Eliška přišla ke strašně špinavému autu a chvíli přemýšlela, zda si raději nevzít taxi. “Raději zaparkuji někde bokem, aby to auto nikdo nespojoval se mnou. Příšerné!”, pomyslela a vyrazila na schůzku s Jirkou. Na smluveném místě začala vybírat místo k sezení, než se objeví sympaťák. Už, už si sedala, když ho spatřila stojícího opodál ...


Toto pracovní rande se nakonec odehrálo v zasedačce společnosti, kde Eliška pracovala. Koneckonců bylo to opravdu pracovní. Jirka rozmístil na stůl několik prospektů a vytištěných bublin. Vysvětlil princip Zodiacu a některé vychytávky které software na výstupu generoval.
“To jsou pekelně citlivá data!”, poznamenala Eliška, “co na to úžasné GDPR? Vždyť toto nabourává vše, co člověk pracně skrývá!”.
“Ano, skoro bych řekl, že je to někde za hranou zákona, ale záleží na použitých vstupních informacích a způsobu použití výsledků. Pokud si koupíte sekeru tak s ním můžete štípat dříví, ale i někomu useknout ruku”.
“To je mi jasné”, řekla zamyšleně, “ale to, co jste mi teď ukázal jsem si představila s našimi daty a to by pak ukázalo docela nechutné informace. Tedy pokud by se to ještě spárovalo s …”, podívala se zamyšleně směrem ke dveřím, “pokračujte v myšlence prosím”. Eliška s daty evidentně zacházet uměla.


Jirka se ocitl znovu v obchodech. Do jisté míry to pro něj, nyní samotáře byl nejčastější styk s živými lidmi. Potkal svou první zákaznici, které připojoval pračku. Vedla se s podobnou sexbombou v závěsu. Od pohledu vypadala jako mrcha, ale mrcha asi nebyla. Byla jen taková hloupoučká, tupoučká, takové telátko. Ale ty “kozy”! Klobouk dolů. Jenže to by bylo asi tak všechno. Její myšlenkové vzorce prozradila hned, co otevřela vyzývavě nakreslenou pusinku. “Jééé, Kláro, toho ti musím představit”, spustila afektovaně, “Dobrý den, ráda vás zase vidím. Klári, to je ten pán, co mi připojoval tu bošku”.
“Je vše v pořádku?” optal se Jirka zdvořile, “neteče to?".

“Všechno oukej, je to super!” a začala se vlnit jako had před útokem. Její kamarádka podle svého ustrojení byla zřejmě ještě o trošku jednodušší, a když z ní vypadla otázka “a mě byste ji také připojil? Já bych si ji nechala od vás ráda připojit!”, šly na Jirku mrákoty. “Dámy, omlouvám se, pokud budete něco konkrétního potřebovat, zavolejte. Kontakt máte.
Tak to je příroda! Kontrasty musí být. Ještě, že nic podobného nefiguruje dlouhodobě v mém světě. Asi vypadly zrovna z natáčení nějakého sitcomu, jinak si nedovedl představit, že by to bylo přirozené chování.

Taška už byla plná zdravé výživy. No, zdravé … Hlavně takové výživy aby jí nebylo potřeba moc zpracovávat. Jirka nesnášel čas strávený vařením. Tak zvané kulináře, kteří se tváří do kamery jako my prožívali trojnásobný orgasmus z toho, že právě nakrájeli pažitku a odvážili dvacet deka hrubé mouky, Jirka opravdu nenáviděl. Ale akceptoval, že každý může mít svou úchylku. “Ale že taková individua ještě pustí v televizi …”.
Mířil k autu, aby se těžké tašky zbavil. Už, už chtěl odjet, ale zapomněl na lékárnu a prášky na migrénu. Cestou se zahleděl do výlohy obchodu se zbytečnostmi. Tedy do bytových doplňků. Mezi takovými drobnostmi rád zůstával zasněn. Tam mu pracovala fantazie a mozek přepočítával nespočetné varianty použití různých krabiček, dekorací, obrázků a podobných drobností. Miloval styl Wabi Sabi. 

 
Že by zde koupil nějaký dárek?
Nevkus. Vybírat jinému, co se jemu dárci samotnému líbí.
Z dětství si pamatoval, co tatínek naděloval mamince za věci a ona se na něj tvářila umělým úsměvem.
Od srdce?
Má Jirka vůbec nějaké srdce?
Co to vlastně znamená dárek od srdce a z lásky?
Musí být dárek užitečný?
Musí být dárek překvapující?
A musí být vůbec dárek?
Už mu ten novodobý zimní cirkus lezl krkem. Původní křesťanská tradice vzala již dávno za své. Vánoce mohou být krásné pro děti a pro ty, kteří koukají na jejich rozzářené oči. Ano, to je to, co ještě na Vánocích může být pěkné. Koupil si velká balení Ataralginu a odjel.


“Lukášku, co z toho okna vyhlížíš?” zeptala se Jana.
“Maminko, když není sníh to snad ani nebudou ty krásné Vánoce”, přemýšlel zasněný Lukáš, “a bude tu táta? Má tady to křeslo. To je jeho”.
Jana koukla z okna stejným směrem. “To záleží Lukášku na tatínkovi, on od nás odešel”, a přemýšlela jak to vlastně všechno bylo.
“On nechtěl odejít, já to vím, já to slyšel!”, reagoval kluk velice rychle, “ty a Radka jste jej vyhnali! A já chci tátu!”.
Radka Lukáše pohladila po vlasech, “neboj určitě přijde!”, ovšem zda je to pravděpodobné si moc jistá nebyla.
V tom zazvonil u dveří zvonek. Lukášek se rozběhl jako blesk. Otevřel. “Jééé, ahoj” pronesl smutně. Otočil se a pokračoval do svého pokojíčku. “Janííí, jsi doma?”, optala se příchozí kamarádka. Jana vykoukla zpoza rohu a pozvala ji dál. Postavila na kávu a obě zasedli v kuchyni u stolu.
“Jani, to ti musím říct”, zahájila tajemně, “ten Tomáš od Jirky z firmy, víš který? Takovej ten s tím mikádem, jak jsi říkala, že je hroznej”.


“No, jasně Tomáš, a co je s ním?”.
“No, to nepochopíš! Čekají třetí dítě”.
“Tak jim to přej. Vždyť je to krásný. Kdo by za to, kdo dal”, odpověděla Jana trochu závistivě.
“Jen, že on se zamiloval!”
“Do své ženy? Nebo do toho miminka?”
“Do své spolužačky!” vycedila celý drb kamarádka.
“No, to mne polej! Ale to snad nebude vážný, ne?” přemýšlela Jana.
“Já je viděla! A dovol, abych poznala jak vypadá zaláskovaná dvojka”, přesvědčovala Janu.

Jirka o hodně kilometrů dál také koukal z okna a přemýšlel nad vším, co kdy udělal. Pro koho jsou svátky? Co si má člověk z toho odnést? Člověk nemá být o Vánocích sám? Ani ve vězení není o Vánocích nikdo na samotce. Co bude dělat na Vánoce? Pojede domů. Kde je jeho doma? Tedy ne domů. Pojede ke své rodině. Ke své? Je jeho? Čeká ho tam někdo? Čeká! Lukášek. Určitě, on ano. Pojede se tam podívat na Lukáškovy rozzářené oči nad rozbalenou stavebnicí.


Konec snění. Člověk musím pracovat a nevymýšlet budoucnost. Proběhl očima naplánované aktivity v tomto roce a přenastavil znovu priority. Rozhodl se, že mezi Vánoci a Silvestrem o práci ani myšlenkou nezavadí. Udělí si myšlenkovou dovolenou a bude třeba číst. Ale kde? Rozhlédl se po bytě. Chtělo by to něco pohodlného na čtení. A lampu. Jednu LED lampu našel v krabici. Byla s krytím IP6x sice určená spíše na stavbu, ale to bylo Jirkovi lhostejné. Svítila dobře a to bylo rozhodující. Ale v čem sedět? “To ještě napravím”, pomyslel a připsal si to na seznam.

“Co ten blázen Jaroušek?”, zamyslel se. Celý ten případ by nejraději vzal, zmačkal jako Rudé právo a podpálil. Cítil za tím jen problémy. Na druhou stranu, kde problémy nejsou, tak to za nic nestojí. Otevřel dokumentaci k uvedené zakázce. Měl tam již rozpracovaný postup realizace. Musel zajistit instalaci, materiál a programování. Blbá, opravdu blbá situace. Rozpočet nejasný a zavázat se dodavatelům musel. Instalovat by to mohl Honza nebo Radek. Software teoreticky Petr, s Pavlem není radno počítat. Vyjít by to finančně mohlo, pokud nevypadne z “Jarouškovy skříně další kostlivec”. Je potřeba vidět ten objekt v detailech.


Zavolal realizační elektromontážní firmě, která tam dělala přívody, aby zjistil pohled z další strany. Chlapík byl do telefonu vstřícný a sám navrhl se sejít. “My systémovky neděláme. Neumíme to. Ale rád se s vámi sejdu”. Jirka potvrdil zájem a vyrazil na staveniště.

Eliška také chystala Vánoce. I ona měla hlavu plnou emocí a nejasností. Marta Vánoce nebrala vážně již dlouhá léta. Raději byla v práci, kde jí šlo o život, než se válet v křesle u stromečku a cpát se cukrovím. Sama viděla svět spíš přes paragrafy. V každém cizím chlapovi jí běžel film jako o potenciálním pachateli. Ano, profesionální deformace. Ale měla i světlé chvilky, kdy padla do nějakého krátkodobého romantického snu. Byla životem tak vycvičená přežít, že pohled na obtloustlé ženské sedící v kavárně u cukroví a drbající o všem co jde rozebrat, jí přiváděl ke vzteku a opovržení. Marta hledala sebe sama. Často přemýšlela nad tím, proč nemá tu rodinu jako všichni kolem.
Takovou tu normální. S normálními problémy. Ale to by se asi dopracovala normálně také té kavárně, cukroví, tloušťce a debilním drbům. Tak to v žádném případě! Ale Jirku by ráda potkala. Vůbec ji nepřipadal majetnický. Na ničem netrval. Měl svůj svět a cíl, za kterým šel a když se s Martou setkal, tak vždy to bylo naplno. Nic pouze zdvořilostního. Žádné prázdné kecy. Byl akční a to se ji asi líbilo. Podívala se do svého kalendáře. Vůbec se jí nelíbil. Vše co měla naplánované, se řídilo vnějším světem. Tedy zločinci.



Jirka v jedné “rychlostravovně” dopil čaj, zaklapl macbook a vyrazil k zakázce. Nějakou dobu si stavbu procházel. Díval se na plánované trasy a rozmístění jednotlivých zařízení. Jeho představa dobře korespondovala se zadáním projektanta, které čekalo na doplnění systémovky. “Dobrý den, Pařízek” ozvalo se mu za zády. Jirka se otočil a před ním stál takový zcela normální, obyčejný elektrikář. Normální až tak moc, že se Jirkovi zalíbil hned od pohledu. “Tak vy jste ten obětavec, který Jarouška zachrání? Trošku nevím, jak to zkoulíte, ale vypadáte, že víte jak na to”, pokračoval Pařízek.


“Abych pravdu řekl, byl jsem do toho dotlačen, řekněme za hodně dramatických okolností”, vysvětloval Jirka.
“Tak co se týká Jarouška, tak o dramatičnosti opravdu nepochybuji”, zubil se elektrikář, “často vystupuje jak pán lidstva. Jeho vznešenost a vážnost nebere konce. Ale my ho už známe.”
Seznámil Jirku s celým objektem a vším, co probíral s investorem. Pro Jirku to bylo užitečnější setkání, než s kýmkoliv dalším na projektu zúčastněným. Podrobně si vše zapisoval a už se mu konečně začalo odkrývat skutečné řešení.

---

V dalším díle, tentokrát dřív, než za týden ...
… Jak Jirka prožil Vánoce? Kdo si na něj vzpomněl? Ty Vánoce byly opravdu něčím jedinečné. Zřejmě by to žádného elektrikáře nenapadlo trávit je takovým způsobem ...

Podrobnosti o seriálu na AGeNT.elektrika.cz   -  Epizody  -   Diskuse