následky za finální řešení, to není dlouhodobě udržitelné”.

“A co máš teď jako zdroj příjmů?”.
“Hledám. Mám několik příležitostí, znáš mne, dělat je stále co, ale finanční zabezpečení jednoduché není. Dnes jsem pár zajímavých návrhů a zítra to bude ještě pokračovat”.
“Pokud bys chtěl a měl chvíli, mohl bys zase jako externista přidat nějakých padesát tisíc ročně do rozpočtu”.
“Miro, díky za nabídku, jsem rád, že tu možnost u tebe mám. Prostředky ještě jsou, ale i ty vyschnou”.
“Myslím, že tě znám a ty brzy padneš do svého byznysu”, usmál se Mirek.

Po té si oba zavzpomínali a rozvinuli bouři myšlenek do pozdních hodin. Pak oba sešli dolů a za chvíli oba usnuli ...

---

V dalším díle za týden …
... se setká s klíčovou osobou která mu, aniž by to Chodič tušil, změní celý jeho dosavadní život ...

Podrobnosti o seriálu na AGeNT.elektrika.cz   -  Epizody  -   Diskuse