Otevřel oči.
Ha, přišel ten sváteční den!
Pohled na hodiny oznámil nejvyšší čas něco dělat!


Odněkud zaslechl Vánoce. Šlo o hromadu koled a nějakých nostalgických pořadů, které vzbuzovaly v člověku vzpomínky na dobu jeho dětské naivity. Jirka přemýšlel, kam se poděl jeho vztah k Vánocům. Je to tím, čím za poslední roky prošel? Nebo tím, nač přišel? Je to tím, že přišel na to, jak fungují jeho vlastní myšlenkové pochody? Je to tím, že vztahově vyhořel? V každém případě v něm všechny reklamy, chování a obchodní pokusy něco prodat v souvislosti s jakoukoliv tradicí, vzbuzovali agresi.

Nahmatal vedle sebe telefon a přijal příchozí hovor svého táty.
“Jirko, kdy přijedete? Maminka se už těší ...”, zahájil,“... co dělají děti? Už skotačí kolem stromečku?”.
“Táto, Radka skotačí všude možně, ale je to velká holka a víc než stromeček ji zajímá spíš její studentský bankovní účet”, řekl Jirka s úsměvem a legraci.
“Ale snad Lukášek ještě na Ježíška věří?”,
“Nevím, zda ještě věří na Ježucha, ale dárky mu radost určitě udělají jako nám kdysi. Co máma? Jak jí je?”, zeptal se na maminčino zdraví.
“Nevím. Nejsem schopen nic zjistit. Pořád ji posílám mezi lidi, ale marně. Bude sedět doma. Přijeďte prosím”.


V poslední větě bylo znát, že tatínek měl o maminku velký strach. To poslední, co by maminka měla vědět, je to, že Jirka bydlí sám. Byla silná na “těle”, ale na “duchu” vůbec ne. Její dětství nebylo zrovna šťastné a něčím neznámým se podepsalo na jejích nečekaných výpadech. Dostat jí k nějakému serióznímu doktorovi nešlo, protože maminka připustila maximálně obvoďačku a zbytek řešila meditacemi.

Své dárky měl v tašce přichystány již dlouho. Největší stres bylo pro něj vždy balení všeho toho, co chtěl darovat. Byl na takové, pro někoho rutinní, zabalení předmětů hrozné “dřevo”. Co bylo ovšem fakt smutné, že prožíval to, co znal z dětství. Jeho tatínek mamince kupoval pod stromeček dárky od “srdce” jako známe z filmu “Pelíšky”. Jirka sice na rozdíl od něj zapínal empatii, jak mohl, ale stejně jeho dárky končily někde odložené, nepovšimnuté. Možná také proto nebyly už Vánoce ničím, nač by se snad chtěl těšit.

Ať to již dopadlo jakkoliv, Jirka vždy koupil jen to, o čem byl nějak vnitřně přesvědčen, že nějak potěší. A tak to zkoušel znovu a znovu. A bylo tomu i letos. Jak to dopadne na tyto Vánoce, to nechtěl odhadovat už vůbec. Cesta k za rodinnou ubíhala celkem rychle. Aniž by si ten proces uvědomoval, stál před dveřmi bytu a koukal na zvonek. Stlačil ho.

“Táta, táta”, ozvalo se za dveřmi a objevila se rozježená hlava kluka s rozzářenýma očima. A za chvíli visel Jirkovi kolem krku. “Táto, já se na tebe těšil!”, spustil svou lavinu malý Lukáš, “Víš, já si Ježíškovi napsal o stavebnici!”.

Lukášek vtáhl Jirku do pokojíčku a ukazoval mu rychle vše, co postavil z Lega, co nakreslil a také vysypal různé diplomy, které dostal v soutěžích. Jakoby spěchal, aby to vše stačil vypovědět, než se strhne nějaká nesmyslná hádka. Nestrhla se žádná. Byly to opravdu Vánoce. Skoro se vším jako kdysi. Děti nadšené, plno dárků pod stromečkem. Jen ta komunikace mezi Jirkou a Janou byla jen taková zdvořilostní. Ani jeden z nich nezačal žádné téma, které by spolu probírali déle, než přes tři věty. Možná to bylo tak, že se každý o to pokoušel a druhý neměl odvahu nebo chuť pokračovat dál aby nepokazil Vánoce. Těžko říct, kdo byl komu lhostejný. Vše skončilo vyčerpaným Lukáškem, který Jirkovi později usnul v klíně, když spolu stavěli ohromnou stavbu z Lega.

Jirka se domluvil na návštěvu jeho rodičů, rozloučil se a vydal se do vánočního města. Sedl do auta se svou taškou dárečků, které dostal a jel jen tak někam. Zastavil u první benzinky a stále mu hlavou probíhaly myšlenky na to, kde by měl být. Co je správné a co není? Spravedlnost? Jak to má správně být? “Všechno to jsou hloupé úvahy! Všechno je v pořádku. Má to tak být”, shodil chmury z patra. Poodjel a zaparkoval na nejbližším volném místě a šel se projít. Nacpal si do uší sluchátka, spustil playlist Mika Oldfielda a vyrazil někam do ulic.

Zamyšleně se došoural až na nádraží. To vypadalo opravdu hodně škaredě, ale obvykle tam bylo nonstop bufetové okénko. Bylo tam, opravdu. A bylo u něj veselo. Slavily se Vánoce. Tedy konkrétně partička bezdomovců se tam smála. Jirka si koupil grog s medem, aby se zahřál a zapil Ataralgin. Kdyby se dával na migrénu invalidní důchod, tak on má určitě i průkaz ZTP. Starší nevzhledná paní, nalíčená opravdu nevhodně, trošku připomínající nádražní semafor mu podala vonící barevnou tekutinu ve skle. “Co v tomto čase tady? A sám?”.
“To víte, stane se”, zkusil odvrátit začínající téma.
“A tak tu buďte s námi”, řekla mile prodavačka.


Jirka nikam nespěchal. Vlastně byl rád, že vidí Vánoce i jinak. Celý život si užíval v rodinném kruhu štěstí, pohádek a cukroví. Ale svět, jak vidno, vypadá i jinak. Se svařákem s medem a tím, co se již nesmělo jmenovat rum, stál u pultíku v rožku. Sledoval bavící se hlouček, míchal a těšil se prvnímu doušku.

Doléhaly k němu střípky rozhovoru o blížící se volbě prezidenta. Nevěděl, kdo přesně byl zrovna přetřásán, ale zarazil ho vyřčený výraz “it's only a stupid pig after money …”. Něco takového by z klubka této sešlosti nečekal. Po chvíli zjistil, komu ten výrok patřil. Také bezdomovci. Tedy někomu, kdo vypadal úplně stejně jako ti ostatní. Prostě bezdomovci. Jirkovi to nedalo a zaposlouchal se více.

Podobně jako na testu inteligence vyřazujete obraz jako nesouvisející, podobně Jirka vyřadil tohoto muže z množiny ostatních prvků, mezi kterými se nacházel. Ten člověk věděl, co říká a proč to říká. Již podle řeči, slov, skladby vět, bylo zřejmé, že věděl víc, ale udržoval hovor na úrovni realitě nepřítomných bezdomovců. Když se řeč stočila na přijetí eura, Jirka přistoupil k hloučku.
“Dobrý večer ve spolek. Mohu se přidat k diskusi”, zkusil.
“Dobrý večer, dobrý, dobrý …, to víte, že můžete”, ozvalo se z hloučku skřípavě, “pijeme to, co pořádně zahřeje”.

Jirka objednal všem jednu rundu toho, co každý z nich měl před sebou. Diskuse ohledně změny české koruny pokračovala jako by místní účastníci byli majitelé bezedných finančních účtů, které sžírá inflace. Jen inkriminovaný chlapík v Jirkově přítomnosti jakoby si vzpomněl, že je opravdu bezdomovec. Jeho výrazový slovník byl v tu ránu nerozpoznatelný od ostatních. Jirka mlčel a poslouchal.
“A co ty děláš na Štědrej večer tady?”
“Nasrala tě stará?”
“Prasklo ti topení?”
Jirka se usmál, “nééé, ani jedno ani druhé. Přišel jsem si změnit vzorec”.
“Sakra, dobrá volba”, pronesl tajemný bezdomovec.
“Vyser se na vzorec a napij se”, ozval se jeho soused, “jestli ti ten vzorec ublížil, tak ho zapij a von zmizí”.
Jirka dopíjel sklenici, když mu přišla SMS od Marty.
“Krasne svatky stop co delas stop marta”, přečetl z displeje.
Už věděl, že pokud posílá SMS nemůže mluvit. Tipnul si, že je v práci a měla chvilku napsat.
Odepsal jí “Tobe taky pekny vanoce, rad te uvidim celou a zivou :-)”.
Nazpět mu přišel “:-)”.
Jirka se rozloučil s osazenstvem a vydal se o kus dál.



Ulice logicky zely prázdnotou. Tu a tam nějaká spěchající postava. Město ponořené do večeře a dárků. Vše zavřené, všichni v obklopení svých blízkých. Jirka žádnou nostalgii, vzpomínky  na mysl nevpouštěl. Najednou cítil, že mu je samotnému dobře. Člověk asi musí být nejdříve šťastný sám. Bez těch ostatních, bez společnosti, dárků, přání, vděku, projevované lásky. Všechny ty tradice, zvyky zaslepují skutečný svět. Všichni se domluví, že se na Vánoce budou mít rádi, že se budou obdarovávat. To vše je proloženo reklamami, obchodem, pokřivenými falešnými klišé. Došel až na vyhlídku, odkud bylo vidět krásně osvětlené město.


“Musím být magor. Tedy pokud umím definovat, kdo je to magor”, přemýšlel koukajíc na blikající město, “možná to tak má být! Jsem přece elektrikář! A ti to mají prý vepsané v osudu. Do prdele, ale pak jsem stejně magor, protože všichni elektrikáři sedí u stromečků! Ale je tu krásně!”. A v tom ho napadla motivační vlna! To byly ty Jirkovy stavy. Z ničeho nic, na nepochopitelném místě a za divných podmínek ho vždy napadlo něco, na čem začal později pracovat. Rychle vytáhl blok a myšlenku zapsal. Vše schoval do bundy, spokojeně vydechl. A tím jako by vánoční čas zmizel. V Jirkovi se nastartoval jakýsi motivační proces. Ono to bylo dobře a také nebylo. Takové “umanutí” v něm obvykle nastartovalo neřízenou střelu. Pro něj samotného to znamenalo vizi, cíl, kterého musí dosáhnout. Musí dosáhnout, i kdyby mu nikdo nechtěl pomoci.


Vydal se zpět autu. Musí někde přespat do zítřka. Na to úplně zapomněl. Namířil si to zpět na nádraží ...

---

V dalším díle, tentokrát dřív, než za týden ...
… Kde Jirka přespí? Asi si uvědomil příliš pozdě, že v tomto městě již nemá kde přespat. A ráno k rodičům. V takovou pozdní hodinu zpět k rodině se neodvážil ...

Podrobnosti o seriálu na AGeNT.elektrika.cz   -  Epizody  -   Diskuse