"Dobrý den, co si dáte, prosím?", zeptala se servírka. "Dvakrát cafe latté, dvakrát neperlivou vodu", objednal Jirka a rozhlížel se kolem sebe. Zakroutil hlavou a pomyslel si, že si z něj Marta utahuje.


"No, ahoj ...!", ozvalo se a na protější lavici zapadla Marta taková, jakou jí měl Chodič ve vzpomínkách. "To jsem tě dostala, co? Já v tomto městě pracuji a bydlím o dvacet kiláků dál", spustila na Jiříka Marta a udělala svůj neodolatelný kukuč s vyšpulenou pusou na přátelské políbení. Jirka se nebránil milému překvapení. "Jak víš, že tu bydlím? Vždyť to kromě Petra ještě nikdo neví a ten je ve Francii!"
"Jiříku, vždyť přece víš, že ženský všechno zjistí. Ale toto je spíš náhoda. Skončila jsem v práci později a nestihla jsem si koupit nic k večeři. A najednou vidím tebe. Tak jsem zavolala, ne?".
"Správně jsi udělala!", schválil Jirka, "ale teď mi řekni jak to tenkrát bylo s tím rozchodem! Zmizela jsi a pak přišlo svatební oznámení. To nebylo zrovna košer jak se rozejít", zakřenil se zhrzele.

"Musím se ti alespoň nyní omluvit. Tehdy to byl čas malin nezralých. Jak to rychle přišlo, tak to zase odešlo.", vzpomínala. "Ale vzali jste se, ne?". "Ano vzali a zase rozvedli. Pak jsem si našla toho ideálního, krásného, pozorného a mám s ním dceru. Krásnou dceru. On krásný zůstal, ale pozorný a ideální už ne. Tak jsme samy a je nám dobře", pokračovala Marta.


"Hmmm, tak takový podobný příběh znám z druhé strany. Potkal jsem svou lásku a upnul se na ni. Marto, ty sama víš, že nejsem zrovna domácí typ do kuchyně. Patřím k těm co mají své životní poslání. A život s takovými exoty je taky šílený".
"No jistě, ale když jsi byl přítomný, tak jsi býval milý", přitakala Marta. "A pak ten můj úraz! No a jednoho dne mi řekla, že chce být sama. Tak vidíš, já to mám obráceně. Mám dvě děti patnáctiletou Radku a devítiletého Lukáška. Radka s maminkou mne nemusí a Lukášek tomu snad ještě moc nerozumí. No a dál už se mi o tom moc mluvit nechce.", sklopil oči. "Rozumím", pronesla Marta, "Mám dvacetiletou Lenku na vysoké a taky by raději obrátila list".

"A co děláš?", přehodila vyhýbku jako první. "Vlastně ještě nevím, pokud nezačne pršet, tak dnes budu spát na měkkým" a ukázal na své auto s matrací na střeše, "co mne bude živit, na tom teď pracuji.", prozradil, "A co ty? Co děláš ty s takovou vizáží?" "... jsem úřednice", řekla s jistotou.

 
Vrr, vrrrr, … ucítil Jirka na zápěstí. Oznámení kalendáře připomělo, že potřebuje zajistit pravidelné vyšetření u psychologa. “To zase bude horor”, proběhlo Jirkovi hlavou. Při návštěvách psychologů se často nemohl ubránit pocitu, že pacient je spíše ten doktor než on sám. “Cvokař počká, teď tu mám něco důležitějšího”, surově odbyl v myšlenkách nebohého zdravotníka a pohlédl na Martin výstřih  a pokračoval tam, kde přestali. “Úřednice? To jako na poště a tak? Nevěřím!”.

"Tak na poště zrovna ne, mám svůj stůl a těch reportů co musím někdy udělat je na zbláznění. Na druhou stranu jsem také v terénu. To je druhý extrém."

"To máme podobně",  Jirka se snažil popsat svou dosavadní činnost ve službách elektrotechniky, "jsem třeba dva dny v terénu, prolezu stavby, dokumentace, musím mluvit s hromadou zúčastněných, odhalit co je špatně, dát to do pořádku a pak vše musím sepsat a reportovat. Někdy jsem víc úředník a jindy něco jako detektiv".
"Tak to máme opravdu podobnou práci. Také mne okolnosti vyženou do terénu a musím prolézat různé objekty a zjištuju mnoho okolností a pak to musím vše zapsat a najít příčiny. Sama si někdy připadám jako spisovatelka".

Když oba popsali své zaměstnání, nějak opomněli prozradit, oč skutečně jde. Jirka to vlastně nevěděl přesně a Marta záměrně mlžila. "Mohl bych vás poprosit o zaplacení?", ozval se hlas vrchního, "Budeme zavírat".

Chodič zaplatil a s Martou se vydali směrem k jeho autu. "No to je pěkná velká matrace, dostaneš ji do bytu?". "Abych pravdu řekl, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Ale možná to bude problém".
"Chceš abych jela s tebou? Pomůžu ti. Nebo můžu někomu zavolat, kdo nám pomůže. Mám tu dost přátel".
"Budu rád, děkuju."


Každý jel svým vozem do Jirkova nezařízeného bytu. Byl ve třetím patře bez výtahu. S matrací prošli všemi dveřmi a pohodlně i schodištěm. Marta prozkoumala byt a zastavila se u otevřeného cestovního kufru s osobními věcmi. Usmála se a z jeho útrob vyzdvihla starého ošuntělého plyšáka. "Toho si pamatuji, stále ho máš?". Jirka z vedlejšího pokoje neviděl o čem Marta mluví a komentoval ten otevřený kufr, "no jo, v úterý jedu do Brna na veletrh, tak se chystám ...".

Marta se zastavila u okna, "Máš tu co zařizovat, koukám. Musím říct, že to je na tom to pěkné. Znáš to. Na každém konci začíná něco nového", zasnila se Marta.
"To víš, že to znám. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky a něco musí skončit, aby začalo něco jiného nebo aby něco začalo znovu a jinak", potvrdil zase svá moudra Jiřík. Blízkost obou se zmenšovala ...


Jejich vzájemný pohled byl v okamžiku tak magnetický, že výsledkem nemohlo být nic jiného než polibek. … polibek, objetí, líbání …
Scéna jako dobře vymyšleného příběhu pokračovala pádem na novou matraci. Jen těžko šlo odhadnout, kdo z koho strhává oblečení rychleji. Tento napínavý milostný boj přerušila melodie mobilu Smoke on The Water od Deep Purple. "Erbenová slyším", zašeptala do telefonu bez váhání, chvíli poslouchala a odpověděla, "zajistěte místo a stopy, jedu tam".

"Jirko promiň, ale musím do práce. Zavolám, jo?", políbila ho a oblíkajíc se za pochodu Jirka zahlédl obrys pistole. "Co to je?", pomyslel si. A pak mu docházelo o čem mluvila, když popisovala svou práci. "No potěš koště. Co ta holka dělá? To vypadá, že dělá u Policie, ale ta pistole? Když ji nosí u sebe to z ní asi i střílí".



Marta byla vždy od rány, to ano, ale toto by Jiřího nenapadlo. "Třeba mi o tom něco poví, až se ozve. Tedy pokud se ozve".

---

V dalším díle příští týden …
Jirka se vydá na plánovaný veletrh do Brna, kde se má s někým seznámit. Z mnoha setkání bude jedno jediné rozhodující pro jeho budoucnost. Kdyby to tušil, možná by do Brna tentokrát nejel ...

Podrobnosti o seriálu na AGeNT.elektrika.cz   -  Epizody  -   Diskuse