• nedostatečný výkon našich elektráren, které vlastní většinou zastaralá, málo výkonná zařízení
• zásobování některých pohraničních obcí, které jsou připojeny na síť zahraničních elektráren, a do kterých nebylo možno až dosud zřídit napájecí vedení z našich energetických zdrojů.

Všimněme si nejprve nedostatku výkonu našich elektráren.
Léta okupace 1939-1945 jsou v dějinách československé energetiky údobím stagnace a úpadku. Odběr elektřiny sice i nadále stoupal, avšak energetické podniky kryly poptávku jen za cenu maximálního vypětí stávajících zdrojů. Okupanty nebyla stavba nových elektráren v historických zemích (mimo dokončení rozestavěné elektrárny ve Štěchovicích) povolována a byla preferována stavba tepelných elektráren na slezském uhlí v Německu a vodních elektráren na alpských řekách v Bavorsku a Rakousku. Stále rychleji stoupající konsum elektřiny, který vzrůstal hlavně vlivem přesunu německého válečného průmyslu do našich zemí, přinutil i nově vzniklé elektrárny ve Slezsku k tomu, že dodávaly vyrobenou elektřinu pomocí vedení o velmi vysokém napětí na území tzv. protektorátu, kde se již začínal projevovat nedostatek výkonu přesto, že spotřeba elektřiny pro neválečnou výrobu a pro soukromý konsum byla drastickými opatřeními omezena na míru nejmenší. Tak se staly historické země závislými na dodávkách elektřiny z ciziny. V bouřlivých revolučních květnových dnech r. 1945 pocítili naši spotřebitelé hlavně ve východních Čechách velmi nepříjemně každé přerušení dodávky ze zahraničí a bylo nutno vypínat celé velké oblasti, aby byl zabezpečen chod našich elektráren a tím i zásobování zbývající části země elektřinou.

Za těchto nepříznivých podmínek bylo provedeno znárodnění a s ním spojená  reorganizace energetického průmyslu. Bylo tedy jasné, že do té doby, než budou postaveny nové elektrárny, budeme musit k zabezpečení dodávky elektřiny pro potřebu našich konzumentů hledat potřebný výkon mimo hranice ČSR, a to tam, kde byl elektr. výkon k dispozici, t. j. v Polsku.

Čelní představitelé naší a polské energetiky sjednali dohodu o dodávce polského elektr. proudu pro naše továrny, obchody a domácnosti výměnou za výrobky našeho průmyslu. Bylo dohodnuto, že dodávka proudu se bude dít po vedení o velmi vysokém napětí, které za války zbudovali Němci. Sjednaná dohoda se uskutečnila a s menšími úpravami je podkladem polské dodávky dodnes. Jak vítaná nám byla polská pomoc v kritických porevolučních dnech a měsících, je patrno z toho, že v období od 10. 5. až 31. 12. 1945 jsme odebrali z Polska 120 mil. kWh, t. j. přibližně množství energie, které vyrobila v téže době naše stará elektrárna v Ervěnicích. V roce 1946 a 1947 jsme již nebyli v tak velké míře závislí na dodávce polského proudu a odebrali jsme z Polska za každý tento rok pouze 90 mil. kWh. Vzájemná obapolná snaha po spolupráci a vhodné hospodářské podmínky daly vzniknout velkolepé myšlence postavit velkou společnou moderní tepelnou elektrárnu vybavenou československými stroji a zásobovanou polským uhlím. Projekty pro tuto elektrárnu jsou vypracovány, jejich realizace je zaplánována v hospodářských programech obou států a tím je dáno i uskutečnění této myšlenky nejužší spolupráce.

Dlouhotrvající sucho v r. 1947 se nepříznivě projevilo i v energetice. Zvláště východní a severní Čechy, které jsou do značné míry odkázány v zásobování elektřinou na své drobné vodní elektrárny, byly těžce postiženy.

Aby nedošlo v severní průmyslové části  Čech k poruchám v dodávce proudu, byla na základě dohody se sovětskou vojenskou správou země saské znovu navázána spojení s elektrárnou v Hirschfelde nedaleko Žitavy pomocí již postavených vedení pro napětí 20.000V a usilovně se pracovalo na dokončení linky pro napětí 100.000V.

Zatímco se Liberec bavil a utrácel ve večerním soumraku lehkomyslně drahocenné kWh, pracovali zaměstnanci Východočeských elektráren bez ohledu na pracovní dobu i v neděli v dobrovolných pracovních brigádách na stavbě této linky, která měla přivést scházející proud pro motory libereckého průmyslu.

Tak se podařilo zabezpečit dodávku proudu i pro nastávající a s určitými obavami očekávané zimní měsíce, které však uběhly bez větších obtíží. Z elektrárny v Hirschfeldě bylo dodáno v zimním období 1947-1948 asi 2,5 mil. kWh.

Stejně jako severní okraje státu, zdědily i jižní Čechy neblahé dědictví z dob okupace v podobě zanedbanosti energetické výstavby a v závislosti na energetických zdrojích Rakouska.

Přesto však některé provozní úpravy umožnily nahradit dodávku elektřiny z Rakouska, která byla velmi špatné jakosti, dodávkami ostatních energetických podniků československých.

V dlouhodobých plánech Československých energetických závodů národního podniku je však pamatováno na mezinárodní energetickou spolupráci i v příštích letech, kdy již budeme mít vybudován energetický průmysl v dostatečné míře. I potom, kdy bychom již mohli sami poskytnout našim spotřebitelům elektřinu v dostatečném množství, hodlají Československé energetické závody pokračovat v mezinárodní spolupráci, poněvadž tím ušetří státu značné hodnoty.. Pro osvětlení různých výhod, které mezinárodní spolupráce přináší, budiž uveden příklad výměny energie mezi ČSR a Rakouskem.

Rakousko má veliké zdroje energie v alpských řekách a tuto energii mění ve svých četných vodních elektrárnách v elektřinu. Elektřinu mohou však tyto hydroelektrárny vyrábět a dodávat jen tehdy, když mají k disposici dostatečné množství vody, tj. v měsících květnu až září, kdy tají alpské ledovce. V tomto období mají značné přebytky elektřiny, které by byly ochotny vyvézt lacino do ČSR, kde údobí jarních dešťů již minulo a parní elektrárny nesou hlavní část zatížení. V tom případě by mohly Československé energetické závody zastavit některé nehospodárné tepelné elektrárny, šetřit uhlí na zimu a odebírat laciný rakouský proud. Tuto elektřinu bychom Rakousku vrátili v době, kdy jeho řeky nemají dostatek vody, tj. v období zimním nebo ještě lépe v době, kdy u nás taje sníh a kdy vedle výkonu našich tepelných elektráren máme k disposici též plný výkon našich elektráren vodních vzhledem k příznivému vodnímu stavu našich řek. Přitom by byli Rakušané spokojeni, kdybychom jim za každé 2-3 kWh, které nám dodají v létě, vrátili v zimě, resp. v prvních jarních měsících, 1 kWh. Z uvedeného plyne, že tato spolupráce by nejen umožnila snadné opravy strojů našich tepelných elektráren, ale ušetřila by nám i množství drahocenného uhlí, kterého bychom mohli použít jinde.

Na mezinárodní konferenci energetiků v Ženevě v únoru 1948 podařilo se prosadit představitelům naší energetiky, že v dlouhodobém plánu mezinárodní spolupráce bylo Československo zařazeno do skupiny států, elektřinu vyvážejících se všemi z toho plynoucími výhodami.

V důsledku toho plánují Československé energetické závody velikou elektrárnu výhradně pro export elektřiny na falknovském hnědém uhlí s možností přestavby na pohon atomickou energií z jáchymovského uranu.

Tím by se nejen zamezilo vyvážení surového hnědého uhlí, jak se dělo za první republiky, ale s elektřinou vyváželi bychom i práci našich zaměstnanců, jak sektoru energetického, tak i dělníků z kovoprůmyslu, poněvadž v ceně elektřiny figuruje značnou částkou cena strojů elektřinu vyrábějících.

Ještě jeden zdroj příjmů bude moci v budoucnosti energetika poskytnouti našemu národohospodářství dík mezinárodní spolupráci.

Není daleká doba, kdy Polsko vzhledem k svému velkému uhelnému bohatství se stane jedním z největších vývozců elektřiny v Evropě. Značná část jeho vývozu elektřiny půjde do jižního Německa, Rakouska a Maďarska a bude tudíž nutno, aby tato elektřina použila pro své dlouhé cestování našich energetických magistrál, za čež nám bude Polsko platit určitý poplatek podle výše přeneseného výkonu.

Jak z uvedeného patrno, skýtá spolupráce v energetice našemu energetickému průmyslu veliké možnnosti. Jde jen o to, nezůstat pozadu a využít všech příležitostí.

A že se nám to dík plánovanému hospodářství podaří, o tom není pochybností.